Brotherhood - Loki a Thor

#46 S bestií uvnitř se nemáme kam skrýt

Upozornění: pro někoho znepokojivé téma

///

Musím Jotunům ukázat svou moc, jako jsi to udělal kdysi ty. Loki si na to moc dobře vzpomínal. Otče! zničíme je společně! Každé Thorovo slovo se mu vrylo hluboko do duše a s každou uběhlou sekundou bylo čím dál hlasitější. Loki shlédl ke svým rukám; byly modré. Po jeho mrazivě modré kůži - jotunské kůži - se linuly spletité znaky.

Thor ho zabije za to, kým je. Loki si byl naprosto jistý, že ho bratr zabije, protože mu v žilách proudí ohavná, jotunská krev.

┈┈ ❋ ┈┈

Když s ním Hulk mlátil o zem jako s hadrovou panenkou a lámal mu tím kost po kosti, Loki cítil, jak mu v hrudi vzplála naděje - smrtící a lákavá. Oh, tak lákavá. Napadlo ho, že by mohl zemřít rychlou smrtí. Sice byla bolestivá (ale necítil snad bolest celý svůj život?), ale aspoň by to měl hned za sebou. Bylo by to rychlé.

Jenže ta jiskřička naděje se během mrknutí oka vytratila. Místo toho, aby to Hulk dokončil, Lokiho nechal ležet na zemi - živého a dýchajícího - a odešel. Lokiho polámané kosti pomalu začaly srůstat i navzdory jeho nelibosti.

Mělo mu dojít, že rychlá smrt je něco, co si někdo, jako je on, nezaslouží. Jak hloupé... Jak naivní, myslet si opak.

Když mu Thor na pusu nasadil náhubek, jako by byl pes, Lokimu se stěží podařilo neucuknout. Přestože byl kov kolem jeho úst pevný, Thorův dotek byl překvapivě jemný, jako by Lokimu nechtěl způsobit ještě větší bolest. Lež. Sentiment v Thorových očích nebyl ničím jiným než falešnou vlídností. Byla to stejná vlídnost, kterou ho královská rodina obsypávala už odmalička. Nebyla skutečná. Dusila ho. Teď byl ale Loki moudřejší; už ho neoklamou.

Upřel svůj nenávistný pohled před sebe. Thor ho táhl v řetězech - jako zvíře, jako divokou bestii - Ásgardem a měl namířeno k paláci, kde se Loki postaví před soud. Loki na sobě cítil jejich pohledy. Lidé, kteří před ním kdysi poklekli a nazývali ho svým princem, si teď mezi sebou šeptali o tom, jak mezi nimi celou dobu mohlo žít takové monstrum, o tom, jak nebezpečné bylo, že jejich děti byly v blízkosti něčeho tak hrozivého. Loki se krátce zamyslel; kdyby tu Thor nebyl, začali by po něm házet kameny, dokud by nevykrvácel? Kdyby nechovali úctu ke zlatému princi Ásgardu (k jedinému princi Ásgardu), ukamenovali by ho na místě k smrti? Když tak nad tím přemýšlel, Loki málem propukl v smích. Nebylo to vtipné? To, jak si ho všichni musí představovat nehybného, mrtvého, na zemi v kaluži vlastní krve. To, jak všichni budou mít po staletí noční můry z toho, že příšeru, která strašila děti ve snech, měli celou tu dobu přímo před nosem, aniž by o tom věděli.

Jen ať si představují jeho smrt. Jen ať se bojí jeho existence. Teď už Loki alespoň věděl, co je zač. Teď už alespoň není hlupák, kterému Odin s Friggou lhali. Alespoň už se mu nemůžou smát za zády.

Očekával, že ho zavřou do temného žaláře v hlubokém podzemí. Stěží se mu podařilo skrýt překvapení ve tváři, když ho Thor zavedl do jeho staré komnaty. Jeho stará komnata. Ne. Ne, tady Loki být nemůže. Bylo tu příliš historie. Příliš vzpomínek. Ten malý, nevinný chlapec, který zde vyrostl, byl mrtvý. Loki už není tím člověkem, kterým býval. Protestoval a zápasil ze všech sil (kterých samozřejmě moc neměl, protože byl svázaný řetězy a měl spoutanou magii). Hlasy v jeho hlavě na něj křičely, že je ubohý. Thor ho zatáhl do komnaty a strčil do něj (ne zrovna jemně). Loki klopýtl, až skončil usazený na kraji své postele, ve které nespal snad celou věčnost. Thorovo sevření kolem Lokiho ramene nebylo nesnesitelné, ale bylo dostatečně pevné na to, aby ho udrželo v klidu. Ubohé. Jsi bezbranný. Vzdorovitě vzhlédl k muži, o kterém kdysi věřil, že je jeho bratr. V Lokiho očích plála nenávist.