Potomek temnoty ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ³

61. Štvaná zvěř

Eileen se snažila, opravdu ano. Pokud jim to mělo zachránit život, byla odhodlaná to udělat. Jenže problém byl, že to jaksi... nešlo.

Klečela u dezorientovaného a postaršího Amose Diggoryho, který tiše sténal. Ruce se jí třásly, po čele jí stékaly čůrky potu, po tvářích kanuly slzy. Na okamžik zavřela oči. Musíš se soustředit. Zkus to ještě jednou. Přiložila roztřesené ruce na jeho hruď a pokusila se napojit na jeho organismus. Před očima jí problikávaly jen krátké střípky výjevu. Musíš se prostě uklidnit. Jenže čím víc se o klid snažila, tím hysteričtější a nesoustředěnější byla. Trvalo to už několik dní. Pokaždé to zkusila u jiné osoby, u všech kromě Percyho. Chyba nebyla v nich, chyba byla v ní. Prostě to nedokázala.

Když se konečně obraz ustálil, Eileen objevila Diggoryho magické jádro, jež nebylo o nic větší než to Jameyho. Znamenalo to, že je Diggory jen průměrný kouzelník? Pokusila se k jádru dostat, snažila se postupovat stejně jako tehdy, když z Jameyho těla dostávala obscuriála. Ale začínala si říkat, jestli se nejedná o dvě různé věci. Jak někomu můžete sebrat jeho magické jádro?

,,Tak jak to pokračuje?" vyrušil ji ze soustředění chladný hlas. Okamžitě se roztřásla a výjev před ní zmizel. Stáhla ruce do klína a propletla si prsty, aby nikdo neviděl, jak se chvěje. Sklopila pohled a polkla.

,,Nejde to," špitla sotva slyšitelně.

,,Prosím? Neslyšela jsem tě."

,,Nejde to," zopakovala znovu, tentokrát hlasitěji.

,,Jak to myslíš, nejde? Svého bratra jsi přeci uzdravila!"

,,Uzdravila, ano," souhlasila a hřbetem ruky si setřela slzy, ,,jenže to bylo něco jiného. Jen jsem jej zbavila obscuriála. Nedávala jsem mu cizí magii. Napadlo tě vůbec někdy, že to třeba prostě nejde? Jak můžeš někomu sebrat jeho magické jádro?" zopakovala otázku, jež jí rezonovala v hlavě.

Bezejmenná udělala tři dlouhé kroky a byla u ní. Hrubě ji popadla za bradu a zaryla jí nehty do čelisti. Eileen sykla bolestí. ,,Proč by to nešlo? Prostě to udělej. Slíbila jsi mi, že mi pomůžeš. Jenom se dostatečně nesnažíš," zasyčela a pustila ji. Aby ventilovala svůj vztek, kopla do Amose, který byl při vědomí jen napůl. Tiše zasténal.

,,Co když to prostě nedokážu? Co když to není v mých silách?" oponovala jí tiše.

,,Když ne ty, tak kdo? Nebo ti mám dát nějakou motivaci? Ultimátum? Fajn, Eileen, jak si přeješ. Dávám ti dvě hodiny na to, abys mi předvedla, jaký jsi udělala pokrok. Za dvě hodiny sem přijdu. Pokud bude všechno stejné, jako teď, donutím tě, abys zabila Percyho Weasleyho." Eileen zalapala po dechu. ,,Buď se snaž, nebo to odskáče on. Určitě bys nechtěla připravit Molly Weasleyovou o další dítě, viď že ne? Máš na to dvě hodiny," zopakovala jí znovu a pak zase odkráčela pryč.

Eileen přes slzy skoro neviděla. Vzteky bouchla pěstí do tvrdé země, jediné, čeho ale docílila, byla spalující bolest v ruce. Tiše se rozvzlykala. Věděla, že je její snažení bez šance. Prostě to nedokáže, nejde to, a pokud to nějakým způsobem jde, o čemž začínala pochybovat, ona se nenacházela v tom vhodném rozpoložení. Byla příliš vystresovaná. Tohle nebyl nějaký úkol ve škole. Tady šlo o život. O životy nevinných lidí, dokonce o život jejího blízkého rodinného přítele.

,,Jsi v pořádku?" Překvapeně se ohlédla. ,,Promiň, to byla hloupá otázka. Samozřejmě, že nemůžeš být v pořádku, slyšel jsem, co po tobě ta ženská chce. Je to odporné."

Díval se na ni pár hřejivých medových očí. V jedné z cel byl uvězněný mladý tmavovlasý muž, mohlo mu být asi kolem dvaceti. Stál, rukama se držel mříží a pečlivě Eileen pozoroval. Znovu si trochu zbytečně otřela slzy. ,,To je," souhlasila s ním potichu.