Potomek temnoty ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ³

57. Která z nás je ta špatná?

V životě občas nastanou chvíle, kdy spadneme na kolena, příliš zlomení a slabí na to, abychom se zvedli. Není to proto, že by nás snad osud chtěl trestat - ve většině případů nás nutí se zastavit, ukázat nám, že to, co hledáme, co máme najít, se nachází jinde, než bychom čekali. A tak, místo toho, abychom měli hlavu v oblacích, spadneme zpátky na zem. Odpovědi a řešení našich problémů mohou mít často jednodušší a přízemnější vysvětlení, než bychom očekávali.

Eileen se v následujících dnech, kdy ji poprvé navštívila její vězeňkyně, stala vězněm i otrokem vlastní mysli. Měla konečně čas na to, aby prozkoumala všechny možnosti, všechny tajné skulinky, vrátila se tam a zase zpět, nepřestávajíc přemýšlet o ženiných slovech. Probudily v ní myšlenku, že klíč k řešení zdánlivě neřešitelné situace a totožnost tajemné ženy je blíž než kdy dříve a vede k němu jednoduchá cesta. Nemohla se zbavit pocitu, že je v její moci ten klíč najít a odhalit tak dlouho utajované tajemství.

Dveře se otevřely. Od té doby, co Eileen zvítězila nad mocí baziliškova jedu, už nespala několik dní v kuse, ale její spánek trval vždycky jen několik hodin. Speciální železné okovy měla však stále nasazené na rukou, kromě ženy, jež ji před nějakou dobu navštívila, k nim však zjevně nikdo neměl klíč, poněvadž pokaždé, kdy jí přinesli nějaké jídlo, jí je nesundali. Eileen se tak musela naučit jíst bez pomoci svých rukou. Zprvu to odmítla, připadalo jí to ponižující. Ale jak se den klenul v noc, hodiny ubíhaly a její žaludek začal volat po alespoň pár soustech, změnila názor. Bylo to obtížné a nehumánní, ale Eileen nehodlala trpět hlady.

U Eileen se střídali různí tvorové. Poznala vlkodlaka i upíra, skřeta i domácího skřítka, a samozřejmě čarodějky a kouzelníky. Ani jeden z nich na ni nikdy nepromluvil. Až dodneška.

Když se zavřely dveře, místností se rozlehly kroky. Před Eileen byl postaven talíř s polévkou. Chtěla počkat, než daná osoba odejde, aby se mohla v klidu najíst, ale ta to zřejmě neplánovala, poněvadž bez pohnutí stála na místě a ani se nepohnula. Ela si odkašlala. ,,Ehm... nesete mi nějaký... vzkaz?"

Osoba se zasmála, její smích prozrazoval, že to bude pravděpodobně žena. Nová budoucnost to určitě nebyla, tím si byla jista... ,,Vzkaz? Kdo by ti něco vzkazoval, ty hloupá?"

Eileen se zamračila. Nemohla si pomoct, ale dívčin hlas jí připadal odněkud povědomý... ,,Neznáme se?" zkusila se zeptat.

,,To určitě ne. Jsem si jistá, že mě neznáš. Viděly jsme se jen jednou, a to nestačí k tomu, abys člověka poznala," odpověděla jí ledovým hlasem. ,,Tanielle Nottová, ty si skutečně vzpomínáš? Myslela jsem, že jsi jenom zahleděná do sebe."

Tanielle! No ovšem! Ale co ta tady dělá? Očividně ji nevězní, tak z jakého důvodu by byla tady, na tomto krutém místě? ,,Co tady děláš? Proč s ní spolupracuješ?" ptala se jí Eileen šeptem, nedokázala to pochopit. K Tanielle jí tohle nesedělo. Ale zjevně bylo něco pravdy na tom, co povídala - že člověka za tak krátkou dobu odhadnout ani poznat nedokáže. ,,Jsi tady, protože se mi chceš pomstít? Za to, že jsem ublížila tvému bratrovi?"

Chladně se rozesmála. ,,Cože? Proč bych se chtěla mstít kvůli tak přízemnímu důvodu? Ne všechno se točí kolem tebe, ty hloupá," ušklíbla se. ,,Tvůj vztah s bratrem mě nezajímá. Ne, jsem tu proto, protože i my si zasloužíme trochu respektu," odpověděla pevným hlasem. ,,Vy kouzelníci nemáte tušení, jaké to je. Jaké to je, když se na vás dívají jako na odpad společnosti, jako na selhání, berou vás jako podřadné lidi a bytosti. Ty máš všechno," prohlásila závistivě. ,,Zažila jsi šťastné dětství, máš magii, milující rodinu, přátele. Já nic z tohohle neměla. Jenom proto, že jsem moták," zavrčela a zatnula ruce v pěst. ,,Moje vlastní rodina mě odmítá. Stydí se za mě. Pro ně jsem selhání. Jsem jako nemocná větev, která ohrožuje celý strom - a tak by bylo nejlepší se jí zbavit. Víš ale, co je na tom nejsmutnější?" Eileen ji pozorně poslouchala. ,,Nejsem sama. Jsou nás tisíce. Tisíce lidí, co jsou odhozeny na kraj společnosti, někdy i vlastní rodinou, protože nedosahují k hranici normálnosti, kterou naše společnost uznává. Jsme něco, co je třeba odklidit, eliminovat - jsme nuceni se skrývat a chovat se nemorálně, tak, abychom se uživili. Kouzelné bytosti, co nevypadají jako lidé, nemohou sehnat práci. Motáci jsou nuceni žít mezi mudly. A naše chování se Ministerstvu nelíbí. Existuje na to jednoduché řešení, které však odmítají přijmout. Vlkodlaci i upíři by se přestali mstít na kouzelnických dětech. Motáci jsou vlastně docela šikovní - šikovnější než vy, co pořád máváte hůlkama a nic jiného nedokážete. Domácí skřítkové si zaslouží plat i respekt. Jenže ti na Ministerstvu nás odmítají. Separují nás. Dle nich nejsme ti normální, jsme monstra, hříčky přírody. A přitom jediná monstra jsou tady oni," zašeptala vztekle. ,,I my jsme pořád bytosti, co mají city, co milují a chtějí jenom málo: abychom byli respektováni a mohli žít normální životy. Teprve ona si nás všimla, začala nám pomáhat. Slíbila nám, že si společně dokážeme najít a vybudovat místo ve světě, který nás odmítá. Už brzy to totiž bude náš svět a my budeme mít po staletích konečně všechno, co si zasloužíme, co nám právem náleží."