43. Upíří prokletí

59 11 0
                                    

Probudila se na studené zemi, když se jí zima začala nesnesitelně zařezávat až do morku kostí. Zmateně se vzepřela na loktech a rozhlédla se po tmavých pozemcích. Co zatraceně dělá uprostřed noci venku u hradu? Ležela ve sněhu, celá promrzlá, prsty prakticky necítila. Celá se třásla od hlavy až k patě, když se zvedala na nohy a mrtvými prsty pátrala ve sněhu po své hůlce. Když ji konečně nahmatala, oddechla si a okamžitě vyřkla: ,,Lumos."

Překvapeně se zarazila, když světlo z hůlky ozářilo temný průchod, kterým by dospělý člověk sotva prolezl. ,,Co se to se mnou děje," zašeptala si pro sebe Eileen a mimovolně ucítila, jak se jí po zmrzlých tvářích koulejí horké slzy. Kde zatraceně vezme nějaké přijatelné vysvětlení, proč má najednou tak časté výpadky paměti? A jak se sakra dokázala dostat ven z Tajemné komnaty, která byla ukrytá hluboko pod školou? Proč, když se dostala ven, se nevydala rovnou do své kolejní místnosti, a místo toho si lehla na zem, navíc uprostřed ledna, a prostě usnula?! Nebo snad omdlela ze samého vyčerpání? Nic jí nedávalo smysl. A Eileen z toho šílela.

,,Musím odsud zmizet, musím rychle pryč," mumlala si pro sebe jako šílenec, rozsvícenou hůlku stiskla mezi zuby a začala nový východ z bradavického hradu zastavovat kameny, které byly poházené různě kolem, to asi z důvodu, když si razila cestu ven. Vůbec ji v ten okamžik nenapadlo, že jako čarodějka, která o existenci magie ví od chvíle, co jako dítě začala rozumět tomu, co jí lidé říkají, by na těžkou práci mohla použít hůlku. Stačilo by vyslovit kouzelnou formuli, jednou mávnout a vchod by se sám zazdil. Ale ona brala do rukou kámen po kameni, stavěla je na sebe tak, aby pasovaly, a soustředěním na fyzickou práci si zakazovala myslet na cokoliv jiného než na to, co právě dělala. Nepřestávala bezhlesně plakat, na čele jí rašily krůpěje potu a prokřehlé tělo se jí začínalo fyzickou prací pomalu zahřívat. Poslední kámen. Opatrně jej zastrčila na prázdné místo a najednou to vypadalo, jako kdyby žádný vchod nikdy neexistoval.

,,A teď pryč. Dokud jsi ještě při smyslech," řekla si sama pro sebe, zhasla světlo a začala se brodit sněhovou závějí směrem k bráně. Zuby jí drkotaly, ale odhodlání jí pumpovalo do těla krev, nutila se k tomu, aby přidala do kroku a byla co nejrychleji uvnitř, jako by se bála toho, co by se mohlo ještě stát. Co by ona mohla udělat. Je snad vyšinutá? Může být nebezpečná? Jak často se tohle může dít? Jak moc to může ovlivnit ji a její blízké? Co když z toho všeho už ztrácí rozum a kontrolu nad sebou samotnou? Co když... Nebo snad... nebo...

,,Dýchej. Dýchej. Budeš v pohodě," uklidňovala sama sebe a hyperventilovala. Cítila, jak se jí zmocňuje úzkost, rozšiřovala se jí hrudí jako parazit, pohlcovala ji, dusila, škrtila jí hrdlo. Eileen se musela na chvíli zastavit. Měla chuť řvát. Co se to s ní proboha děje? Co se pokazilo? Zapřela se dlaněmi o stehna a začala hlasitě vzlykat ve snaze dostat všechno, co ji tížilo, ven. Tryskalo to z ní, byla přehlcená, musela vyprázdnit tu křehkou nádobu uvnitř sebe, která hrozila, že se brzy roztříští. Soustředěná sama na sebe, nebyla schopná všimnout si tajemné postavy, jež se plížila směrem k Zapovězenému lesu jako temný stín, jež byl příslibem něčeho nepříjemného.

•••

Aiden Trocar se v půl sedmé ráno procházel po zasněžených bradavických pozemcích. Když uložil málomluvnou Beatrice do postele, - koneckonců, ani on sám toho v důsledku šoku moc neřekl - setrval po jejím boku, dokud neusnula. Potom popadl svůj kabát, byť ho jako upír tolik nepotřeboval, s posledním pohledem se ohlédl na spící Beatrice a tiše opustil své komnaty. Potřeboval přemýšlet, potřeboval, aby si dokonale uvědomil to, co mu jeho milá sdělila a potřeboval se ujistit, že se mu to nezdá. Potřeboval být sám, aby to všechno dokázal zpracovat. Byla to totiž novina, o které si nikdy nemyslel, že ji uslyší.

Potomek temnoty ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ ³Kde žijí příběhy. Začni objevovat