My savior || •larry stylinson

fourty-eight.

Ve dveřích se ale nestál Luke, stála tam zase ta žena s úsměvem na tváři.

,,Jdeme domů zlato" zářivě se na mě usmála a já zůstal stát jako v transu. Může mi někdo vysvětlit, co se to děje? Nechápavě jsem na ni hleděl a nevěděl co říct. ,,Chlapci ti pomůžou s věcmi, takže pojď" dodala, když jsem hodnou chvíli nic neříkal, já se ale neměl k pohybu a dál stál nehnutě na místě.

,,Nechápu co o co vám jde, ale já s vámi nikde nejdu" pokroutil jsem hlavou, celá tahle situace mi přišla více než absurdní.

Hned na to se za ní objevil Luke a nějaký další muž, kterého jsem ihned poznal z té fotky, kterou jsem si včera tak prohlížel. Michael myslím...

,,Můžeš mi vysvětlit, o co tu jde?" mířil jsem svým pohledem k Lukeovi a horlivě čekal odpověď.

Odpovědi se mi ale nedostalo, jelikož mě pevně chytil za paži a vytáhl z pokoje, táhnouc mě k vchodovým dveřím. Bránil jsem se jak jen to šlo, měl ale větší sílu a bez jakýchkoliv větších problémů mě dostal až k autu, do které mě donutil posadit se.
Dveře za mnou ihned zavřel a já se neměl jak dostat ven, jelikož dveře od auta byly ihned zamčené.

Zoufale jsem se snažil dostat ven ale marně.

Po chvilce se okno ode dveří dálkově trochu pootevřelo a já ihned z plných plic začal volat o pomoc.

,,Buď zticha a poslouchej" umlčel mě jednoduše Luke. ,,Už nějakou dobu pomáhám Johannah s nalezením jejího syna, po kterém pátrá už nějakou dobu, tedy přesněji od doby, kdy zjistila, že jsi stále v Londýně a ne v jiné zemi. Vím co si myslíš, ale ne vše je tak jak vypadá a věř mi, že to brzo pochopíš-"

Naneštěstí ho přerušil Michael, který ho obeznámil s tím, že už musí jít. Chtěl jsem vědět co mi ještě chtěl říct, protože po jeho slovech jsem byl víc zmatený než doposud.

Do doby než přišla Johannah s Michael, tak jsem se snažil jakkoli dostat z auta pryč, bylo mi to ale k ničemu. Do očí se mi nahrnuly slzy a já tak moc litoval toho, že jsem od Harryho odešel a raději nezůstal s ním. Mohl mi všechno vysvětlit a teď jsme si ještě v klidu mohli vyspávat.
Když ti dva přišli, tak si sedli dopředu a vyjeli jsme mě neznámo kam.

Mlčel jsem a snažil se vymyslet plán, jak utéct. Byl jsem ze všeho ale tak zmatený, až jsem nedokázal vůbec myslet.

Po chvilce jsme dojeli k nějakému domu a já byl nucen z auta vystoupit. Ihned jsem se snažil utéct pryč, ale byl jsem odchycen Michaelem, který mi tak znemožnil útěk.

,,Proč jste mě sem odvezla, co ode mě chcete?" vykřikl jsem a odmítal jít dovnitř toho domu.

,,Tak dlouho jsem hledala svého syna a když ho mám konečně u sebe, tak ho nechci zase ztratit. Odteď budeš bydlet tady se mnou" usměje se a já jsem strčen dovnitř domu. Střelím hnusným pohledem po Michaelovi a rozhlédnu se okolo sebe. Vypadá to tady celkem útulně na to, že je tenhle dům tak prostorný. Vůbec se mi tady ale nelíbí a chci jít zpátky domů, za Harrym. Tak moc mi chybí a já tak neskutečně moc lituju toho, co všechno jsem udělal a kvůli čeho jsem skončil tady. Kdy já přestanu být tak důvěřivý vůči v podstatě cizím lidem? Pokaždé se mi to akorát tak vymstí.

,,Mikey ti pomůže odnést věci do tvého pokoje, kde se hezky zabydli a já mezitím ukuchtím něco k večeři,... co takhle zapečené brambory? Jo to je dobrý nápad" tleskne rukama a odejde pryč. Já jsem tak nucen jít s Michael do "svého" pokoje.

Vešli jsme do jednoho z pokojů a já se s šokem rozhlédl okolo sebe. V celém pokoji bylo plno mých fotek, když jsem byl malý, ale nějaké i z přítomnosti, které jsou vyfocené tajně. Uviděl jsem jednu svou fotku, která byla pořízena už před několika měsíci a já tak s hrůzou zjistil, jak dlouho už mě to vlastně sleduje.

,,Být tebou bych si radši vybalil a připravil se k večeři" vyrušil mě z mých myšlenek Michael a já, i když nechtíc, přikývl.
Hned na to se dal na odchod, já ho ale zastavil.

,,Počkej"

.
.
.
Slibovaná část, i když takhle o půl noci (přesně v 00:00 btw😅)

Co asi tak bude Louis chtít Michaelovi říct?🤭

~good night💙

Veronica.