Legolas- sweet life

Kapitola 27.

Legolas už měl pro dnešek po výuce a chtěl se projít venku, ale počasí mu moc nepřálo. Už od samého ráno byla obloha temná a zatažená a každou chvíli k zemi padaly těžké kapky vody. Prince to však neodradilo. Počkal, až déšť trochu poleví, oblékl si nepromokavý plášť, nasadil kapuci a vyrazil přes nádvoří a hlavní bránu do liduprázdných ulic města.

Vesele skákal do kaluží a kopal do každého kamínku, který našel na cestě. Elfů potkal jen velice málo, nikomu se nechtělo být venku v takovém počasí. Občas Legolas zahlédl něčí siluetu, jak ho pozoruje z okna a nesouhlasně kroutí hlavou. Princ si z toho však nic nedělal, nenechá si přeci zkazit náladu tím, že prší. Chystal se jít za Endurem, ale z od plánu ho znenadání něco vyrušilo, nebo spíš někdo.

Proti němu šla rychlou chůzí drobná dívka přibližně ve stejném věku jako je on. Oblečení na ní viselo, jak byla promočená a pramínky vody jí stékaly i ze dvou světle hnědých copů, do kterých měla spletené vlasy. Legolas normálně s holkami nemluví, holky jsou přece trapné, ale téhle chudinky mu bylo líto, byla promoklá až na kost a zuby jí drkotaly zimou.

Když už ho pomalu minula, tak se rychle vzpamatoval a jemně ji chytil za rukáv košile.

„Promiň, že jsem tě takhle přepadl, ale nechtěla bys jít do tepla na horký hrnek čaje, celá se třeseš," vypadlo z něj dřív, než si stačil rozmyslet, co řekne.

„Jsem v pořádku," odpověděla dívka plaše a trochu polekaně.

„Ale no tak, nastydneš, jestli nebudeš rychle v suchu," nevzdával se Legolas.

„Nemyslím, že by to bylo vhodné, vaše veličenstvo," odvětila dívka a zvedla své oči k Legolasovým.

„Proč by to nebylo vhodné?" Otázal se Legolas a posunul se před dívku tak, aby ho nemohla obejít.

„No vždyť víte, vy jste princ a já jen malá holka z chudé rodiny, kterou jste nikdy neviděl," špitlo děvče a na tvářích se jí objevil ruměnec.

„Pro tebe jsem Legolas," řekl princ. „Tykej mi prosím, je divné, když mi vykají elfové stejně staří, jako jsem já," usmál se.

„Dobře," řekla dívka a úsměv mu oplatila.

„Jak se jmenuješ?" položil jí chlapec další otázku.

„Nolmë,"odpověděla a její tváře zrudly ještě víc a na nose se jí rozzářilo velké množství malých pih. Legolas se na dívku chvíli jen zasněně díval, byla krásná. Na co to sakra myslíš pako? Okřikl se Legolas ve své hlavě. U Gandalfova posvátného bobku, vždyť je jí zima a ty na ní zíráš a necháš ji mrznout v dešti! Pomyslel si ještě, zatřásl hlavou a snažil se tvářit klidně a přirozeně.

„Tak tedy na chvíli zajdeš? Dáme si čaj a půjčím ti něco na převlečení," řekl princ.

„Tak dobře, ale jen na chvíli, aby o mě matka neměla strach," odpověděla Nolmë už o něco směleji a usmála se na Legolase který jí úsměv oplatil a vyrazil pomalou chůzí k hradu.

„Co vlastně děláš v takovém počasí venku?" zeptal se Legolas během chůze.

„Nebavilo mě být doma zavřená s rodiči a se sourozenci, bylo tam už trochu přeplněno, tak jsem se šla projít. Ale rozpršelo se nějak víc, než jsem očekávala," řekla dívka a trochu přidala do kroku, aby princi stačila.

„Kolik máš prosím tě sourozenců?"

„Pět. Tři starší bratry, jednoho mladšího a asi před měsícem se mi narodila malá sestřička, Elenë. Občas je těžké být se všemi v jedné světnici," odpověděla Nolmë.