From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

40. NA NEPŘÁTELSKÉ PALUBĚ

Naprosto minimální útěchu mi přineslo, že kajuta je opravdu pouze obytnou kajutou a ne nějakým želářem pro mučení.
Tohle malé zjištění mi proběhlo hlavou vteřinu předtím, než mě Mistr hrubě strčil proti dřevěné stěně. Jen tak tak jsem před sebe stihla strčit ruce, abych nenarazila obličejem přímo do ní.
"Pouta ti dávat nebudu, stejně se z nich umíš dostat." ozve se Mistr svým hrubým zlomyslným hlasem a nonšalantně se posadí na židli, která patří k jídelnímu stolu.
"To byla chyba." usměju se křivě a prudce se otočím, vtom se mi však podlomí nohy a musím se chytit pelesti postele, abych neupadla.
"To by jistě byla, kdyby čepel mého meče nebyla namočená kurare. Naučil jsem se tě nepodceňovat." probleskne ke mě skrz stín kápě jeho spokojený úsměv, když spatří můj výraz.
"Nemusíš se bát Slavíku, díky tvým schopnostem tě to nezabije. Ale přesto už začíná účinkovat, že?".
Skoro ho ani nevnímám přes tlukot mého srdce, který slyším až v hlavě, když mé nohy vypoví službu úplně.
Otrávil mě... Vždycky je v těhle věcech kreativní.
O tom jedu jsem jen slyšela, je velmi vzácný a drahý, nikdy jsem ho v akci neviděla. Zato vím jak funguje.
Jako první začnou vypovídat službu všechny svaly, což vede k celkové paralýze.
Poté přestanou fungovat plíce... A to je konečná.
Smrt jako lusknutím prstů, prostá a naprosto jistá.
"Ani nevíš jak mě naštvalo zjištění, že to co jsem roky hledal, jsem vlastně měl celou dobu přímo pod nosem." povídá dál a vůbec si nevšímá toho, že už i mé ruce vypověděly službu a s hlasitým zaduněním jsem narazila na zem.
Vidím na něj jen napůl, ale jsem si jistá, že si s něčím pohrává mezi prsty.
Nakonec se zvedne a za vlasy mě vytáhne do sedu, při kterém se mé tělo hroutí jako by bylo z gumy.
"Roky jsem strávil hledáním té hloupé knihy, abych se dostal k něčemu, co jsem měl ve vlastním domě. Kdybych věděl, že jsem nejcennější bytost na světě koupil za pár šupů, už dávno jsem tě prodal.".
Když tohle řekl něco mi docvaklo. A nechápu, že mi to nedošlo už dřív.
Poslal mě hledat Knihu života, i když věděl, že nemám nejmenší šanci ji najít. Nikdy nečekal, že mu tu knihu přinesu. Jen potřeboval výmluvu proč se mě zbavit, protože přestože jsem porušila pravidla, on svůj kodex nikdy neporušil. Nikdy se totiž nechtěl přímo zbavit svých velkých investic.
A jak sám řekl... Byla jsem jednou z jeho nejlepších učenkyň. Proto pro mě měl speciální trest.
"Kontrakty pro nalezení té knihy a nositele síly, mi na stole ležely dobrých patnáct let. Králové a boháči ze všech kontinentů se předháněli v tom, kdo nabídne nejvíce.", pevným stiskem mě vezme za bradu, abych se podívala do temnoty jeho kápě.
Chci se ho zeptat proč tedy pracuje s Loganem, rozhodně totiž není nejbohatší ze všech králů na světě. Avšak jediné co ze mě přiškrceně vyjde je," Lognn".
"Cože? Předpokládám, že se chceš zeptat na Logana. První kontrakt, který jsem obdržel byl vlastně od jeho matky, královny Kary. Den po té spoušti co rozpoutala v Sonemu se na mě obrátila, že potřebuje něco najít. A nabídla mi něco co nikdo z dalších potom. Všichni slibovali peníze a bohatství, ale nikoho nenapadlo nabídnout se podělit. Kdo by pro sebe nechtěl trochu nesmrtelnosti, že?".
