From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

11. OSTROV DOKŮ

Trvalo nám čtyři hodiny se dostat k brodu a poté se dostat na Ostrov doků.
Je to jen malý dlouhý ostrov, který se skládá z hostince, obchůdku, pár domů pro loďaře a jejich rodiny a zbytek místa už je věnovaný jen dokům a lodím.
Chcete levnou malou loď? Drahou velkou loď? Plachetnici nebo malý parník na uhelný pohon? Všechno tady pronajmete nebo koupíte, když to nemají, tak vám do za pár dní vyrobí.
Ostrov o velikosti malého města skrývá největší výrobnu lodí pro celou Ember. Nejzručnější tesaři, řezbáři, plachteníci a loďaři. Všichni jsou na tomhle málem prostoru.
A proč? Protože jen odtud chytne nejrychlejší vodní proud, který vás vyveze kamkoliv na jih. Přes den proudí dolů k ostrovům až po Kybeu a přes noc se proud obrací a každá loď, se zase může vrátit zpět.
Sama tomu nerozumím, ale prostě to tak je. Myslím, že místní to dříve připisovali podmořskému drakovi Ambystomovi, který přes den nasává jedním hlubokým nádechem vodu k sobě - tedy směrem na Kybeu-, a v noci jí zase vydechuje zpět směrem k Ostrovu doků. Dnes už jistě existuje nějaké složitější a modernější vysvětlení.
"Páni, podívejte! Nikdy jsem nic takového neviděla" vyvalí Rash oči na malý parník, kterému ze zadní části stoupá trochu dýmu.
"Místní je používají, aby mohli libovolně plout po proudu tam a zpět" vysvětlím jí a ona ohromeně přikývne, jediná loď kterou kdy nejspíš viděla, byly ty v přístavu v Carnace. A ty se těmhle nemůžou ani zdaleka rovnat.
Je tu všechno od obyčejných lodí z hladkého dřeva až po lodě složitě zdobené a malované.
Celé je to velmi působivé a v mlze, která se vznáší všude okolo, to vypadá až skoro snově.
"U koho, že si máme sehnat tu loď?" zeptá se Hunter a všechny okolo si podezřívavě prohlíží.
Sice máme na sobě všichni kápi, šátky přes ústa a nic barevného, aby jsme nepoutali moc pozornosti... Ale dva dvoumetrové obry člověk často nevidí a tak si je stejně většina lidí prohlíží. Alespoň se nás nepokusí nikdo okrást, těm dvěma se každý rozumný lapka a zloděj vyhne. Netvrdím, že by se nějaký hlupák nenašel... Ale naše šance bezpečí a klidu to jasně zvyšuje. Krom toho mám na tyhle zlodějíčky čuch.
Jen kdyby tu nebylo tak těsno. Desítky lidí tu proudí oběma směry po úzkých molech a většinou ještě nesou nějaké zboží. Naštěstí nám dvojčata všem klestí cestu davem, jelikož jim každý ustupuje z cesty.
"Evangeline říkala, že máme jít do té hospody a, že prý poznáme o koho se jedná" pokrčím rameny a ustoupím z cesty partě smějících se dětí, které pobíhají všude okolo.
Tak bezstarostní... Ještě neví co je tam venku čeká.
"Pche, mohla nám to prostě říct." rozhodí rukama Luca a div neshodí jednoho obchodníka dolů z mola. Ten za námi vyšle pár nadávek, ale když spatří kdo ho málem srazil, náhle zmlkne a vypaří se jako pěna v davu lidí. Na rtech mi zahraje pobavený úsměv.
"To mohla." souhlasím s ním a málem se přerazím o jednu z beden, které stojí všude po molu. Jsou plné kožešin, ovoce, sošek, talismanů a jiných předmětů, které ani nepoznávám.
"Je to tam jako všechny země v jednom, jen namačkané na miniaturním ostrůvku. Ale jen počkej! Je to jako nic v porovnání s Měsíčním ostrovem!" popsala tohle místo Alysia, když jsem se s ní loučila. Mrzelo jí, že sem s námi nemůže, ale jak jí znám, tak tady alespoň přelétla, aby se podívala.
O svém prapodivném rozloučení s jejím bratrem jsem se jí radši nezmínila, protože jsem jí nechtěla kazit tu euforii, která z ní byla cítit. I z Danteho je cítit ještě teď. Byli tam v pokoji zavření půl dne!
