Legolas- sweet life

Kapitola 3.

Legolas běhal s dětským lukem po pokoji a mířil na Thranduila, který se snažil schovat za polštář, který používal jako štít.

„Zabiju tě skšete! Luce vzhůlu!" vykřikl Legolas a král se musel zasmát, a to se teď smál opravdu málokdy. Princ byl menší asi o čtyři hlavy než on a snažil se mu zamířit na hlavu, což nebylo zas tak snadné. Po pár zkažených pokusech Legolas ztratil rovnováhu a žuchnul na zem, kde se rozbrečel.

„V boji se nebrečí," řekl Thranduil tiše a zvedl Legolase na nohy. Ten popotáhl, utřel si nos do rukávu a opět začal běhat po místnosti. Kde ty děti berou tolik energie? Pomyslel si král a opět se chopil polštáře, kdyby se náhodou Legolasovi podařilo ho trefit

„No tak bojuj slabe!" zakřičel znovu princ a kroužil kolem otce, který stěží zadržoval smích.

„Ughrkl," snažil se Thranduil napodobit jazyk skřetů. Legolas se zasmál a snažil se na otce zamířit lukem. Očividně mu bylo jedno, že zapomněl na šíp a jen tak míří s prázdnou nataženou tětivou. Král na to neupozorňoval, spíš si oddechl, alespoň si Legolas neublíží

„Tak bojuj, mě stejně nepolazíš"

„Ukrhdretr," ozval se znovu král a Legolas na něj skočil.

Snažil se otce shodit, tak že mu víceméně jen visel na plášti, dokud se Thranduil schválně nesvalil na postel a předstíral, že se nemůže hýbat, a že je v pasti. Legolas se pokusil ďábelsky zasmát, ale spíš to znělo roztomile než krutě a jeho otec měl opět co dělat, aby zvládl zadržet smích.

„Tak a teď tě zabiju skšete!" Legolas na otce vycenil zuby. Král se jen zasmál a shodil ze sebe Legolase, který se ale okamžitě zvedl ze země a začal šplhat po Thranduilově plášti. Když se konečně vyškrabal nahoru, tak jako zapíchnul Thranduila do břicha lukem. Ten chvíli dělal že je mrtvý, pak vyskočil, hodil Legolase na postel a zlechtal ho tak, že se jeho smích se rozléhal po celé komnatě.

***

Při obědě byli všichni zticha. Nikdo se před králem neodvážil promluvit. Král si divného ticha nevšímal, zabýval se pouze velkou porcí zeleniny na svém talíři, ale Legolas si jako vždy v jídle něco našel. Byla tam mrkev, kterou princ přímo nenáviděl. Jakmile mu jí Katrïn dala do pusy, vyplivnul jí králi přímo do klína. Ostatní u stolu se snažili zadržet smích a král jen předstíral, že si ničeho nevšiml. Jediný kdo se smál byl nakonec Legolas.

Po obědě Thranduil dělal Legolasovi přednášku o slušném chování. Legolas byl ale na takové věci ještě malý. Ničenu nerozuměl a když král s výkladem skončil, Legolas už spal. Odnesl ho do jeho malé postýlky, přikryl ho dekou a tiše odešel z komnaty.

„Alespoň ty jsi mi zbyl," zašeptal ještě, než zavřel dveře a poté vyšel ven na nádvoří. Rozhodl se, že se projde po královských zahradách. Král si najímal nejlepší zahradníky, aby přenesli do tmavého lesa kousek jasné zeleně a spoustu květin, které celé místo rozsvítí. Dělal to především kvůli ní, kvůli Ellien.

Thranduil šel, kam ho nohy nesly a po chvíli zjistil, že stojí před rozložitým javorem, pod kterým s Ellien často sedávali. Měl s tímto místem spojených tolik krásných vzpomínek a teď tady stál a chtěl křičet. Chtěl vyčíst smrti, jak je nespravedlivá, chtěl brečet a už se odtud nehnout. Ale nic z toho neudělal, jen se usadil do hebké trávy pod stromem.

Ani si nevšiml, jak se to stalo. Začalo se stmívat, proseděl tady celé odpoledne. Věděl, že je na čase se vrátit, ale nechtělo se mu toto místo opouštět. Na obloze se objevila první hvězda. Thranduil se ani nehnul a okouzleně ji pozoroval. Jako by byla jasnější než obvykle a po ní se začaly vynořovat další a další. Král začal tiše zpívat:

Sedím tu zcela sám,

vítr mi vlasy cuchá.

V uších mi právě zní

melodie tichá.

Vzhlížím k nebesům

a miliónům hvězd.

Ve kterých můžu číst

stovky životů a cest.

Prý když nás někdo opustí,

odejde napořád.

Nová hvězda nebe rozsvítí,

bude nás věčně hřát.

Sedím tu a chtěl bych,

být chvíli mezi nimi.

Tam seshora z oblohy,

je náš svět zcela jiný.

Chtěl bych nahoru za nimi,

chtěl bych za tebou.

Chtěl bych s tebou v náručí

plout temnou oblohou.

Sedím tu a přemýšlím,

zda tě zase uvidím,

Dívám se vzhůru na nebe,

tiše hvězdám závidím.

Když dozpíval, tak mu po tváři stékala slza. Neutřel ji, naopak ji schválně nechal dopadnout na stébla trávy, která obklopují javor, pod kterým sedí. Jakoby tady na místě, kde se po dlouhé roky scházel se svou Ellien, zanechal část sebe. 

Doufám že se líbí :D

Hodnoťte, kritizujte a poraďte co bych mohla zlepšit...