Legolas- sweet life

Kapitola 2.

,,Ada, ada, ada" Smějící se Legolas poskakoval po spícím králi. 

,,Legolasi, vidím že ses naučil první elfské slovíčko"usmál se Thranduil, který se rozespale převalil na bok. ,,Kdo tě ho naučil?" 

,,Maminka," odpověděl princ. Thranduilovi náhle hlavou proletěly vzpomínky na předešlý den. Jeho tvář náhle potemněla. Chtěl, ale nemohl to zastavit, po tváři mu stékala slza a s tichým plesknutím dopadla na polštář.

,,Tatínku, nebleč" řekl Legolas tiše a přitulil se k otci. Alespoň tys mi zbyl, pomyslel si král a přivinul si Legolase ještě blíž k sobě.

,,Včela jsem ti chtěl pomoct, bojovat, ale maminka nechtěla," zašeptal Legolas otci do pyžama.

,,Ty jsi můj malý rozumbrada, viď?" řekl král tiše a donutil se k úsměvu. ,,Bitvy nejsou žádná sranda Legolasi, ale to pochopíš, až budeš starší."

,,Kde je maminka? Půjdeme za ní," špitl zase princ. Král nevěděl co na to říct.

,,Víš, Lassie, maminka je pryč, teď jí vidět nemůžeš." Vypadlo z něj nakonec a opět měl co dělat, aby se nerozbrečel.

Po snídani se Thranduil vydal do chodby, kde jí včera našel. Chtěl vědět, jak je možné, že Legolas vyvázl bez jediného škrábnutí  a ona... Ona je mrtvá. Podlaha v tom místě kde ležela byla opět čistá a leskla se na denním světle. Král se rozhlédl a bylo mu to okamžitě jasné. Jedna tabulka okna byla vysklená. Byla v ní díra akorát tak velká, aby jí proletěl šíp. Minulost ho zase prudce zasáhla. Včera se na zemi válely střepy. To není možné, Zamumlal si král pod vousy. Nemohla to být taková náhoda, ale jinak si to vysvětlit neuměl. Kdyby jen utekla rovnou, pomyslel si, nic se jí nemuselo stát. Kdyby jen tamtudy proběhla o pár sekund dřív. Král nebyl schopen slova ani pohybu, jen stál a díval se na rozbité okno, na to okno, které nedokázalo zadržet šíp, na to okno, které jí nezachránilo. Měl chuť do něj udeřit pěstí, rozbít ho, proskočit jím ven, ale nemohl se ani hnout.

Legolas zaklepal na dveře otcovi komnaty. 

,,Dále" řekl Thranduil smutným hlasem a posadil se na posteli. Legolas vtrhnul dovnitř.

,,Tatí, já se nudím, budeme si hlát na skšety? Ty budeš skšet a já tě budu muset zabít, plosím." Legolas udělal na otce psí oči. Král by jindy svolil, ale dnes opravdu neměl na hraní náladu.

,,Legolasi, dnes si hrát nebudeme, mám hodně práce," řekl král a byla to pravda. Musel zajistit, aby byla všechna těla mrtvých převezena k řece, kde se ještě toho večera měl konat smuteční obřad a rozloučení s blízkými. Jak lehce se věci zvrtnou, jeden den oslava, která se rázem změní na bitku a druhá den pohřeb. Ještěže princ není starší a zcela nechápe, co se to vlastně děje. ,,Běž si hrát s Katrïn," řekl ještě král a odvedl svého syna ke dveřím komnaty. Legolas měl svou chůvu rád, tak vyšel z pokoje a vydal se jí najít. Nic nechápal, proč si s ním tatínek nechce hrát  kde je maminka, proč všude visí černé prapory. Vše bylo moc složité, aby to Legolas pochopil a bylo to tak asi nejlepší.

