Brotherhood - Loki a Thor

#10 Rodina

S mávnutím Lokiho ruky místo osvětlila zelená světla, která knihovnu proměnila na magický ráj smaragdového třpytu. Když jeho srdce pohltily hřejivé vzpomínky, na Lokiho tváři se objevil úsměv. Toto bylo první kouzlo, které ho Frigga naučila, když byl malý. Loki si pamatoval, jak brečel, neboť v tu dobu pro něj byla obtížná i ta nejsnadnější magie. Myslel si, že nikdy nebude s to ovládnout magii a už vůbec si nemyslel, že někdy zvládne vytvořit iluzi nebo změnit svou podobu. Ale jeho matka tam vždy byla s ním. Jeho matka, která to s ním nikdy nevzdala a byla trpělivá, mu vždy věnovala ubezpečující úsměv pokaždé, když si Loki myslel, že něco nezvládne. Vyzvedla by si ho do klína, obsypala ho polibky a řekla mu, že v něj věří. Její láska a víra Lokiho poháněly dopředu. A teď je z něj bůh lsti a falše, jenž vládne nejmocnější magii. Loki to vše dokázal jen díky Frize, neboť v něj věřila a nikdy to s ním nevzdala.

„Staré dobré časy. Pamatuji si ty dny." Něžný hlas přicházející ze strany Lokiho přiměl otočit hlavu daným směrem. Frigga šla k němu s hřejivým úsměvem na její překrásné tváři.

„Zdravím, matko," oplatil jí Loki úsměv. Když se naklonila a jemně ho políbila na čelo, zavřel oči. Rukou mu prohrábla havraní vlasy.

„Slovy nikdy nebudu moci vyjádřit, jak jsem na tebe pyšná, můj synu."

Loki cítil, jak se mu v očích hromadí slzy, slzy čirého štěstí. Celý život čekal, až tohle uslyší. Koneckonců jediné, co si Loki vždy přál, bylo učinit své rodiče hrdými.

„Miluji tě, matko." Zradil ho hlas a po tváři se mu skutálela slza, když vzhlédl k ženě, která ho vychovala.

„Miluji tě, Loki." Tohle vždy byla část, kdy už toho na boha chaosu bylo moc. Loki zavřel oči a dovolil slzám, aby si našly svou cestu.

„Přeju si, abys tu se mnou pořád byla... Mrzí mě, že jsem tě nemohl ochránit." Když opět otevřel oči, po Frize nebylo ani stopy. Když Loki přerušil svou magii, už okolo nebyla zelená záře a knihovnu zase pohltilo tlumené světlo. Nebylo to poprvé, co vytvořil iluzi své nebohé matky, aby vyplnil tu prázdnotu ve svém srdci.

Loki to nevěděl, ale nebyl sám. Thor stál ve stínu, schovávaje se v uličce za poličkou s knihami. Bůh hromu to celé strnule sledoval. Thor nevěděl, že Frigga pro Lokiho tolik znamenala. Byla to jejich matka a to, že zemřela rukou monstra, bylo pro oba jako rána pěstí, ale nevěděl, že to pro Lokiho bylo tak těžké. Jak to mohl nevědět?! Když se to stalo, Loki byl zavřený v podzemním žaláři. Nikdy neměl šanci se s ní rozloučit. Zatraceně, dokonce mu ani nedovolili zúčastnit se pohřbu vlastní matky!

Ásgard byl pryč. Zničen. Bratři Odinsonovi žili na Midgardu, na základně Avengers. Thor měl namířeno do kuchyně pro noční svačinu, když najednou zahlédl Lokiho, jenž se plížil ze svého pokoje. Rozhodl se, že ho bude sledovat, protože si myslel, že se jeho bratr chystá způsobit nějaký chaos a neplechu. Mýlil se. Thor polkl, u srdce ho píchlo kvůli pocitu viny. Jak mohl stále o svém vlastním bratrovi přemýšlet takovým způsobem? Thor měl být ten, kdo věřil v to, že se Loki mohl změnit. Měl vědět, že se Loki změnil k lepšímu. Už to nebyl ten stejný muž, který před sedmi lety napadl New York. Chudák Loki jen postrádal matku. Thor věděl, že se nemůže jen tak otočit a nechat tu Lokiho. Rozhodl se, že upozorní na svou přítomnost.

„Musela na tebe být pyšná, bratře."

Loki málem vyletěl z kůže, když uslyšel známý hlas a kroky vycházející ze stínu. „Jak dlouho tu jsi?" Předstíral, že je naštvaný, a rychle si hřbetem ruky otřel slzy.

„Dostatečně dlouho," odpověděl Thor krátce.

Loki cítil, jak mu rudnou tváře, a zaplavila ho vlna studu. Poslední věc, kterou si přál, bylo to, aby ho někdo viděl slabého.