Potomek temnoty ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ³

58. To, co hledáš, máš v sobě

Eileen odevzdaně ležela na kamenné dlažbě. Šok z toho, když spatřila pravou tvář Bezejmenné, ji stále neopouštěl. Jak děsivé pro ni bylo vidět před sebou sebe samu, jako hrozbu kouzelnického světa. Ten obraz ji neopouštěl. Bezejmenná jí nastavovala zrcadlo. Obě dvě byly hrozbou. Obě nesly vinu.

Chvilkami si přála, aby neexistovala. Aby ji Harry se Severusem nikdy neměli. Kdyby se nenarodila, kouzelnický svět by nyní nebyl na pokraji zkázy a záhuby. 

Byla příliš vyčerpaná, než aby se přesunula k Jameymu, jenž se choulil na zemi opodál, pod jednu deku. Co ji vlastně tak vyčerpávalo? Byla to její bezmoc, letargie, odevzdanost? Nebo za to mohl baziliškův jed? Cítil, že se Eileen pomalu vzdává, a naproti tomu on začínal sílit? Neměla energii na nic, nedokázala se soustředit na své myšlenky, pečlivě na ně zaostřit. Vždycky jí utekly dřív, než se po nich stihla natáhnout. Co jí však hlavou rezonovalo ostře a dokonale, byla slova Bezejmenné. Slova o Jameym.

Obávám se, že ten chlapec pomalu umírá.

Za tu dobu, co se ho snažíš léčit - nevšimla sis, že je obscuriál?

Bojím se, že už mu mnoho času nezbývá.

Pak se obávám, že ten hoch asi brzy zemře.

Odmítala se s tím smířit. Jak by Jamey mohl být obscuriál? O obscuriálech toho sice tolik nevěděla, koneckonců, nikdy se s nimi nesetkala a ve škole se o nich učili jen okrajově, ale ze základů, jež znala, věděla, že Jamey nevykazuje jediný příznak. Jediné, co ji však nahlodávalo a přesvědčovalo o tom, že žena měla pravdu, byl výjev, který spatřila, když se poprvé napojila na Jameyho organismus. Ta potemnělá, neuspořádaná hmota mohla symbolizovat Jameyho poškozené magické jádro, parazita, jenž se uvnitř něj rozpínal a čekal na svou šanci, kdy se vydrápe ven z jeho těla a neočekávaně zaútočí.

Dny i noci jí začaly splývat dohromady. Byla postavena před náročnou volbu. Pokud chce zachránit Jameyho, nevinné dítě, které si zaslouží šťastný život, musí se přidat na stranu Bezejmenné, aby vůbec dostala šanci k tomu pokusit se ho vyléčit. Ona jí ale pomáhat nechtěla. Nechtěla, aby ona byla důvodem, proč umírají nevinní a přicházejí o svou magii.

Jenže v sázce byl Jameyho život.

A jak řekla Bezejmenná, čas se krátil.

V ten okamžik se otevřely železné dveře. Eileen pohlédla na svého bratra. Neklidně se zavrtěl, ale neprobudil se. Poznala na něm, že má horečku. Slábl. Bylo to znamení? Znamení, že má učinit rozhodnutí, že si má rozhodně pospíšit, než se stane něco, čeho pak bude nadosmrti litovat? Stejně už je tady, pomyslela si chmurně El a unaveně pozorovala ženu, jak přechází po cele tam a sem, přišla si pro odpověď. Přišla si pro to, co chce.

Klapot podpatků se rozléhal od stěn, dokud žena nedošla k nehybné Eileen a nezastavila se před ní. Pak se sklonila, popadla do hrsti chomáč jejích rozcuchaných vlasů a zdvihla jí hlavu. Tmavovláska bolestivě zasténala. Bezejmenná se pobaveně zasmála. ,,Ostříhala sis vlasy? Vážně? To tolik nesneseš pohled na sebe samu?"

,,Nesnesu jen pomyšlení na to, že někdo jako ty vypadá jako já," špitla Eileen a do očí se jí hrnuly slzy. Při jednom vzácném okamžiku, kdy jim přinesli jídlo, jí sundali okovy, aby mohla nakrmit Jameyho. Svou svobodu využila k tomu, že rozbila sklenici s vodou, a pak poraněnýma a neuvěřitelně citlivýma rukama šmátrala ve tmě po zemi a hledala ostrý předmět. Nakonec našla střep dostatečně ostrý, že se jí po několika hodinách práce podařilo přepižlat vlasy. Dosahovaly jí na ramena, byly nesymetricky ostříhané, jednu stranu měla delší, druhou kratší, a byla si jistá, že vypadá příšerně. Šlo však o ten pocit malého vzdoru. Nejsem ona. Ona není já. Samozřejmě, že takovou malichernost jako ostříhání vlasů oplakala. Ale byly to jen vlasy. Oni měli v sázce své životy.