Konečně nastal večer. Král oděn v černém šatu, s pochmurnou korunou, kterou běžně nosí až v zimě, na hlavě nastoupil společně s Katrïn a Legolasem do připraveného kočáru a vyjeli k řece Anduině. Princ se celou cestu vztekal, že na sobě musí mít to hrozný oblečení, které ho všude lechtá nebo tlačí. Král ho okázale ignoroval, nepřítomě hleděl před sebe a v dlani tiskl přívěšek ve tvaru drobného srdíčka.

Z kočáru vystoupili až na kraji řeky, kde byly podél břehu vyskládané dřevěné loďky a na každé z nich byla jedna mrtvá osoba. Všechny byly oblečené do čistého slavnostního šatu a vypadaly, jako by jen spaly.

Thranduil jí našel ihned. Ležela v pramici uprostřed. Nechal Legolase s Katrïn a pomalu k ní přistoupil. Znovu sevřel v dlani stříbrný řetízek s přívěškem ve tvaru srdíčka. Dostal ho od ní ještě před svatbou. Teď si ho přetáhl přes hlavu, přistoupil k nehybnému tělu své paní a opatrně jí zapnul řetízek kolem krku. Byla tak krásná, ale její obličej byl sněhově bílý a pleť měla studenou jak led. Vypadala, jako by se měla každou chvíli probudit. Přál si, aby jen spala, aby se posadila a usměv jí vrátil barvu do tváře, ale to bylo nemožné. Opatrně uchopil její ledovou ruku do svých horkých dlaní.

,,Sbohen Ellien," zašeptal a políbil jí na hřbet ruky. Něco ho nutilo u ní zůstat, přál si být na loďce s ní a odplout se svou láskou na poslední společnou cestu. Ale nemohl. Konečně se odhodlal vstát a s očima plnými slz se zhroutil na lavici vedle Katrïn.

Podél břehu bylo rozestavěno několik lavic, které se rychle plnily pozůstalými. Jen několik míst od krále seděla Calen, žena Firiona, a na klíně držela dva malé uzlíčky látky. Byla to dvojčata. Její synové Nukel a Nirod. Oči měla opuchlé od pláče, ale už neplakala. Jen v ruce svírala bílý kapesníček a dívala se do prázdna. 

Obřad začal. Na pódium vyšel vysoký elf, králův mluvčí a rádce, a začal svůj proslov: ,,Dnes jsme se tu sešli abychom uctili památku hrdinů, kteří nás opustili 7.8. roku 1001 třetího věku při obraně našeho města Amon Lanc. Jsme zde, abychom se s nimi naposledy rozloučili a vzdali hold otcům, matkám, manželům, manželkám a přátelům, kteří položili život jako hrdinové a jejich jména s námi budou navždy. Jejich jména nebudou nikdy zapomenuta." Proslov pokračoval ještě nejméně půl hodiny, ale Thranduil ho neposlouchal. Byl myšlenkami úplně jinde. Každá minuta mu připadala jako celá hodina a každý pohyb pomyslné ručičky hodin se mu bolestivě zarýval do srdce. 

Končně. Proslov skončil a ke každé loďce přistoupil jeden elf z královské gardy, který v rukou svíral sněhobílé plátno namočené v hořlavé tekutině a přikryli jimi mrtvá těla. Thranduil stihl ještě naposledy zahlédnout její překrásnou tvář, než jí zahalila opona bílé látky. Legolas stále nic nechápal, proč ti lidé leží v loďkách, proč mají všichni černé oblečení, kde je maminka, proč všichni brečí. Nakonec to nevydržel a rozbrečel se taky, bylo toho na něj moc.

Král ho pohladil po hlavě, zvedl se a přidal se k elfům ze své gardy. Všichni naráz odstrčili lodě od břehu a vypustili je do divokých peřejí Anduiny. Každý z elfů poté uchopil do ruky luk a šíp, který zapálili o pochodně, které byly rozeseté podíl břehu, a vystřelili šípy na pramice začínající mizet z dohledu. Loďky všechny téměř naráz vzplály sytě oranžovým plamenem, ani jeden šíp neminul. 

Král roztřeseně pustil ruku s lukem podél těla. Jakoby šíp nezasáhl loďku, ale jeho srdce.