Potomek temnoty ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ³

46. Quiche, slzy a my

Beatrice často myslela na to, co jí před pár dny řekl Scorpius - že by si měla promluvit se svým bratrem. Ne že by se dostatečně nesnažila, ovšem bylo poněkud těžké Alexe zastihnout; vídala ho v hodinách, samozřejmě, ale připadalo jí, jako kdyby byl myšlenkami úplně mimo, ztracen ve svém světě, a vůbec nevnímal okolí kolem sebe; poté občas i při společných jídlech, u kterých mnoho času nestrávil, a pak hned z Velké síně většinou odešel v doprovodu své přítelkyně Serafiny, jež se chichotala, tvářila se šťastně a zavěšená do Alexe mu cosi vyprávěla - pravděpodobně si vůbec nevšímala jeho prázdného výrazu a mrtvých očí a ani si neuvědomovala, že ji nejspíš ani neposlouchá, hlavně, že měla někoho, komu mohla něco povídat. Beatrice bratra vždycky smutně vyprovázela očima, doprovázena vnitřními výčitkami, jako kdyby za to měla zodpovědnost právě ona. Přemítala, jestli Alex vůbec Serafině řekl o tom, co se stalo. Pravděpodobně ne. Nemohla být přece tak necitlivá, ne? Nebo byl tohle snad její způsob, jak ho rozveselit?

Bratra nevídala ani během dne ve společenské místnosti Zmijozelu. Nevěděla, jestli je ve svém pokoji, nebo se snad někde prochází hradem, co ale věděla, bylo to, že dříve nebo později se s ním bude muset posadit a promluvit si o všem důležitém. Vždyť od návštěvy její matky uplynulo už pár dní. A možná právě tahle zpráva a její vzkaz pro něj by Alexovi mohlo pomoci. Alespoň trochu.

Nakonec se rozhodla, že si s ním promluví po hodině obrany proti černé magii, jejich poslední hodině před obědem a pauzou před odpoledním vyučováním. Její rozhodnutí vlastně padlo den předtím, když bloumala hradem a snažila se Alexe najít. Pokoušela se vybavit těch pár vzpomínek, které s ním měla. Myslela na to, co jí o nich dvou vypravoval. Vzpomněla si, jak jí říkal, že když byli malí, maminka jim často připravovala tradiční francouzský koláč, který milovali a byli schopní jej jíst každý den. A právě v ten okamžik ji osvítil nápad. Není totiž právě jídlo tím, co lidi často spojuje? A navíc, po příjemném obědě a s plným žaludkem je všechno hned lepší a hezčí.

A tak druhý den ráno vynechala Caligologii a samozřejmě na to upozornila Aidena, aby si o ni nedělal starosti. Místo toho měla v plánu zajít do bradavické kuchyně. Eileen ráno řekla, že se necítí dobře, a tak raději zůstane v posteli, než se jí udělá lépe. Kamarádka jí slíbila, že se za ní během dopoledne zastaví a přinese jí něco dobrého. Jakmile však začalo vyučování, Beatrice se odplížila do kuchyně a poprosila domácí skřítky, jestli by jí pomohli s přípravou francouzského quiche. Okamžitě se k ní seběhlo několik ochotných skřítků, jež jí horlivě slíbili, že jí s přípravou pomohou. Zatímco jí pod rukama vznikalo těsto, mysl se jí začala plnit obrazy z dob, kdy byli malí a v kuchyni byli matce spíš přítěží než pomocí. K uším jí z velké dálky dolehl bezstarostný dětský smích a poté i ten matčin, zvonivý a šťastný. Když jí na hřbet ruky dopadla slza, uvědomila si, že pláče.

,,Je všechno v pořádku, slečno?" zeptal se jí skřítek v hnědém pleteném svetru, jakmile se objevil po jejím boku a všiml si jejího rozrušení.

,,To nic," ujistila ho roztřeseně Beatrice a otřela si vlhký nos. ,,To je dobré. Pláč je očistný. Smývá z nás bolest."

,,Když Dobby sloužil u svých posledních pánů, často slýchával, že pláč je známkou slabosti," přiznal se Beatrice starostlivý skřítek.

Dívka se na chvíli zarazila a podívala se na něj. Pak mu věnovala úsměv. ,,To není. Pláč je známkou toho, že ti na něčem záleží, že nejsi jen prázdná schránka bez citů. Ten, kdo pláč zadržuje, se navenek tváří, že je silný, ale ve skutečnosti je uvnitř slabý, unavený a vyděšený."

,,To jste řekla moc hezky, slečno," pochválil ji Dobby a postavil se vedle ní, aby mohl nachystat slaninu a sýr. Potom oba bok po boku mlčky pracovali, dokud nebylo všechno hotové.