From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

2. DEMOS

Moje jediná Scar,
Upřímně doufám, že jsem si chování Nix vyložil správně, když sem přilétl vyváděl jako pomatený a začal mi do rukou cpát papír a brk. Doufám, že opravdu žiješ a jsi někde v bezpečí.
Musím ti toho tolik říct! Věřím, že i ty máš co vyprávět a ani netušíš, jak moc rád bych tě teď k sobě přitiskl a alespoň půl roku tě nepustil.
Jak ti nejspíš došlo z tohohle dopisu... Žiju! A ne jen to. Je to jako bych se octl v nějaké té slaďácké knize pro holky, kde hlavní postava zjistí, že vlastně není jen obyčejná chudinka.
Od chvíle co nás odloučili na tebe myslím, i když jsem si zakázal přemýšlet negativně, musel jsem věřit, že se z Doupěte nějak dostaneš dřív než pro tebe přijdu. Víš, že bych pro tebe šel až na druhý konec světa.
Tak moc rád bych tě políbil, cítil tvé jemné vlasy v ruce nebo slyšel tvůj smích. Pro teď mi ale stačí ta naděje, že jsi živá.
Jestli přemýšlíš co se se mnou stalo (a já vím, že ano, na někoho jako já jen tak nezapomeneš), asi mi ani nebudeš věřit co ti teď sdělím.
Jaksi se ukázalo, že mám otce. Překvapení že? Kdo by to byl tušil... Ale zpět k tématu.
Ukázalo se tedy, že můj otec nebyl nějakým Coniuský ožrala, jak jsem si myslel celé roky. Říká ti něco jméno Marcus de Castello? Určitě jsi o něm musela někdy v Doupěti slyšet, protože je to vážně hodně bohatý obchodník.
Nechtělo se mi tomu věřit, jenže nemůžu naší podobu zapřít ani kdybych byl slepý. Jsem z toho stále celý nesvůj. Sice jsem pořád jen bastard, ale jsem jediný potomek kterého má. Chce mě naučit být obchodníkem jako on, abych po něm mohl převzít podnik!
Chápeš to? Nejsem jen nějaký Tarin, syn prostitutky odnikud. Konečně mám i příjmení. Tarin de Castello... To nezní tak zle co? Když tu zůstanu a převezmu jeho podnik... Třeba bych byl potom v očích tvých poddaných vhodnějším nápadníkem, než jako pouhý zloděj.
Stačí ale, aby jsi napsala jedinou větu, že mě chceš tam, kde teď zrovna jsi, a já přísahám že se za tebou hned vydám, úplně bez váhání.
Dej mi co nejdřív vědět, že jsi v pořádku, budu čekat na tvůj dopis.

Ps: Ani nevíš jak moc rád bych se s tebou pomiloval na té obrovské posteli co mám.

S láskou, Tarin.

