Potomek temnoty ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ³

59. Čas hrdinství

Aiden Trocar neklidně přecházel nemocniční chodbou sem a tam a samou nervozitou si mnul ruce. Neustále pohledem propaloval dveře, za nimiž před několika hodinami zmizela bolestí sténající Beatrice. Přál si, aby tam nyní mohl být s ní a alespoň ji držet za ruku.

Čas se nekonečně táhl. Kdykoliv mu k uším dolehl křik, zatrnulo v něm. Pokaždé se s obavami zastavil, na okamžik se posadil, a když už to zase nemohl vydržet, nebo když ze dveří vyšel lékouzelník či ošetřovatelka, zase vyskočil na nohy. 

Pohlédl na hodiny. Blížila se jedenáctá večerní. Beatrice začaly první kontrakce brzy ráno, ke svatému Mungovi se vydali už během dopoledne, odpoledne začaly být úseky mezi kontrakcemi pravidelnější a kratší. Teď už rodila bezmála šest hodin. Aiden se vyčerpaně posadil a vjel si prsty do dlouhých černých vlasů. Zavřel oči a modlil se, aby byla Beatrice v pořádku a měla to už každou chvílí za sebou.

Stres a strach, který o ně měl, byly ochromující. Nejistě podupával nohou. Co když se něco pokazí? Co když to i přesto, že se stala upírkou, Beatrice nepřežije? Aiden byl netrpělivý a plný obav. Nejraději by vletěl přímo do místnosti, kde Beatrice rodila, aby se na vlastní oči přesvědčil, že je všechno v pořádku a porod postupuje tak, jak má. Proč ještě nikdo nepřišel? Proč se tu za celou dobu, co tu seděl nebo přecházel sem a tam, ještě nikdo neobjevil, aby jej informoval, jak to zatím vypadá? Možná měli všichni plné ruce práce s Beatrice. Možná že to nevypadalo vůbec dobře...

Přestaň na tohle myslet, okřikl se v duchu, musí to dopadnout dobře. Zatínal si nehty do dlaní, když se jeho přání konečně vyplnilo. K uším mu dolehl novorozenecký pláč. Aiden ztuhnul. Byl to pláč jejich dítěte? Dech se mu zrychlil. Že by už konečně... Po několika dalších minutách se k jeho úlevě konečně otevřely dveře, z nichž vyšla mladá ošetřovatelka. Trocar vyskočil na nohy. ,,Tak co? Je všechno v pořádku?" ptal se jí dychtivě.

Žena se na něj usmála. ,,Ano, pane Trocare, porod proběhl bez větších komplikací a všichni jsou v pořádku. Vaše přítelkyně už se po vás ptala. Můžete jít za nimi, pokud chcete. Jsou to támhlety dveře," prozradila mu a ukázala mu směr, kterým má jít.

,,Děkuji," vydechl vděčně a div se ke dveřím nerozeběhl. Musel se nejdřív uklidnit. Před pokojem se zastavil, zklidnil svůj dech a pak s očekáváním tiše zaťukal. Když zevnitř uslyšel Beatricin slabý hlas, potichu otevřel a vklouzl dovnitř.

Beatrice ležela na posteli, vyčerpaná, zpocená, ale s tím nejširším úsměvem na tváři, jaký u ní kdy viděl. Aiden vydechl a v očích jej zaštípaly slzy, když spatřil, jak v náruči chová dva malé uzlíčky. Opatrně za sebou zavřel a jako ve snách se rozešel k její posteli.

,,Ahoj," pozdravila jej Beatrice a zvedla k němu hlavu. Sklonil se k ní a políbil ji, odhrnuje jí tmavé zpocené vlasy z čela. 

,,Ahoj," zašeptal zpátky. ,,Jak se cítíš? Jsi v pořádku? A... děti taky?"

Spokojeně přikývla. ,,Ano. Zvládli jsme to. A když pominu, jak jsem unavená a rozlámaná, cítím se naprosto báječně."

,,Jsi neskutečná," prohlásil obdivně a znovu ji políbil. Potom se posadil vedle ní na kraj postele a poprvé se podíval na své děti. ,,Beatrice, ti jsou..."

,,Nádherní," dokončila za něj a popotáhla. Kdykoliv na ně pohlédla, chtělo se jí plakat - radostí, že své děti konečně drží v náruči, že je teď opravdu matkou; hrdostí, že to všechno tak krásně zvládli; ale i smutkem, že tuto chvíli nemůže sdílet i se svými rodiči. ,,Máme dvojčátka, Aidene. Chlapečka a holčičku. Nejsou na světě ještě ani hodinu a já už teď vím, že bych pro ně udělala naprosto cokoliv. Podívej se na ně. Jsou dokonalí. Nemůžu se jich nabažit. Nejradši bych takhle zůstala už navždycky a jenom se na ně dívala. To by mi úplně stačilo." Beatricino srdce přetékalo nekonečnou láskou k těm maličkým stvořením, které držela ve své náruči. Zalykala se štěstím.