Legolas- sweet life

Kapitola 26.

Legolase čekal další trest, protože na něj byl král opravdu naštvaný. První, co ho čekalo byla přednáška o slušném chování, která nebrala konce. Thranduil Legolasovi asi dvě hodiny v kuse vysvětloval, jak se má chovat správný princ a co všechno dělá špatně a měl by to změnit.

Legolas se snažil tvářit provinile a zahanbeně, ale ve skutečnosti buď neposlouchal, nebo zadržoval smích, protože král, který má normálně velmi světlou pleť, vyměnil v obličeji snad všechny odstíny červené od barvy nezralého melounu po přezrálé rajče.

Když král s přednáškou konečně skončil, tak se Legolas těšil, že konečně vystřelí z otcovy komnaty a vyrazí za Endurem, ale tak to samozřejmě nebylo. Král se postavil do dveří a spustil:

„Kam si myslíš, že jdeš?"

„Ven?" odpověděl Legolas otázkou.

„Nebuď drzý, Legolasi, myslím, že k tomu jsem ti také řekl dost," řekl král a začal opět měnit barvu. „Pokud vím, tak jsem tě nikam nepustil, ještě tě čeká trest."

„Já myslel, že ta několikahodinová přednáška byla trest sama o sobě," řekl Legolas, kterému zmrznul úsměv na rtech.

„Jak to vezmeš," ušklíbl se král. „Mám pro tebe ještě jednu prácičku a jestli chceš, mohou ti s ní pomoct i ti tví kamarádíčci, přeci jen na té tržnici hráli a zpívali s tebou."

„Dobře," hlesl princ, kterému se vůbec nelíbilo, jak ho otec napíná.

„Tvým úkolem bude," král se odmlčel a vychutnával si výraz svého syna. „Za trest budeš pomáhat Lótionovi v královských zahradách."

Legolas nešťastně koukal na otce a vypadal, že chce umřít. Král se ale naopak po dlouhé době škodolibě usmíval od ucha k uchu. Lótion byl starý zahradník, který se o zahrady staral již celá staletí a všechno to zvládal jen díky tomu, že umí ovládat magii a pomáhá si kouzly. Poslední dobou už je to na něj ale moc. Královské zahrady jsou obrovské a starý Lótion už na ně sám nestačí, proto král najímá další elfy, kteří mu pomáhají. Je o něm známo, že je velmi zpomalený a zapomětlivý a co je nejhorší, tak je strašný puntičkář a potřebuje, aby byla zahrada dokonalá. Když někdo nějakou větvičku špatně zastřihne, tak je schopný nechat ji pomocí kouzla znovu nechat narůst, aby to dotyčná osoba opravila. Poslední dobou se na práci s ním hlásilo stále méně lidí, nikdo s ním nechtěl pracovat a teď tahle povinnost padla na našeho malého prince.

„Proč se tváříš jako kakabus? Je to jen jedno odpoledne," zasmál se Král, zatímco Legolas vypadal stále bezradněji.

***

Odpoledne už stáli Legolas s Endurem v královských zahradách a poslouchali Lótionovi rozkazy. Dvojčata měla "štěstí", musela totiž pomáhat matce v pekárně, takže nemohla přijít.

Když dostali chlapci všechny pokyny, tak se vydali k cestě, ze které měli vytrhat plevel. Na první pohled tam žádný povel vidět nebyl, ale když jste si téměř lehli na zem, tak jste si mohli všimnout malých lístečků, které si razily cestu na světlo právě skrz cestu, a právě tyto lístečky museli chlapci všechny vytrhat.

Chlapcům to šlo velmi pomalu. Lótion jim neustále stál za zadkem a přetáhl je přes ruku holí vždy, když nějakou rostlinku přehlédli. Když takhle pokračovali tempem dva metry cesty za půl hodiny, tak zahradník ztratil trpělivost. Mávnul svou holí a všechny rašící rostlinky vyrostly do takové velikosti, že sahali chlapcům po kolena.

Legolasovi a Endurovi to ale moc nepomohlo, sice rostlinky přehlédnout nešlo, ale na druhou stranu měl plevel větší kořeny, které poškodili cestu, takže museli chlapci díry po rostlinách zarovnávat.