Roztřesenýma rukama dopis položím do klína. Nevím jestli mám brečet radostí nebo začít vyšilovat, že Tarin našel svého otce.
Stačí jedna věta a přijede sem za mnou. Klidně by zahodil svou šanci na vybudování vztahu s jeho otcem, jen aby byl se mnou.
To mu nemůžu udělat. Nechci aby se kvůli mě už zase obětoval. Bude jen dobře, když získá opravdovou rodinu, kterou si vždycky přál, i když nahlas by to nikdy nepřiznal.
A jednou... Možná jednou, až se to všechno uklidní, se jeho rodinou stanu i já. Nezáleží mi na tom jestli nemá ani vindru nebo je dědicem bohatého bůhví koho. Jednou mu chci věnovat všechno co mám, úplně všechno.
Náhle mě vyruší z přemýšlení šustění křídel, o vteřinu později se v okně objeví bílá sova.
"Nix! U Bohyně jsem tak ráda, že ti nic není!" vrhnu se k němu a pořádně ho k sobě přitulím.
Zahouká na protest, ale nakonec mě jemně klofne do ruky, -Už jsem si myslel, že se neprobudíš. Vždycky jsi byla ospalec- odpoví jízlivě, ale vím že to myslí s láskou. Alespoň doufám.
"Jsou všichni ostatní v pořádku? Jak jste se dostali až sem? Jak jsi našel Tarina? U Bohyně mám tolik otázek! Ale teď potřebuju Tarinovi odepsat... Zaneseš mu tu odpověď, že jo? Kde vůbec je?" vychrlím to ze sebe všechno tak rychle, že sotva popadám dech.
Nix se nejdřív tváří trochu zmateně
- Zpomal trochu Scarlet- nabádá mě vyjeveně, poté popoletí na vedlejší stůl a odpoví -Na všechny otázky ohledně naší oddělené výpravy ti odpoví ostatní. A ano, zanesu tvůj dopis Tarinovi. Je v domě svého otce kousek od Coniusu. A já ho nenašel... Mí přátelé ho sledovali od Doupěte až do Coniusu, hned jak se tam dostal se mi to vrátili sdělit. Já tam poté odletěl a přinutil ho napsat ten dopis co držíš v ruce.-.
"Dobře. Dobře... Dobře" zašeptám si pro sebe a snažím se uklidnit natolik, abych mohla do ruky vzít pero a papír.
Chvíli je v malé místnosti slyšet jen škrábání brka o papír a šustění peří, jak si Nix narovnává pírka, která jsem mu pomuchlala.
Snažím se všechny své zmatené myšlenky a rozbouřené emoce přenést do slov, které píši. Není to lehké, ale po několika minutách mám dopis napsaný.
Sáhnu ke krku po medailonu, který nějakým zázrakem přežil všechna má dosavadní dobrodružství.
Nakonec si ho sundám a na malý papírek napíšu krátkou větu. Vzkaz vložím do medailonu a přitisknu si ho k ústům na rozloučenou, poté ho vložím do obálky
"Prosím buď opatrný. A zůstaň u něj tak dlouho, aby sis dostatečně odpočinul." promlouvám k Nix, když dopis připevňuju k jeho nastavenému pařátu.
-Vždycky jsem opatrný, to ty se vždycky dostaneš do problémů.- odpoví pobaveně a na rozloučenou se nechá pohladit po hebké hlavě.
"Prostě buď opatrný, ano?" řeknu mu starostlivě, než vyletí z okna zahouká odpověď, -Budu, však co by sis beze mě počala.-.
Ani neví jakou má pravdu, nebo možná ví, je dost chytrý. Povzdechnu si. Ještě chvíli tam sedím v tichu, mezi desítkami dopisů různých tvarů a dokonce i barev.
Nakonec se ale zvednu a vyjdu na malé točité schodiště. Hasan a ti dva pisálci tam stojí a čekají až odejdu.
"Omlouvám se že to tak trvalo." promluvím ke všem najednou a muž i žena se s úsměvem vrátí ke své práci.
S Hasanem mlčky scházíme schody dolů, dokud to už nevydrží a nepromluví "Jak jste věděla kam běžet?". Věděla jsem, že ho to bude zajímat. Ostatně i já sama jsem tím byla překvapená.
"Já ani nevím... Prostě jsem to věděla. Myslím... Myslím, že už jsem tu někdy předtím byla." odpovím mu upřímně a je vidět, že ho odpověď překvapila.
