Legolas- sweet life

Kapitola 22.

Nastal poslední den, kdy se král Thranduil s Legolasem měli zdržet v Roklince, ale princ věděl už ráno, že si ho moc neužije, protože předchozí den mu nestačil k tomu, aby uklidil celý sál. Chybělo mu ještě utřít stoly, posunout je ke zdi, naskládat na ně židle a v celém sále vytřít podlahu.

Stoly a židle zvládl rychle, ale do podlahy se mu nechtělo. Samozřejmě přemýšlel o tom, jak si práci ulehčit a zároveň nezpůsobit další průšvih. A vtom dostal nápad a hlavou mu proletělo jediné slovo, WISH.

Jen abych to vysvětlila, tak se jednalo opět o zkratku. Celý název zní Wilburova inteligentní samoška z Hůrky. JE to vlastně menší obchůdek, kde obchodník Wilbur, který pochází z vesničky Hůrka prodává mnoho užitečných a někdy i dost zbytečných věcí. Většinou to byly jeho vlastní vynálezy, ale některé zboží měl dovezené až z dalekých krajů.

Princ neváhal a rozeběhl se do své komnaty, kde měl ve své brašně nějaké peníze, které dostal k Vánocům a narozeninám a nedivila bych se, kdyby byly některé z nich kradené, každopádně si Legolas přehodil brašnu přes rameno a vydal se směrem k WISHi. Pro jistotu si nasadil kapuci, kdyby náhodou narazil na otce a po křivolakých cestičkách a dřevěných lávkách se dostal až na malé náměstíčko, kde v rohu stál starý dům, ze kterého pomalu padala omítka a nade dveřmi se skvěla dřevěná deska, do které byl vypálený nápis: Wilburova inteligentní samoška z Hůrky.

Legolas nadšeně vtrhl dovnitř. Ještě nikdy nenakupoval sám za své peníze, většinou ho doprovázel někdo dospělý a nikdy nechodili do takových malých obchůdků, které byly oblíbené hlavně mezi chudinou, díky nízkým cenám. Ale jak si Legolas všiml, tak WISH byl vyhlášený mezi všemi vrstvami obyvatel Roklinky. Slyšel, jak se o obchodu zmínili nějaké děti, které běhali po ulici a házeli si navzájem pod nohy bouchací kuličky, ale také slyšel, jak o obchodu mluví čaroděj Gandalf, který si tam prý koupil novou dýmku do sbírky.

Legolas procházel mezi přeplněnými regály a nevěděl, kam se má dívat dřív. Byly tu věci na zahradničení, žertovné předměty, kouzelnické náčiní, sošky zvířat, šperky a mnohem víc.

Legolas si vybral dvě balení bouchacích kuliček, které prý vybuchnou, když se hodí na zem, jedno balení pro sebe a druhé se rozhodl přivézt pro Endura. Po chvíli přemýšlení a počítání si hodil do proutěného košíku ještě jedno balení pro dvojčata.

Dále se rozhodl, že najde něco k tomu vytírání a po nějaké době objevil přesně to, co hledal. Našel totiž balení dvou hadrů, které měly po obvodu zašitou gumu a díky tomu se daly navléct na nohy, takže se podlaha vlastně vytírala tím, že se po ní bruslilo. Legolas hodil hadry do košíku a rozhodl se, že se ještě porozhlédne kolem.

Nakonec ještě vybral barevný náramek, který byl vyvedený z korálků z různých druhů dřeva pro svou chůvu Katrïn, polštářek, na který když si sednete, tak prdí, umělého pavouka, který se dá natáhnout prťavým klíčkem a potom běhá, svědící prášek a balení cukrových červů a žížal, které vypadali jako živí.

Vše zaplatil u pokladny, a dokonce mu ještě pár mincí zbylo. Věděl, že doma peníze neutratí, tak ještě zašel do stánku, kde si koupil dlouhý špíz s okořeněným masem opečeným do křupava a vydal se zpět k sálu, aby dokončil práci.

Byla tu však jedna drobná překážka, Legolas nemohl najít cestu zpět. Dostal se někam, kde v životě nebyl. Nakonec mu nezbývalo nic jiného, než se někoho zeptal na cestu. Nebylo tu moc lidí, ale přeci jen zahlédl jakousi tmavovlasou paní na rohu ulice. Legolas ji doběhl a položil jí ruku na rameno.

„Prosím vás, slečno, mohl bych se vás zeptat na cestu?" zeptal se Legolas. Žena se otočila a k Legolasovu velkému překvapení to byl Elrond. „U Gandalfových slipů, promiňte, já myslel -"