Potomek temnoty ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ³

47. Pěšák králem

Bělovlasá žena stála vzpřímeně u okna a zamyšleně hleděla ven na výjev před sebou, jako by jej viděla poprvé. Očima fascinovaně pozorovala závod hnědých listů, jež honil nezkrotný vítr. Zároveň si na druhé frontě pohrával i s korunami stromů; ty se s každým zavátím zachvěly, jako by se vesele smály svým potomkům, svým lístkům, které spolu zrovna dováděly. Po sněhu nebylo už několik dní ani památky, zbyly jen kaluže a rozblácená půda, a ač tento výjev nebyl esteticky krásný, patřil do obrazu a byl jeho nedílnou součástí. A ona jej sledovala, jako by se tomuto pohledu žádný jiný nevyrovnal. Příroda byla kouzelná; měla tu nejčistší formu magie, která existovala.

Tiché zaťukání na dubové dveře ji probralo ze snění. S rukama spojenýma za zády se zvědavě otočila, a když dovnitř vstoupila žena a kývla na ni, veškeré emoce jí z tváře zmizely. ,,Jak se drží?" vyptávala se tmavovlásky.

,,Je slabý," informovala ji.

Ušklíbla se. ,,Přesně, jak jsem předpokládala. Vždycky takový byl. Nechápu, jak si jej kouzelnický lid mohl kdy zvolit jako svého ministra kouzel... Tak co myslíš, nastal čas, abych se setkala se starým přítelem?" položila jí řečnickou otázku, po jejímž položení se ihned vydala ke dveřím. Tmavovláska ji vyprovázela oddaným pohledem, a zanedlouho už obě ženy procházely nekonečnou chodbou, kterou ozařovala světla z pochodní. Když dorazily ke schodišti vedoucímu ke sklepení, dolehl k nim slabý mužský nářek, jenž pomalu utichal, jak se ozvěna kroků stávala hlasitější a varovala před tím, že se někdo blíží.

,,Ach, Popletale, Popletele, kdyby vás tak viděli vaši podřízení na Ministerstvu, že?" proťala ticho svým ledovým hlasem, úderným jako bič, až sebou muž ležící na zemi trhnul, světlovlasá žena, a pokynula skřetovi, jenž stál s připravenými rozžhavenými nástroji nedaleko od něj, aby odstoupil. Zatvářil se trochu zklamaně. Věděla, jak moc si svou pozici užívá - koneckonců, skřeti byli známí svou krutostí. 

,,Kdo jste?" zeptal se slabě a třeštil na ni vyděšené, krví podlité oči, zatímco obcházela kolem něj jako dravá šelma kolem své kořisti, a s neskrývaným zájmem si vychutnávala pohled na jeho rány. Štěkavě se zasmála nad jeho otázkou.

,,Kdo jste?" napodobovala jeho hlas a pitvořila se. ,,Jestliže jste takovýmhle tónem pronášel své proslovy ke kouzelnickému lidu, musel jste se zapsat do historie jako ten nejzbabělejší ministr všech dob. Ačkoliv, ona je to možná pravda, co říkáte?" Otočila se na své přátele, kteří zde byli shromážděni podél stěn a díky stínu jim nebylo vidět do jejich tváří. Přitakali jí svým smíchem a ona se ušklíbla. Popletal se chvěl a zmocňoval se ho stále větší strach. ,,Co takhle zrekapitulovat si tu vaši slavnou ministerskou kariéru? Je libo?" zavrněla táhle a posadila se do ovčí kůží zdobeného křesla, které sem přitáhl jeden ze statných mladíků, přímo na místo, aby na Popletala dobře viděla a on jí ležel u nohou. Jakmile se usadila, rozhostilo se ticho, jež narušovalo jen Popletalovo hlasité dýchání. Jinak nikdo nehnul ani brvou. Světlovlasá žena muže líně pozorovala a spokojeně se usmála, když luskla prsty a mezi ukazováčkem a palcem se jí objevil černý plamínek. Nechala jej, aby se proplétal mezi jejími prsty, a přitom sledovala bývalého ministra kouzel, v jehož očích se zračil čím dál větší strach. ,,No tak, pane Popletale, nemáme na to celou věčnost. Zase tak moc trpělivá nejsem. Užijte si těch posledních pár chvil, kdy ještě můžete mluvit."

Ústa se jí roztáhla do ještě širšího úsměvu, když viděla, jak se mu děsem roztáhly zorničky. ,,O čem- co to říkáte?" vykoktal zděšeně, nebyl schopen se pohnout. Z koutku úst mu po bradě stékal čůrek krve.

,,Nebojte, brzy se o tom přesvědčíte, hm, řekněme na vlastní kůži," ujistila ho zvesela a pak naklonila hlavu na stranu jako zvídavé dítě. ,,Vy jste skutečně takový slaboch, jak se o vás povídá. Zbabělost je hřích, Popletale. Jak jen jste kdy mohl vést kouzelnický lid, to mi zůstává záhadou... Ale jedno se vám musí nechat; dokážete si stát za svým, jen abyste dal všem najevo svoji pravdu. Pamatujete na to léto, kdy se lord Voldemort vrátil k moci, avšak vy jste to ještě celý dlouhý rok popíral?" nadhodila otázku konverzačním tónem, jako kdyby spolu právě seděli u šálku výborného čaje. I po těch letech sebou Popletal při vyslovení jména toho nejmocnějšího černokněžníka všech dob trhnul. ,,Zamyslel jste se někdy nad tím, Popletale, jaké by to asi bylo... jak by to bylo dopadlo... jak by vypadal svět nyní, kdybyste dokázal uznat, že se nemýlí Brumbál, ale vy?"