Potomek temnoty ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ³

9. Vše je pouze hrou osudu

Vzpomínky na poslední hodinu měl nejasné a zamlžené. Jako omráčený odešel z Azkabanu, v Londýně se odpojil od svých společníků bystrozorů a nyní klopýtavě mířil k otevřené bráně bradavického hradu. Poslední, co si opravdu jasně vybavoval, byla Severusova vážná a vyrovnaná tvář, a jeho slova přiznání. Přiznání o tom, co udělal.

Proboha, proč? Harry vnitřně kvílel a musel se držet, aby ze sebe veškeré emoce nevypustil ven. Proč? Odpověď byla vlastně docela jednoduchá. Severus si vzal obvinění Anthonyho Jonese k srdci. Byl přesvědčený o tom, že mluvil pravdu. On, jeho několikaletý rival. Věřil jemu, místo aby věřil svému manželovi, který jej důrazně přesvědčoval o opaku. Skutečně pro něj bylo tak těžké slovům o nevině uvěřit? Nemohl to prostě... potlačit, zapomenout na všechno a nekazit si společný život? Pokud byl skutečně někdo na vině, tak to byl Harry. A ten znovu vyvázl bez jakéhokoliv trestu, podobně jako tehdy ve svých školních letech. Zaskřípal zuby. Nenáviděl tu bezmoc, která se jej v posledních několika týdnech držela zuby nehty a nyní jako by se snad ještě rozšířila.

Jako napůl šílený doklopýtal do svých ložnic a zázrakem nikoho nepotkal. Nebyl si jistý, jak by to dopadlo, kdyby jej někdo oslovil. Nejspíš moc dobře ne. Takhle zapadl dovnitř a chvilku zmateně pozoroval rozestavěný nábytek před sebou. Jako by mu ten obraz nedával smysl. Jako by zde něco chybělo.

Samozřejmě. Samozřejmě, že tu chyběl Severus.

Harrymu se z hrdla vydralo úpěnlivé zavytí protkané čirým zoufalstvím a vztekem. Popadl karafu s vodou a mrštil s ní na podlahu, aby si alespoň trochu ulevil, byť věděl, že to k ničemu nebude. Karafa se roztříštila a úlomky střípků se rozletěly všemi směry.

Chci, abyste byli v bezpečí.

Nepomáhalo to. Nic nepomáhalo. ,,Kurva, kurva, kurva," zanadával si hlasitě Harry, popadl dřevěný stolek před pohovkou a odhodil ho pryč. Pergameny vyletěly do vzduchu a pomalu se snášely k zemi. Lapal po dechu, jako kdyby právě uběhl stovky kilometrů. Vztekle nakopl křeslo, roztrhal noviny, mrštil knihu proti zdi. Nic nepomáhalo. Naopak, jako by se ty vzpomínky zamlžené šokem a jeho odmítavým postojem začaly pomalu projasňovat.

Tohle vás snad ochrání.

,,Zasranej Starostolec!" zařval Harry a vjel si rukama do vlasů. Zuřivě přecházel po pokoji sem a tam, jako by byl zvíře lapené v kleci. Možná byl. Měl pocit, jako by se stěny pomalu přibližovaly. Dusily ho. Mačkaly ho. Chtěly ho rozdrtit. Tak prosím, jen ať si poslouží. Možná to bude lepší než cítit tohle.

Věř mi, bude to tak lepší.

Jak by to mohlo být lepší, když nebyl s ním? Harry stále nedokázal uvěřit tomu, že něco takového udělal. Že se dobrovolně... přiznal k něčemu... co neudělal. Pošetilý, loajální, statečný Severus. A pak že se on jako ochranářský nebelvír vrhá do všeho po hlavě. Severus byl v tomhle snad ještě horší. Celý svět mu křivdí, cožpak to nevidí nikdo jiný kromě Harryho a Eileen? Místo, aby se jim vzepřel, jen odevzdaně sklonil hlavu. Harry to nechápal. Proč se nechal odvést? Proč to dovolil? Proč to dopustil? Jak o tom mohl být tak přesvědčený? Co uvnitř něj ho k tomu proboha vedlo?

Jenže Harry věděl, že mysl umí našeptávat nejrůznější myšlenky. Zvlášť v těch dobách, kdy máme pocit, že jsme sami. Dokáže nás přesvědčit o věcech, kterým bychom za normálních okolností nevěřili. Jenže jsme nejistí, osamocení, ztracení. S lidskou rasou se dá tak snadno manipulovat. Zvlášť když máme takového malého manipulátora přímo ve své hlavě, kde jej neslyší nikdo jiný než my sami.

Harry klesl na kolena do toho nepořádku, který zde nadělal. V dešti střepů, házejících diamantové odlesky, ležel pohozený Večer tříkrálový. Poslední kniha, kterou měl Severus rozečtenou, než jej odvedli. Harry roztřesenou rukou přejel po pevné vazbě svazku a pomalu ji otevřel na dvojstraně, kde skončil se čtením.