Legolas- sweet life

Kapitola 28.

„Ne ne, nekecej," zasmál se Endur a musel popoběhnout, aby udržel s Legolasem krok.

„Nekecám, jmenuje se Nolmë a svlékala se v mojí komnatě," vyprávěl princ s úsměvem od ucha k uchu.

„To jste na to hupsli nějak rychle, ne?"

„Cože? Ne, tak jsem to nemyslel," zakoktal se Legolas. „Jen se převlékala do suchého oblečení." Na tváři se mu rozlil sytý ruměnec.

„Někdo se nám zamiloval," zašklebil se Endur. „Dals jí alespoň pusu?"

„Ona mně," špitl Legolas a zčervenal ještě víc, načež jeho kamarád vyprskl smíchy. „Však on tě ten smích přejde," šťouchl princ Endura ramenem. „Pokud vím, tak zatím všechny holky, kterým jsi dal pusu utekly a jedna ti dokonce vrazila koleno do rozkroku."

„To mi ani nepřipomínej," zčervenal pro změnu hnědovlasý elf a otřásl se při pomyšlení na tuto bolestivou vzpomínku.

Legolas se zašklebil a ukázal na ulici, která odbočovala vpravo. „Teď tudy, tam někde bydlí."

„Počkej, my jdeme za ní? Doteď jsem měl alespoň nějakou naději, že sis ji vymyslel," zašklebil se Endur.

„Slíbil jsem jí, že jí přinesu její suché oblečení," řekl princ. „A můžeš se klidně přesvědčit, že není výplod mé fantazie ani nějaký nehmotný duch, co se mě snaží ovládnout."

Zanedlouho už oba chlapci mířili od dívčina domku, oba červení až za ušima a s koláčem v ruce. Dveře jim otevřela Nolmëina matka, která nejdřív trvala na tom, že musí jít dál, a nakonec jim alespoň vnutila koláče, který před chvíli vytáhla z pece.

Chlapce od domovních dveří odradili dva Nolmëini starší bratři, kteří stáli opřeni ve světnici o zeď a špitali si něco o nápadníkovi a o tom, zda Endur přišel sbalit jejich nejmladší sestru, které není ani rok. Za nimi stála schovaná Nolmë, která vypadala zároveň naštvaně a poníženě a naznačila Legolasovi, že se má stavit jindy.

„Tohle bylo trapný," řekl Endur, když šli mlčky už asi pět minut.

„Jo... Varovala mě, že má bratry, ale nějak jsem to cestou pustil z hlavy, chtěl jsem ji vidět."

„To chápu je pěkná a ehm... roztomilá," řekl Endur a povzbudivě položil Legolasovi ruku na rameno. „Neboj, neviděls ji naposledy, umíš to s holkama líp než já. Jsi takový jak to říct? Taktnější."

Kamarádovo prohlášení zvedlo princi náladu a na jeho tváři se zase objevil potutelný úsměv. „To víš, jsem přece profesionální balič." Legolas nasadil rádoby sexy pohled a oba chlapci chytili takový záchvat smíchu, že jim ještě pěknou chvíli trvalo, než se zcela uklidnili.

Po několika dalších minutách vysmáté chůze narazili na dvojčata, která se hádala o míč.

„Hej kluci, nechcete jít s námi?" houkl na ně Legolas.

„Si piš, Lassie," odpověděl Nirod a přenechal míč bratrovi. „Co máte v plánu?"

„Zatím nic, ale říkal jsem si, že už by mi mohl otec vrátit ty dřevěné meče, co mi tenkrát zabavil, když jsem s nimi děsil labutě v královských zahradách," řekl princ.

„Můžeme uspořádat bitvu! Dva z nás budou skřeti a zbylí dva elfští rytíři, kteří brání pevnost," navrhnul Nukel a všichni s jeho plánem radostně souhlasili, teď už jen zbývalo domluvit kdo bude mít jakou roli, a hlavně získat zpět meče.

