Legolas- sweet life

Kapitola 30. - Část 1.

Bylo ještě dost brzké ráno, ale Legolas už seděl na posteli a v rukou držel Oriho deník. Znovu se vrátil k některým zápiskům a zkoumal mapu, aby náhodou nepřehlédl něco důležitého. Nemohl se už dočkat, až se se svým objevem pochlubí Endurovi, ale rozhodl se radši počkat, až bude po snídani. Nechtěl, aby po něm opět vyhlásili pátrání. Čekal tedy poslušně, až ho přijde zkontrolovat chůva a oznámí mu, že může jít na snídani.

Čekání mu připadalo nekonečné, ale nakonec se přeci jen dočkal. Seběhl dolů do jídelny a když si sedal na svou židli, tak už se cpal makovým koláčem.

„Kam tak chvátáš?" zeptal se ho král se zvednutým obočím.

„Mufím fa Endufem," zamumlal Legolas s plnou pusou.

„Nemluv s plnou pusou. To se k princi nehodí." pokáral ho otec. „A ukaž se na obědě, ať o tebe Katrïn nemá strach."

Princ s chůvou si vyměnili vědoucné pohledy. Oba totiž věděli, že předešlého večera nejvíc vyšiloval právě Thranduil.

„Ano, otče," řekl Legolas prostě a radši už mlčel. Dnes totiž za Endurem opravdu chtěl a proto zbytečně neprovokoval.

Jen co princ polkl poslední sousto, zvedl se od stolu a zamířil k východu.

„Děkuji za skvělé koláče a přeji pěkný den," zavolal ještě do kuchyně a vyrazil sprintem do své komnaty. Tam popadl brašnu, do které uložil deník, který radši zabalil do pláště, a mapu, a už byl na cestě za Endurem.

Venku bylo příjemně. Na obloze se líně povalovalo několik mráčků a občas zafoukal chladivý vítr, jinak však bylo krásné teplo. Princ se trochu bál, že Endur bude ještě spát, rozhodně by to nebylo poprvé, co jeho kamarád vyspává Gandalf ví do kdy.

K Legolasově překvapení však Endur byl nejen vzhůru, ale dokonce už zametal schody před kovárnou.

„Ále, náš spáč byl donucen vstát!" volal na kamaráda Legolas přes celou ulici tak nahlas, že se za ním otočilo několik pohoršených pohledů.

„No zrovna dobrovolně jsem nevstával," zavrčel Endur, když k němu chlapec dorazil. „Ale matka mi slíbila, že za dobře odvedenou práci dostanu pár mincí na útratu, a to se vyplatí."

„Jako bys stejně nechodil vyžírat královskou kuchyni," zasmál se princ a Endur se zarděl. „Každopádně, potřebuji s tebou nutně mluvit," řekl kamarádovi teď už tišším hlasem. „Ale je to přísně tajné," dodal už úplným šeptem.

„Dobře, tak chvilku počkej," odvětil hnědovlasý chlapec a zmizel i s koštětem v domě. Netrvalo to dlouho a už převlečený a s kusem chleba vycházel ze dveří připraven na každou špatnost. „Tak o fo fedy fde?" zeptal se s plnou pusou a hlasitě polkl.

„Tady ne," řekl Legolas a kývl směrem k lidem, kteří na ně upírali své zvědavé pohledy. Přeci jen je královský syn mezi poddanými poněkud nápadný. „Pojď, řeknu ti to na naší mýtině."

Oba chlapci se tedy sebrali, Endur zamával matce do okna kovárny a vydali se směrem k lesu. Počasí jim dnes opravdu přálo, mraky se pomalu ztrácely za obzorem a slunce jim prudce svítilo do zad.

Mýtinka, kterou měl na mysli Legolas byla nedaleko stezky, která se vinula do lesa hned od konce podhradí. Chlapci si tam od malička chodili hrát, a občas si tam i udělali menší táborák. Cestu tam by už našli i poslepu a to i přesto, že mýtina není ze stezky vůbec vidět.

„Hele, pořád je tu naše značka," ukázal Endur na malý vyrytý křížek v kmeni velkého smrku.

„A jo, na tu jsem úplně zapomněl, tu jsme vlastně udělali poté, cos na mýtinu netrefil a ztratil ses v lese, hledali jsme tě celé odpoledne," zavzpomínal Legolas s úsměvem od ucha k uchu.