Legolas- sweet life

Kapitola 20.

Konečně přišel večer, na který všichni čekali. Začal ples. Do sálu proudili davy elfů, čarodějů, lidí i jiných stvoření a všichni oblečení v překrásných šatech. Po okrajích sálu byly rozesety dlouhé slavnostní tabule naplněné jídlem až k prasknutí. Jídlo přinášeli elfští sluhové oblečení v elegantních oblecích na stříbrných podnosech, víno se rozlévalo z nádherných karaf do křišťálových pohárů a provonělo celý sál nasládlou vůní. Z velikých lustrů padalo na taneční parket kouzelné modrobílé světlo a dodávalo tak sálu kouzelnou atmosféru.

V rozích místnosti stály malé taburety a křesílka, kde posedávali elfové a vedli zajímavé konverzace, či se do těchto míst odebraly páry přiopité vínem. V čele místnosti u hlavního stolu stál trůn, na kterém seděl Elrond. Po jeho pravé ruce seděla jeho rodina, překrásná paní Celebrían a jejich děti Arwen, Elladan a Elrohir. Nalevo od Elronda seděli vzácní hosté: Paní Galadriel, čaroděj Gandalf šedý a král Thranduil s princem Legolasem.

Legolas byl oblečen do temně modrých svátečních šatů. Měl na sobě tmavě modré kalhoty prošívané zlatou nití a frak téže barvy, na kterém jsou zlatou nití vyšité drobné lístky. Pod frakem má princ sněhobílou košili s rozhalenkou. Na nohou má černé střevíce a vlasech se mu leskne tenká stříbrná čelenka, která mu zároveň drží neposedné vlasy a také představuje korunu prince Amon Lanc, království ve Velkém zeleném hvozdu.

Legolas se neustále vrtěl na místě a snažil se nenápadně si poškrábat záda, do kterých ho kousala košile. Bylo těžké vydržet všechno to nesnesitelné svědění a škrábání. Chtěl si zase obléct svou košili, nebo tuniku, a ne sedět na židli, která svým vzhledem neměla daleko k trůnu. Ne, že by mu vadila sláva, to ne, ale tady si připadal jako to nafintěné a namyšlené princátko, o kterých mu četla chůva v knihách, a navíc se neuvěřitelně nudil.

Princ byl totiž nucen sedět u hlavní tabule po celou dobu večeře, až poté může stůl opustit a jít se bavit. On sám měl v sobě večeři za pár minut. Naložil si na talíř několik pečených brambor a grilovanou zeleninu, kterou si polil vábně vonící bylinkovou omáčkou. Jako na každé hostině, tak i tentokrát dostal pohár s červeným vínem. Ne, že by mu víno chutnalo, to ne, ale bylo by neslušné odmítnout nabízený nápoj, a navíc si připadal víc dospěle.

Poté, co Legolas vypil všechno své víno, tak si začal hrát s křišťálovým pohárem a úplně zapomněl, že se má chovat jako princ. Nejdřív do poháru jen cinkal lžičkou, kterou měl připravenou na dezert, ale po nějaké době dostal lepší nápad, a to házet do poháru olivy. Stejně je nikdo nemá rád, pomyslel si a začal je bezmyšlenkovitě trefovat do poháru.

Úspěšnost samozřejmě stoprocentní neměl, takže se po chvíli na slavnostním ubruse válelo několik oliv, které na látce tvořily mokré skvrny.

„Sakra, Legolasi," zasyčel tiše král Thranduil, když mu jedna oliva přistála v talíři. „To neumíš chvíli vydržet v klidu? Za chvíli už se začne tančit, a pak budeš mít příležitost se od stolu vypařit, ale teď mi prosím tě přestaň dělat ostudu.

„Ano, otče," řekl tiše princ a začal vyjídat olivy z poháru, který mu za pár okamžiků nějaký sluha opět doplnil vínem.

Jak tak běžel čas, tak zpěv barda vystřídala elfská kapela. Hráli překrásně. Hudba linoucí se od jejich nástrojů zněla téměř nadpřirozeně. Mísil se hlas arpeggionu, loutny, příčné flétny a harfy a do toho všeho zněl překrásný hlas vysoké elfky, která stála na vyvýšeném pódiu, měla na sobě dlouhé světle fialové šaty, které jí jako vodopád splývaly kolem štíhlého těla. Dlouhé téměř bílé vlasy jí spadaly v loknách na ramena a v jejím obličeji se odrážela elfská čistota a krása.