Když konečně vytáhli ze země poslední rostlinky, tak oba dva padli únavou na zem, za což jim Lótion vynadal, protože prý ničí trávník. Chlapci ho ale ignorovali a nehodlali se z měkké trávy zvednout.

Lótion si zabručel pod vousy něco ve stylu: ti mladí nic nevydrží a vzdálil se k hradu s tím, že si jde dát něco k pití. Chlapci měli také žízeň a hlad, ale bylo jim řečeno, že dokud nedokončí celou práci, tak budou hlady a oba dva věděli, že ještě musí zastřihávat živý plot a vytrhat nějaký plevel v záhonu s růžemi.

„Ještě jednou se pohnu a zhebnu," ozval se po dlouhé chvíli ticha a funění Endur.

„Nápodobně," řekl Legolas a protáhl si záda, která měl ztuhlá z neustálého ohýbání.

„Legolasi? Neříkal jsi, že máte v zahradách včely?" zeptal se Endur a pohledy chlapců se střetly.

„Med," hlesli oba dva naráz a okamžitě se vymrštili na nohy.

„Jak to provedeme?" zeptal se Endur.

„Nevím, bude to nebezpečné, nechci být celý opíchaný," ušklíbl se Legolas.

„Ale včely přeci ve dne létají venku, ne? To by znamenalo, že nejsou v úlu a my jim můžeme šlohnout med," filozofoval Endur a zářily mu oči nadšením.

„No já nevím, Endu, co když mají také něco, jako stráže? Myslím, že mistr o tom něco říkal," váhal Legolas.

„Ale Lassie, jsou to včely, ty musí být úplně vypatlaný. Myslím, že nemůžou být nebezpečnější než tvůj otec," uklidňoval Legolase Endur, který zřejmě v životě neviděl včelu. Princ ještě chvíli váhal, ale když mu hlasitě zakručelo v břiše, tak bylo rozhodnuto.

„Jdeme!" zavelel a vydal se směrem ke včelím úlům. Když došli až k nim, tak slyšeli, jak to uvnitř hučí. „To nebude bezpečný, Endu.

„Ale prosím tě, tomu se říká atustika, myslím. Prostě tam je jedna včela a jak bzučí, tak se to rozléhá po celém tom úlu, který je dutý," řekl Endur a připadal si chytrý jako encyklopedie.

„Když myslíš," zabručel Legolas, ale stále na něm bylo znát, že kamarádovi úplně nevěří.

„Jdu na to," prohlásil kovářův syn a vyrazil k nejbližšímu úlu. Legolas raději udělal krok dozadu. „Prosím tě, nebuď srab," řekl Endur a sáhl do otvoru, kterým včely létají dovnitř. Chvíli se nic nedělo a poté se ozval řev. Endur rychle vytáhl a ruku, ve které měl zabodnutá asi tři žihadla a bzukot se začal měnit v hluboké hučení.

„Zdrháme," vykřikl Legolas a ukázal za svého kamaráda, za kterým se objevil temný hučící mrak. Oba chlapci začali hlasitě křičet a rozeběhli se pryč od úlů. Mrak z včel je samozřejmě nemilosrdně pronásledoval a nebezpečně je doháněl.

Oba chlapci už téměř hystericky ječeli a kličkovali mezi stromy. A vůbec si nevšimli, že je z povzdáli sledují král se zahradníkem a moc dobře se baví.

Když už obíhali asi třetí kolečko kolem zahrad, tak Lótion konečně zasáhnul a jediným mávnutím své hole včely uklidnil a poslal zpět k úlům. Chlapci se zadýchaně rozplácli do trávy, a to s jedinou myšlenkou. Příště si pořádně rozmyslí, jestli provedou nějakou blbost.

Tak už jsme na konci další kapitolky.

Chtěla bych vám především všem hrozně moc poděkovat, protože jsme společně přesáhli 6 K přečtení, z čehož mám ohromnou radost. Jsem ráda, že se stále objevují noví čtenáři, které tento praštěný příběh baví. Moc děkuji, že to se mnou přežíváte, jste důvod, proč ještě píšu, jste má motivace, takže ještě jednou děkuji.

Opět budu ráda za každou hvězdičku, nebo komentář a jestli nechcete, aby vám unikla nějaká novinka, nebo má zpráva, tak mě sledujte a o nic nepřijdete.

Vaše Triarainbow