Každopádně jsem šťastná, že jsou oba šťastní. Dante má teď i mnohem zdravější barvu. Alespoň myslím. Každopádně ještě ráno to tak vypadalo.
Konečně se probijeme davem až k hostinci a vejdeme dovnitř, než stihnu Huntera varovat, praští se čelem přímo o futro. "Au! Zatraceně... Proč tu mají tak malé dveře?" zanadává a přitiskne si ruku k čelu, nahoře na čele mu zůstal dlouhý rovný otisk.
Luca jen s těží zadržuje smích a skrčený vstoupí za bratrem. Když se uvnitř octnu i já, všimnu si, že na nás všichni zírají jako na hlupáky. Nebo alespoň na Huntera. Zahanbeně zapíchne pohled do podlahy a klestí si cestu k baru, Luca ho stále ještě pobavený, následuje.
Nejdřív nechápu co tím Evangeline myslela, že poznáme u koho získáme naší loď, ale během chvíle je mi to jasné. Stačilo se prodrat davem blíž k baru.
"Támhle" poklepu dvojčatům na ramena a ukážu směrem přes místnost k oknu.
"Není to ten stařík z klání?" zeptá se překvapeně Hunter, zatímco si pořád mne čelo, Luca se také ozve "Jo je. Myslím, že jsem ho viděl i v Demos.".
Postupně se k němu propracováváme davem, zatímco mávnu na hostinského, aby nám přinesl pět korbelů. Nevím jestli točí pivo nebo něco místního, necháme se překvapit.
Arno odtrhne pohled od okna a usměvavě na nás zamává. Všichni se k němu přivalíme jako velká voda a postupně si posedáme okolo stolu.
"Vás bych tady teda nečekala Arno. Do toho vás namočil Hasan?" zeptám se ho, když se pozdravíme. Usměje se, "Kdepak. Sám jsem se přihlásil, že s vámi pojedu. Hasan má stejně hodně práce a mě už svrběly nohy z toho, jak jsem byl pořád na jednom místě".
Sám o to požádal? Aby toho pak nelitoval, není už nejmladší a nemusí nám stačit.
Nejspíš mi v očích čte pochybnosti a tak rychleji dodá, "Krom toho se vyznám v lodích a umím je i řídit. Což Hasan neumí".
Usměju se, ale pak si uvědomím, že mám na tváři šátek a tak to nikdo nemůže vidět. Rozhlédnu se okolo, nikdo si nás už nevšímá a tak si šátek z obličeje klidně stáhnu. Kápi si ale nechám, mé nazrzlé vlasy by mohli někoho zaujmout.
Dante mě napodobí a stejně tak i zbytek skupiny.
"Ták. Dáte si nějaké jídlo? Čeká nás dlouhá plavba a po cestě jistě musíte mít hlad" zeptá se Arno a dřív než stihneme odpovědět, už k nám přivolává baculatou ženu od pultu. Nejspíš ženu hostinského.
Ta před nás postaví korbele a hned začne přijímat objednávky. U všech vyhrála pečená kachna s chlebem, jen Dante si dal raději nějakou hovězí omáčku, místní specialitu.
Když nás hostinská opustí, Arno se na nás opět obrátí, "Cesta sem proběhla v pořádku?".
Všichni přikývneme, "V naprostém. Skoro nikoho jsme nepotkali až dokud jsme nedorazili sem." odpoví mu Dante a Arno si viditelně oddechne.
"To je skvělé. Opravdu skvělé. Když mě teď omluvíte, půjdu tedy připravit a zkontrolovat loď. Ať vám chutná." oznámí nám a vstane, nic nenamítáme, protože mu stejně neumíme pomoct a hlavně máme hlad jako vlci.
Když nás opustí nahne se ke mě Luca a zašeptá, "Vážně je moudrý sundavat si šátky? Je tu hodně lidí.", usměju se, "Neboj se. Tady na ostrově platí trochu jiná pravidla než ve zbytku Ember. Každý si tu všímá jen sám sebe, do cizích lidí se nemontuje. Je jedno jestli jsi hledaný pirát nebo vrah, nikoho to tady nezajímá. Pokud nepočítáš lapky, ale ti se dají snadno vyřídit.".
Ne že bych s tím měla osobní zkušenosti, jsem tu poprvé stejně jako oni. Ale vím, že Tarin tu byl několikrát a přesně takhle to popisoval.
Pořád se netváří moc přesvědčeně, ale když se před ním objeví štědrá porce nádherně vonící kachny, všechny jeho pochybnosti se rozeženou.