Legolas- sweet life

Kapitola 24.

Konečně doma, řekl si Legolas, když se vzbudil ve své posteli ve Velkém zeleném hvozdu. Po dlouhé době strávené v Roklince byl rád, že už je zase doma. Ne že by se mu v Roklince nelíbilo, ale už se mu stýskalo po kamarádech.

Vyskočil z postele a rozeběhl se k jídelně, aby se stihl nasnídat ještě, než vstane otec. Katrïn ho totiž vždycky pustí brzy ráno ve, pokud tedy nemá vyučování, ale otec má vždycky nějaké poučky a připomínky, a hlavně nikdo by prý neměl opustit sál, než dojí jeho veličenstvo, což bylo Legolasovi samozřejmě proti srsti. Proto si radši vždy přivstal, aby se s králem u stolu vůbec nesetká.

V kuchyni už byli zvyklí na to, že princ snídává dřív, takže jen co vešel do jídelny, tak mu naproti vyrazil sluha, který nesl podnos s jídlem. Dnes měl na talíři připravený lembas, elfský chléb, který byl obložený sýrem. Na talíři samozřejmě nechyběla ani čerstvá zelenina a na tácu byl ještě velký pohár plný mléka.

Princ se usadil ke stolu a pustil se s chutí do jídla. Netrvalo to dlouho a do místnosti vešla rozespalá Katrïn, která měla na Legolase alespoň trochu dohlížet. Trvala na tom, že Legolas musí sníst všechno, než půjde ven.

„Snídaně je nejdůležitější jídlo dne," říkala vždy a s úsměvem sledovala, jak se Legolas trápí, když mu něco nechutná.

„Opravdu musím jíst to listí?" zeptal se Legolas a kysele se zašklebil.

„To je salát Legolasi a v něm je spoustu vitamínů, ten bys jíst měl," povzdechla si Katrïn. Když ale Legolas začal předvádět, že zvrací, tak to vzdala a nechala ho jít ven.

Ještě, než stihl Legolas opustit místnost, tak ho Katrïn upozornila, že je jeho otec nastydlý, tak ať ho moc neruší, aby se rychle uzdravil. Legolas jen kývl, jakože souhlasí a vystřelil rychlostí blesku ven.
To že je král nemocný byla pro prince skvělá zpráva. Ne tedy, že by mu to přál, ale alespoň má Legolas jistotu, že ho Thranduil nenachytá při nějaké lampárně.

Legolas běžel prázdnými ulicemi a mířil přímo ke kovárně. Když už byl skoro tam, tak se zastavil, aby popadl dech a poté přistoupil k dřevěným dveřím vedoucím do kovárny a pořádně na ně zabušil.

Chvíli se nic nedělo, ale poté se ozvalo otočení klíče v zámku a dveře se otevřely. Na prahu stal kovář, Endurův otec, který měl na sobě dlouhou noční košili a vypadal, že právě vylezl z postele.

„Koho to se čerti v tuhle brzkou raní hodinu nesou? " zeptal se a zamžoural před sebe. Aha, to jste vy vaše malé veličenstvo. Hned vám toho mýho kluka zavolám. Endure! Máš tu návštěvu!" houkl kovář a zmizel v domě. Legolas si užíval, že je princ. Jednak se mu nikdo neodvážil vynadat, i když přišel takhle brzo, a navíc se mu líbilo, když mu někdo říkal vaše veličenstvo. I když v případě Endurova otce to většinou bylo vaše malé veličenstvo, nebo vaše maličkosti.

Legolas musel před kovárnou přešlapoval dobrou půl hodinu, než se konečně že dveří vyvlekl zívající Endur.

„Lassie! " vykřikl nadšeně, když zjistil, kdo že ho to přišel vzbudit. Legolas svého kamaráda nadšeně objal.

„Lassie?" zeptal se poté princ s nadzvednutým obočím.

„No to je tvá přezdívka, každý přeci musí nějakou mít. Legolas je moc dlouhé, když to máš říkat, tak jsem ti vymyslel přezdívku," vychrlil že sebe Endur jedním dechem.

„Ale vždyť ty žádnou přezdívku nemáš," namítl Legolas.

„Náhodou mám. Rodiče mi někdy říkají Endy a Nukel z Nirodem mi teď začali říkat En, nebo Endurádo, to je ze všeho nejhorší, " zašklebil se Endur.