Potomek temnoty ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ³

62. Souhvězdí radosti

Draco odemkl dveře, vešel do bytu a pohodil klíče na skříňku. Unaveně si zul boty a pověsil kabát na věšák, než se rozešel do kuchyně. Musel se pousmát, když spatřil svou manželku Lenku, která stála u kuchyňského stolu a s precizností svou vlastní právě balila nějaký dárek.

,,Doufám, že jsem nezapomněl na nějaké naše výročí?" prohodil místo pozdravu a přitulil se k ní, aby jí mohl následně vtisknout polibek na krk a obejmout ji zezadu. Lenka se usmála a pohladila Draca po ruce.

,,Ne, to je dárek pro Eileen. Zítra má narozeniny," odpověděla mu poklidně. Draco si povzdechl, krátce ji políbil na rameno a přešel ke komodě, z níž vytáhl lahev whisky. Trochu si nalil do skleničky a pozorně sledoval, jak Lenčiny ruce obratně ohýbají balicí papír. ,,Jaký jsi měl den?"

,,Ušlo to," řekl stručně. ,,Neozval se Scorpius? Nebo McGonagallová?" zeptal se úzkostlivě. Vyřčení Eileenina jména v něm opět probudilo nejistotu a strach o syna.

,,Ani jeden. Neboj se, lásko, nic se mu nestane. Vím, že je občas trochu horká hlava, ale je zodpovědný. Nepustil by se do ničeho riskantního, ani s ohledem na to, jak moc mu Eileen chybí," ujišťovala ho klidně a uchytila růžek balicího papíru izolepou. ,,Musíš mu věřit."

Povzdechl si. ,,Já mu věřím. Jen o něj mám strach. Vzpomeň si, jací jsme byli my v jeho věku. Taky jsme dělali hlouposti. A teď... pro to má o něco větší důvod."

,,Ne, nemá," odporovala mu. ,,Ví, jak vážná situace je. O nic by se nepokusil." Draco do sebe kopl whisky. Lenka k němu přišla a něžně mu položila dlaň na tvář. Opřel se do jejího doteku. ,,I já mám o něj strach. A on to ví. Neudělal by nic, čím by se ohrozil a nám přidělal starosti. Je to hodný kluk se srdcem na správném místě."

,,Vždyť já vím," zašeptal a políbil ji do dlaně. Pohled mu zjihl, když si k sobě Lenku přitáhl. ,,Je to přeci náš syn."

•••

Eileen stála jako opařená. Astrid Snapeová. Dcera Eileen Snapeové. Třeštila na tu dívku oči a nemohla se ani pohnout. Jako kdyby ji někdo zasáhl kletbou úplného spoutání. Z hrdla jí nevyšla jediná hláska, přestože měla na jazyku tisíce otázek.

Tmavovlasá Astrid ji trochu nejistě pozorovala a její úsměv najednou působil jaksi nervózně. Odkašlala si. ,,Ehm, vím, že bych tě neměla poučovat, když jsi vlastně moje máma, ale asi bys neměla stát tam venku, pokud v tomhle oblečení nechceš prochladnout," nadhodila opatrně.

Eileen zamrkala a mírně sebou trhla. Teprve teď si uvědomila, že je jí vlastně zima. Pohledem sklouzla zpátky na provaz ve své ruce. Potřásla hlavou a pustila ho. Pak se vrátila zpět do pokoje a zavřela balkonové dveře, nespouštějíc z očí svou... dceru. ,,Promiň já... ty jsi z budoucnosti? Protože... jak můžeš být moje dcera? Asi to budu potřebovat trochu... vysvětlit."

Astrid horlivě přikyvovala. ,,To je jasné! Zodpovím ti všechno, na co se zeptáš, a na co budu samozřejmě znát odpověď," zazubila se. ,,Víš, vlastně jsem se chvíli bála, že mě z toho šoku vyhodíš z okna. A obávám se, že takový pád bych nepřežila."

,,Prosím, nemluv přede mnou o smrti," požádala ji unaveně a posadila se na kraj postele. Astrid ji napodobila. Chvíli si jedna druhou pečlivě prohlížely, hledaly společné rysy i ty, co se lišily. Přítomnost Astrid a její vřelý pohled začaly Eileen uklidňovat, ačkoliv byla z této nečekané návštěvy poněkud zaražená. Ale začala si uvědomovat, že se na ni nemůže vynadívat. Víc a víc toužila po tom, aby jí řekla svůj příběh.

,,Tak... kde bych měla začít?" zeptala se jí a zastrčila si tmavou loknu za ucho.

,,Asi tím, jak ses sem dostala," navrhla Eileen.