My savior || •larry stylinson

twenty-five.

Ládoval jsem se jahodovým dortem, upíjel horké čokolády a skvěle se bavil s Diou. Probrali jsme všechno možné a hlavně to, co se událo ve škole za dobu co jsem tam nebyl.

Upřímně jsem už několikrát přemýšlel, že bych se do školy vrátil, jelikož bych alespoň střední rád dodělal, ale nevím jak bych to stíhal s prací, kterou fakt potřebuju. Navíc věci do školy nejsou zrovna nejlevnější a opravdu nevím, jak bych to zvládl.

,,Opravdu se nechceš vrátit?" zeptá se mě znovu už po několikáté a já si frustrovaně povzdechnu.

,,J-já nevím, budu o tom uvažovat, jen je to teď takové složité" odpovím a upiju trochu čokolády.

V cukrárně jsme byli asi hodinu, než Dia musela jít domů kvůli úkolům do školy. Huh.

,,Nechtěl by jsi někde zajít i zítra?" zeptá se mě, když stojíme venku před cukrárnou.

,,Rád bych, bohužel už jsem domluvený s kamarádem" odpovím ji a nelze si nevšimnout jejího smutného pohledu. ,,Ale můžu ti dát své číslo a domluvíme se jindy" dodám, jelikož mi jí bylo líto a ona s úsměvem souhlasí. A tak jí teda nadiktuji své číslo a s rozloučením se oba vydáme domů.

Bylo zvláštní přijít do takového ticha, kdy jsem věděl, že přes noc budu muset být doma sám. Nebudu lhát, je celkem děsivé být v tak obrovském době zcela sám, když jsem se vždy bál sám doma i u táty.

Táta. Jak se mu asi daří? Vzpomněl si na mě někdy vůbec nebo se snaží zapomenout? Toť otázka.
Rád bych za ním někdy zašel a třeba by mě viděl rád, omluvil by se mi za všechno a bylo by to jako dřív. Vím ale, že to není moc pravděpodobné. Spíše vůbec...

Pomalu se blížila 22 hodina, kdy jsem se rozhodl jít spát. Lehl jsem si do postele a zaposlouchal se do ticha, které přerušovaly jen kapky deště dopadající na parapety okna. Déšť mě vždy dokázal uklidnit, dnes tomu tak ale není. A to jen kvůli začínající bouřce. Nesnáším bouřku, už od malička se jí bojím. Vždy mě dokázalo uklidnit jen něčí objetí, teď jsem tady ale sám.

Tiše jsem vykřiknul a posadil se, když se ozval hlasitý hrom a světlo blesku ozářilo celý pokoj. Mé tělo se začalo klepat a slzy se tlačily do mých očí. Měl jsem takový strach.

Když bouřka ani po chvilce neustupovala, tak jsem se rozhodl zavolat Harrymu. Potřebuju alespoň slyšet jeho hlas jinak se zblázním.

,,H-hazz?" zamumlám do mobilu, když hovor příjme.

,,Lou.. děje se něco?" zeptá se ustaraně Harry.

,,Ne, j-jen ne bouřka a já se tu sám bojím" řeknu popravdě a lehce se s zakňučením přikrčím nad dalším bleskem. Zdá se mi to nebo bouřka a déšť stále sílí?

,,Kdo ti volá Harry?" uslyším tlumeně hlas Lindsay a to mě donutí se zamračit.

,,Louis, je bouřka a on se sám doma bojí" vysvětlí ji situaci.

,,Vždyť je velkej, tak ať ze sebe nedělá dítě a nevyvádí kvůli takové blbosti" řekne schválně nahlas ta nána ať to slyším.

,,Nech toho Lindsay" zavrčí Harry a z mobilu se ozve prásknutí dveří. ,,Omlouvám se za ní, ona je prostě taková" vydechne a já chápavě přikývnu, i když to nemůže vidět.

,,Ahhh" vypísknu nad dalším snad ještě hlasitějším strašnějším bleskem a rychle se přikryju peřinou.

,,Shhh, Lou poslouchej mě. Bude to v pořádku, jen dýchej. Vnímej jen můj hlas a zhluboka dýchej. Nemáš se čeho bát, to jen andělé hrají bowling, jak mi mamka vždy říkavala když jsem byl malý a taky jsem se bouřky bál" řekne a já se musím zasmát, skvělé přirovnání.

Dál mi vypráví co za den dělal a co vše v New Yorku viděl za podivnosti. Bylo fajn poslouchat jeho hlas, který mě překvapivě uklidňoval do doby než bouřka konečně ustala.

,,D-děkuju Hazz" vydechnu a unaveně si zívnu.

,,V pořádku Lou, teď jdi spát, už je pozdě" z jeho hlasu jde poznat úsměv a já se tak musím usmát taky.

,,Mám tě rád Hazz" řeknu téměř neslyšitelně, on to ale i tak uslyší.

,,Já tebe taky Lou" zasměje se a já pomalu začnu upadat do spánku...

.
.
.
Nová část na zpříjemnění neděle, když je zítra to pondělí🙄

Já se jdu dnes podívat na kolonu, která je nějak do 12 s tím, že tam určitě budu ještě dýl. Jsem zvědavá jak ráno vstanu do školy🙃

~enjoy the weekend🖤

Veronica.