Nakonec rozhodli, že nejspravedlivější bude tahat různě dlouhé klacíky a ti, kteří budou mít ty kratší budou skřeti. Zbylí dva budou elfové, což je sice lepší pozice, ale budou mít za úkol přesvědčit krále, aby jim vrátil meče. Kratší kousky dřeva padly na dvojčata a ty delší zbyly na Endura s Legolasem, kteří si na to plácli, ale trochu zbledli při pomyšlení na to, co je čeká. Byla před nimi totiž dlouhá cesta do králových komnat, která byla plná nečekaných překvapení.

Nakonec ale cesta proběhla poměrně v klidu, potkali jen jednu služku, která se jim téměř násilím snažila vecpat něco k jídlu, že prý jsou moc hubení, ale oba chlapci jí šikovně utekli a postupovali dál k místnostem, které obýval Thranduil.

Chvíli se chlapci pošťuchovali, kdo bude klepat, a nakonec se rozhodli, že bude nejlepším řešením do komnaty prostě vtrhnout, což se jim rychle vymstilo.

Legolas vzal za kliku dveří a prudce je dokořán rozrazil. „Ot..." zarazil se v půli slova, protože král zapištěl jako dvanáctiletá školačka, která našla v aktovce pavouka.

„Co tu u Gandalfova růžového županu děláte?" řekl stále asi o oktávu vyšším hlasem král a snažil se natáhnout pro ručník, čímž situaci všech tří ještě zhoršil. Ano, jak jste už jistě uhodli, chlapci vyrušili krále ne zrovna ve vhodnou dobu, a to při odpolední koupeli.

„U Gandalfova bimbase!" vyjekl Endur tak hlasitě, že se poslední slovo ještě nějakou chvíli rozléhalo místností a chlapec začal couvat pryč z komnaty. Zaleknut nejen tím, co viděl ale i slovy, která mu bez rozmyslu vyšla z úst.

Legolas ještě chvíli stál bílý jako stěna na místě a díval se na otce. Ten se díval na něj a snažil se zakrýt ručníkem, který mu úspěšně spadl dvakrát na zem, co se dalo. „Pro-promiňte otče," vysoukal za sebe princ a opustil komnatu Endurovi v patách a s hlasitým vydechnutím zabouchl dveře.

„Kámo, tak teď budu mít noční můry," řekl hnědovlasý chlapec a otřásl se.

„To mi povídej," řekl Legolas stále pobledlý a ošívající se rukama, jako by se snažil zahnat vzpomínku na to, co právě viděl.

„Pojď, vypadneme," chytil Endur prince za rukáv a táhl ho pryč.

Po chvíli už se chodbami řítili dva chlapci rychlostí blesku a nebrali ohledy na nikoho kolem nich. Najednou se ale Endurova noha smýkla na něčem, co až moc připomínalo látku. A taky že to látka byla, a ne jen tak ledajaká, byla to látka Katrïniny sukně, která jí pod váhou a silou zatažení chlapce sklouzla z boků a spadla jí po kotníky.

Legolas přibrzdil a tvářil se, jako by se právě probral z noční můry.

„Pěkný zadek," neodpustil si Endur a zazubil se. Katrïn se po jeho slovech začervenala, nebo možná spíš vzteky, a spěšně si sukni natáhla zpět.

„U všech zpocených kalhotek, pojď," křikl princ na svého kamaráda. „Myslím, že jsem dneska viděl dost zadků."

Endur se sesbíral ze země, na kterou upadl, když uklouznul na oné látce a rozeběhl se s posledním nepatrným zamrkáním na Katrïn za kamarádem.

Nakonec tedy žádná bitva nebyla, pokud tedy nepočítáme smršť záchvatů smíchu a výkřiků, když se dvojčata dozvěděla, jak dopadla výprava za zabavenými meči.

Ahoj, tak jsem po dlooouhé době zpět s novou - sice kratší, ale alespoň nějakou - kapitolkou. Jsem moc ráda, že jsem si našla nějaký ten čas a považuji tuto kapitolu za dostatečnou přípravu k zítřejšímu maturitnímu slohu😎😁.

Děkuji, za přečtení, protože jestli tuto knihu ještě někdo nevzdal, tak smekám.❤

Vaše Triarainbow