Potomek temnoty ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ³

55. Klid před bouří

,,Vypadám jako lidská kosatka," zafuněla Beatrice, když s velkým břichem a s Trocarovou pomocí scházela schody do přízemí. V rozlehlém rodinném sídle, jež po mnoho dekád patřilo Aidenově rodině, žili už pár měsíců. Toho dne, kdy společně ruku v ruce opustili Bradavice, se rozhodli, že přespí na jednu noc v Prasinkách, kde si u Tří košťat pronajali pokoj. Madame Rosmerta byla poněkud překvapená, když ji Trocar požádal o jeden společný pokoj, ale nic nenamítala. Měla volný jeden poslední, z jehož okna bylo vidět na bradavický hrad. Beatrice si nebyla jistá, zda je tomu ráda či nikoliv.

Té noci toho ani jeden z nich moc nenaspal. Beatrice spočívala hlavou na Aidenově hrudi, nechávala se vískat ve vlasech a dívala se na potemnělý hrad, jenž se majestátně tyčil v dálce. Přemýšlela o tom, co se dnes stalo. Vzpomínala na své přátele. Byla jim vděčná, že ji pochopili a nepřemlouvali ji k tomu, aby zůstala. Protože Beatrice byla ve svém rozhodnutí neoblomná jako skála, věděla, že by necouvla. Trocar byl ten, jehož potřebovala po svém boku, a jehož dítě nosila pod srdcem. Nelitovala ničeho. Ale věděla, že jí budou chybět její přátelé i bezstarostná bradavická léta.

I Trocar té noci hodně přemýšlel. Rozjímal nad tím, zda Beatrice nezničil život. Připravil ji o dětství, o přátele, o vzdělání, o další dva roky v Bradavicích. Připraví ji o smrtelný život. Ještě nikdy se ale nepokusil proměnit lidskou bytost v upíra. Měl strach a řekl jí to. Pohladila ho po tváři a řekla mu: ,,To je v pořádku. Strach dává našemu životu rozměr. Bez strachu bychom totiž nikdy nepoznali odvahu. Strach ti vlastně ukazuje, že ti na něčem moc záleží. A já ti věřím, Aidene. Věřím, že to dobře dopadne, že uděláš vše, co bude v tvých silách, abych byla v pořádku. Víš," prohlásila zamyšleně a prstem mu kreslila obrazce na hrudi, ,,dřív jsem byla hrozně opatrná, bála jsem se. Ale s tebou... probudil jsi ve mně odvahu. Naučil jsi mě, jak být odvážná. S tebou po svém boku se nebojím ničeho." Trocar si nebyl jistý, zda jej její slova uklidnila. Možná trochu ano. Koneckonců, měl svou minulost, a už jedné ženě zničil život. Nechtěl ublížit i Beatrice. Nechtěl, aby se historie opakovala. Znovu už by to nepřežil.

Až do rána probírali své možnosti. Beatrice se nechtěla vrátit do domu svých rodičů a Trocar měl podobný problém. Nenáviděl ten dům. Ale nechtěl ji nutit k tomu, aby žila někde, kde je jí to nepříjemné. Chtěl, aby měla pohodlí a cítila se spokojeně. A nikam jinam jít nemohli. Vyprávěl jí tedy o domě, kde strávil své dětství a dospívání, vylíčil ho v tom nejlepším světle. To, že byl dům skrz naskrz prolezlý vzpomínkami a minulostí, na niž by on rád zapomněl, jí neřekl. Museli někde bydlet, potřebovali místo, ze kterého udělají domov pro jejich rodinu. Vzpomínal na velkou zahradu a sad, kde si jako malý hrával. Beatrice mu dychtivě naslouchala a s každou další vylíčenou věcí si začala dům zamilovávat. Požádala ho, aby jí ho ukázal. Trocar jí slíbil, že hned ráno se tam vypraví. Když se mu při vzpomínce na sídlo sevřel žaludek, připomněl si jednu věc: pokud Beatrice bude ten dům milovat, on si jej zamiluje také. Věděl, že jedině ona bude mít tu moc přeměnit dům, na nějž a na jeho obyvatele měl špatné vzpomínky, na hřejivé a bezpečné místo plné lásky, radosti a dětského smíchu. Postupně z něj smaže všechno zlé a nahradí to samými dobrými věcmi.

Druhý den ráno si sbalili všechny své věci a Trocar se s Beatrice přemístil na kraj hlubokého lesa. Sídlo se nacházelo na odlehlém místě daleko od dalších lidských bytostí, a byť jeho lokaci jako malý proklínal, nyní to bylo perfektní. Vzal Beatrice za ruku, snad to byl on, kdo potřeboval povzbuzení, a pomalu se rozešli k hlavním dveřím. Dům byl vysoký, rozlehlý a temný a bylo vidět, že jej už po dlouhá léta nikdo neobýval. Tráva jim dosahovala až k pasu, po zdech se plazil břečťan a oknem z opuštěné místnosti hlasitě vyletěl pták. Aiden se na dívku omluvně podíval. ,,No, asi sis představovala něco jiného. Omlouvám se, neuvědomil jsem si, v jak hrozném stavu to tady bude. Už dlouho tu nikdo nežil a já tento dům nevyužívám. Nevím, jestli to nakonec bude vhodné..."