"Myslíte nebo to víte?" vyzvídá dál a já pokrčím rameny, "Já nevím... Mám takový ten pocit... Jako bych tu už byla, ale nevím kdy. Moc věcí z dětství si nepamatuju. Většinou jen ty špatné věci.". Jeho pohled se zamračí a tak se radši pokusím odvést téma jinam.
"Proč vlastně pomáháte Sonemským rebelům? Co má vaše Bratrstvo Bezejmenných společného s tímhle vším?", vzheldem k tomu jak se zarazil jsem moc dobrou práci v rozptýlení neodvedla.
"Vy si toho opravdu moc nepamatuje, že?" zeptá se přímo a já zavrtím hlavou, povzdechne si.
"Mí muži nejsou jen tak nějaká banda samozvanců. Před lety jsme byli jednou z nejlepších sonemských vojenských jednotek. Samozřejmě tajných jednotek, které operovaly všude po Ember a dokonce i v jiných říších. Jenže, když Sonem lehl popelem... A my zjistili jak moc jsme pochybili... Museli jsme se zorganizovat sami." zadívá se na mě a čeká jestli nějak zareaguju, ale já ho jen poslouchám dál. "To my vybudovali první odpor proti Redshirovým, to my začaly hledat přeživší. To my se kajeme za to co se tehdy stalo. " říká to s upřímnou lítostí, ale mnou stejně projede vlna vzteku.
Co by dnes asi bylo jinak, kdyby tehdy udělali svou práci a zjistili co má královna v plánu? Zabránilo by to masakru celého Sonemu? Žila bych teď úplně jinak?
Vší silou stisknu dlaně, až se mi nehty zaryjí do kůže. Nemysli na to. Nic to stejně nezmění.
Kdyby se to tehdy nestalo, byla by jsi teď pravděpodobně provdaná za nějakého prince a nikdy by jsi nepoznala Nix. Nepoznala by jsi Jackse, Huntera ani Lucu. Rozhodně bych nepoznala ani Tarina. Možná bych, ale znala Danteho. U Bohyně... Co když mě za něj chtěli v budoucnu provdat?
Ne, ne. Nemysli na takové kraviny. Nestalo se to a ani nestane.
Místo toho se tedy radši zeptám "Kam jdeme?", zatímco ho následuji kamsi po další kamenné chodbě. Obrovská okna sem vrhají spoustu světla, takže i když je to tu celé z kamene, působí to velmi lehce a vzdušně. Z okna je vidět jen nekonečné moře, které se ztrácí v modrém horizontu.
"Nejdříve vás oblékneme, aby si lidé nemysleli, že nám tady pobíhá nějaká zmatená žena v košili s holým zadkem... Ehm, tedy chci říct, s otevřenými zády. " skoro se tomu usměju, skoro.
"Dobře, kam jste mi dali můj batoh? Mám v něm nějaké oblečení" zeptám se ho a on se zavrtí hlavou.
"Myslíte to co jste na sobě měla při cestování po Tichých horách? To které jste hodně dlouho neprala a pořád nosila?" skoro se tomu začne smát, "Ještě tam mám pár čistých kusů oblečení." namítnu dotčeně. Jako by snad nedávalo smysl, že se při lezení po horách zapotíte...
"Ano, naše pradleny se ho všechno snaží opravit a dát do pucu. Zatím si obléknete něco vhodnějšího." odpoví s lehkým úsměvem a ukáže ke dveřím.
Když do nich vstoupím zjistím, že jsem se ocitla v malé komůrce plné látek, rukávů, sukní a nití.
"Lucinda pro vás určitě něco už najde." sdělí mi Hasan a zabouchne za mnou dveře, čímž se ocitnu v místnosti sama. Alespoň do chvíle než zpoza velké hromady látek vykoukne obličej malé staré ženy. Vřele se na mě usměje a pokyne abych šla blíž.
"Konečně vás zase vidím princezno." promluví a srdečně mě vezme za ruce, "Asi si to nepamatujete, ale byla jsem dvorní švadlenou ve vašem domově. Ušila jsem každý kus oblečení, co jste tehdy nosila.", má velmi milý úsměv a příjemné čokoládové oči.
"Oh, vážně? A jak víte, že jsem opravdu princezna?" zeptám se jí a nakažlivý úsměv jí opětuji. "Vím... Vím... Jste pořád stejně roztomilá, ale hlavně máte tohle." odpoví a přejede hrubými prsty po mém znaménku na ruce,
"Viděla jsem ho tolikrát, když jsme vám brala míry, že si ho nejde splést." vysvětlí.
Poté si mě postaví před sebe a začne si měřit každý záhyb mého těla.