Potomek temnoty ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ³

17. Cítíš tu lásku?

,,- a pak jsme utekli jen s batůžkama na zádech a byli jsme přesvědčení o tom, že projdeme celý svět, až se dostaneme do Afriky, kde jsi chtěla najít Simbu," vyprávěl sestře Alex a při té vzpomínce na dobu, kdy jim bylo pět a byli odhodlaní utéct z domova, se mu na tváři objevil úsměv. ,,Ty jsi totiž byla jako malá úplně posedlá Lvím králem. Každý večer před spaním nám museli rodiče číst Lvího krále, i když jsi to celé znala nazpaměť a vyprávěla jsi spíš ty, než oni."

,,To si pamatuju!" smála se Beatrice, ale pak se trochu zarazila. Protože ano, tu vzpomínku měla, někde hluboko, a spolu s ní se jí vybavily i všechny písničky ze Lvího krále, když se na něj dívali v televizi. Ale ta vzpomínka byla bez Alexe, který do ní ale také patřil. ,,A jak to dopadlo s tím útěkem?" vyptávala se zvědavě a snažila se zamaskovat své znervóznění. 

,,No, ty jsi říkala, že buď se přidáme k cirkusu, kde bys byla provazochodkyně a já bych polykal ohně, nebo že budeme jako potulní zpěváci zpívat na náměstí ve velkých městech. Teda, zpívala bys ty, já bych tě musel doprovázet na tympány, nebo co jsi to tehdy říkala," uchechtl se Alex.

,,Předpokládám, že bychom zpívali jedině písničky ze Lvího krále?" smála se Bea, a Alexovi chvíli trvalo, než jí přitakal, poněvadž se na ni díval, s radostí naslouchal jejímu smíchu, ale v srdci měl podivnou úzkost. Nesešli se takto poprvé, vyprávěl jí toho už mnoho, ale přesto... nebylo to zkrátka ono. Ještě mezi nimi nebylo to oboustranné, hluboké pouto. Ještě nebyla jeho sestra, ačkoliv... jí byla. Bylo to tak matoucí.

,,Nakonec jsme se ale daleko nedostali. Byla sobota, a o sobotě máma vždycky pekla naše oblíbené sušenky. Takže za chvilku nás dohnala a že nám dá pár na cestu... jenže ony byly vždycky tak dobré, že jsme na jakýkoliv výlet zapomněli a vrátili jsme se domů, kde jich byl plný talíř," dokončil historku pobaveně. 

Beatrice se usmívala a přitáhla si kolena k hrudi. ,,Máma," řekla se zasněním v hlase. ,,Tak hrozně moc mi chybí," přiznala smutně.

Alex vážně přikývl. ,,Já vím. Mně taky."

Podívala se na něj s obavami v očích. ,,Myslíš, že to zvládne? Že se vyléčí?" strachovala se.

Opatrně se natáhl pro její ruku a stiskl ji v té své. Neodtáhla se, naopak mu stisk s jistou úlevou opětovala. Stále pro ni bylo zvláštní, že vedle ní sedí její bratr. Ale bylo to tak hezké, mít po svém boku někoho, kdo vám rozumí se vším všudy. Kdo vám to těžké břímě pomůže nést. Alex jediný to ze všech jejích přátel mohl dokonale chápat. Koneckonců, Gabrielle byla i jeho matka. ,,Určitě," odpověděl jí přesvědčeně, v hlase mu zaznívala jistota. Ačkoliv jistotu neměl. Tímhle si nemohl být jistý nikdo. Ale Alex věřil, že se matka uzdraví. Je to bojovnice. Ta největší. ,,Eileen namíchá skvělý lektvar, co jí pomůže, uvidíš. A máma to zvládne. A zase nám bude každou sobotu péct naše sušenky."

Zasmála se, ale přesto se jí v očích zatřpytily slzy. ,,Díky, bráško," zašeptala.

Alexovi se sevřelo srdce.

•••

Následující dny měla Eileen pocit, jako by se sotva zastavila. Byla neustále v jednom kole - pendlovala mezi hodinami, krátkými přestávkami na oběd, učením u madame Pomfreyové, vařením lektvaru nejen pro Gabrielle Jonesovou, ale i pro sebe, aby vyřešila své problémy se spánkem, a do toho všeho musela dělat úkoly, připravovat se na testy a věnovat se nejen svým přátelům a Rafaelovi, ale i malému Jameymu. Často už se o ni pokoušela hysterie, poněvadž nedostatek spánku s ní také dělal své, byla výbušnější, nevrlejší a často myšlenkami někde úplně jinde.