My savior || •larry stylinson

fifty-two.

,,Lou počkej!"

Auto se řídilo obrovskou rychlostí ke mně a jediné co jsem slyšel bylo pískání gum a Harryho křik.
Automaticky jsem se skrčil a čekal prudký náraz, který ale nepřišel. Pomalu jsem otevřel obě oči a úlevně zjistil, že ono auto nakonec stihlo zabrzdit. Stačilo ale jen pár dalších centimetrů a byl bych v háji.

Srdce mi tak neskutečně rychle bušilo, až jsem měl pocit, že mi vyskočí z hrudi.

Harry v šoku sledoval celou situaci a během několika vteřin mě tiskl ve své náruči. Celé mé tělo se třáslo a došlo mi, jaké štěstí to sakra mám. Jak jsem kvůli chvilkové nepozornosti mohl přijít o život a to přímo před Harryho očima.

,,Bože... ani nevíš jak jsi mě vyděsil" vydechl blízko mého obličeje, až jsem jasně mohl vidět všechen ten strach v jeho očích.
Bylo mi to tak moc líto. ,,Tohle mi už nikdy nedělej" řekl a já ihned pokroutil hlavou.

,,Nikdy" vydechl jsem stále vyklepaně a pevně ho chytl za ruku. Musíme se dostat za otcem, a to co nejrychleji.

Harry vůbec nedbal na nějakého předpisy a jel jak nejrychleji to šlo. Nemohl jsem uvěřit tomu, co se může stát. Konečně jsem svého pravého otce našel a teď ho mám ztratit. Věřte nebo ne, ale i když jsem ho ze začátku rád opravdu neměl, tak časem jsem zjistil jak skvělý chlap to je a hlavně taky milující otec.

Sice jsem se tak dostal do úplně jiného světa, ale časem jsem zjistil, že to tak prostě má být, a že sem patřím.

I přesto jak rychle jsme jeli, tak mi cesta přišla až nekonečná, když jsme ale přijeli na místo, tak jsem nehledě na Harryho vyběhl z auta směrem k vchodových dveřím domu, kde na mě již čekal Sebastian, poradce a blízký přítel otce.

,,Kde je?" zeptal jsem se tak zadýchaně, až jsem doufal, že mi rozuměl.

,,V jeho ložnici, v druhém patře" odpověděl mi a já na vteřinu viděl všechnu to jeho lítost v očích. Vím, že i ti dva si byli dost blízcí. Přece jen jsou přátele už několik desítek let.

Harry mě mezitím doběhl, a tak jsem se dostali dovnitř společně. Rychle jsme se dostali k oné ložnici a já opatrně zaťukal na dveře. Po tichém dále, jsme vešli dovnitř a já se ihned vydal k jeho posteli. Až se mi vehnaly slzy do očí, když jsem ho na ni viděl ležet. Vypadal tak zranitelně a jakby úplně bez života. Posadil jsem se na přistavenou židli vedle něj a tiše ho pozdravil:,,Ahoj"

,,Oh- ahoj Lou" zachraptěl a na jeho tváři se usadil úsměv. Jeho rty byly ale tak bledé a popraskané, že musel být opravdu bolestivý, o to víc jsem si ho vážil.

,,P-proč-" začal jsem mluvit, můj hlas mě ale zradil.

,,Vím jak se teď cítíš a věř mi, že mě to mrzí. Chtěl jsem, aby sis života užíval naplno, nehledíc na to, jak vážné to se mnou je" řekl tak ztěžka, až to zabolelo u srdce.
,,Teď už ale nastal můj čas a já mám tolik věcí, které bych ti chtěl říct. Nemám na to ale tolik času a ani síly" po dokončení věty se ztěžka rozkašlal a já tak trhl pohledem k Harrymu, který se na mě jen povzbudivě usmál.

,,Hlavní co ti chci říct je, že to pro tebe teď nebude jednoduché. Převzít celý podnik a vžít se do toho. Věřím ale, že to pro tebe ani zdaleka nebude problém, jsi přece jen po mně" chtěl se zasmát, vydal ze sebe ale jen pár sýpavých zvuků. ,,Tady Harry ti určitě pomůže, a to mi připomíná. Synu, nechal bys nás na chvíli osamotě?" zeptal se a já váhavě přikývl s posledním pohledem na Harrym, opouštějíc místnost.

Posadil jsem se na menší lavičku a rukama si objal kolena. Byl jsem z téhle situace tak vyčerpaný a tak moc si přál, aby se nic takového nemuselo stát. Aby mohlo být vše tak jak doposud...

Opravdu jsem doufal, že jejich rozhovor nebude trvat moc dlouho. I já mám na srdci plno věcí, které bych otci chtěl říct a doufám, že budu mít šanci.

Do pár minut Harry vyšel ven a s povzbudivým úsměvem mi naznačil, že mám jít dovnitř. Zhluboka jsem se nadechl a vešel dovnitř, sedajíc opět na židli.

,,Lou, nemáš ani ponětí jak moc si vyčítám, že jsem tě jako malého dal pryč. Měl jsem dát strach stranou a o svého syna se postarat, já tak ale moc chtěl, ať jsi v bezpečí. Mám tě rád a doufám, že mi jednou odpustíš..."

,,Nemáš si co vyčítat!" vyhrkl jsem a opatrně ho chytil za ruku. ,,Chtěl jsi jen, ať jsem v bezpečí a to je jen dobře, navíc jsi mě po těch letech našel a byli jsme zase spolu! Mrzí mě jak jsem se k tobě ze začátku choval a nenašel si k tobě cestu dřív" posmutněl jsem. Mohli jsme tak spolu strávit víc času...

,,Ale no tak, i ten rok jsme si náramně užili, no ne?" zasmál se a já přikývl při všech těch vzpomínkách.

,,Mám tě rád tati" usmál jsem se se slzami v očích on mi hned na to pevněji chytl ruku.

,,Já tebe synu" taktéž se usmál, než se jeho oči začaly pomalu zavírat a stisk na mé ruce nezačal zeslabovat. To ne...

Prudce jsem se postavil ze židle a cítil jak se se mnou celá místnost nepříjemně točí. Nohy mne zradily a nebýt Harryho, tak už ležím na zemi. Před očima jsem neměl nic jiného než nehybné tělo svého otce a mé tělo se hned na to začalo třást pod návaly slz.

,,Je pryč..."

.
.
.
ufff😪 teď už jen epilog s poděkováním a další příběh je úspěšně ukončen!

snad s koncem nejste zklamaní☹️

závěrečná slova si chci nechat až k tomu epilogu, který by měl být ještě dnes nebo zítra, snad.

Btw. už teď mám na profilu nový Larry příběh!

~have a nice day

Veronica.