Pustí můj obličej a místo toho zvedne pramen mých bílých vlasů.
"Aby jsi věděla... Nesmrtelnost může být návyková, jako opium. Ten pocit, že čas nic neznamená, člověka otupí vůči všemu co dřív považoval za špatné.". Jako bych snad mohla věřit, že byl někdy vůbec dobrý... To sotva.
Poté na chvíli poodstoupí a udělá něco co jsem nečekala. Stáhne si kápi z čela a poprvé odhalí svou tvář.
Čekala jsem, že budu znechucená, že se budu bát... Ale nic z toho se nestalo.
Protože on není žádné monstrum, je to člověk jako každý jiný, alespoň zvenčí.
Tmavě černé oči se na mě upírají, jako by čekal nějakou reakci, než si uvědomí, že mu žádnou dát nemohu.
Kaštanové vlasy, mu sice už trochu šedivý, ale jen málo. Obličej má téměř bez vrásek, ale zato na něm má pěkných pár jizev.
Nehádala bych mu více než čtyřicet, kdybych před chvílí neslyšela co říkal a ten obličej neviděla už předtím.
"Malik." dostanu ze sebe sotva slyšitelně a jeho oči se zúží, "Co jsi to řekla?" sehne se ke mě a prudce mě vytáhne za bradu o kousek výš.
Nezopakuji to však, už to stejně ani nejde. A tak mě zase pustí, temenem se praštím o stěnu, jak nemůžu zbrzdit pád.
Znám ho, nebo spíš jedno z mých minulých já ho zná. Má předchůdkyně a pra pra babička Lucrecia, ho znala. Zamilovala se do něj poté co ovdověla v brzkém věku. A on jí zavraždil, nechal jí vykrvácet jako zvíře.
Teď už alespoň vím proč, aby tu krev mohl vypít a získat tak fragment nesmrtelnosti, pro kterou klidně chladnokrevně vraždil. Mám chuť na něj křičet a nadávat, za to že byl monstrum a taky jím zůstal. Za to, že si pamatuji jaké to bylo, když mi podřízl hrdlo, i když jsem ho prosila o milost.
"Každopádně... Znám tě dlouho Scarlet, roky. Učil jsem tě, udělal z tebe kým jsi dnes. A proto mi bylo jasné, že ať už dojde k čemukoliv, nikdo z tvých přátel tě nezradí. Vždycky jsi měla jisté kouzlo, které k tobě lidi připoutalo. Jako třeba náš mladý Malíř, že? Jakpak se má? Věřím že tvoje zásnuby ho určitě moc nepotěšily." uchechtne se tím svým hlubokým zvířecím hlasem.
Mám chuť na něj vypustit nadávku, ale vyjde ze mě jen zabručení. To ho zřejmě potěší ještě víc.
"Chudáček pro tebe riskuje všechno, jako poslušný pejsek a ty mu zatím lezeš do postele s princem... Princ je rozhodně o něco lukrativnější volba než zloděj, to se musí nechat. A kdo by měl obchodu rozumět lépe než já?" usměje se znovu a kdyby mi mohla naskočit husí kůže, tak to udělá.
Mistr mě zvedne ze země a znovu se mě chopí ten divný pocit, že jsem z gumy.
Shodí mě na stůl až dřevo zapraští, a nejspíš i pár mých kostí.
"Proto mi musíš prominout, že už pro mě nadále nejsi lukrativní investicí. Zato král Logan mě platí skvěle za to, abych tě naučil dobrým způsobům.".
Při jeho prázdném pohledu mě hluboko uvnitř zamrazí, ale jak se tak nade mnou sklání všimnu si hluboké jizvy, která mu vyčuhuje zpod košile.
To je místo, kterým projela má čepel, když jsem unikla z Doupěte. Když jsem se mu konečně postavila.
Tahle vzpomínka mi dodá trochu odvahy.
"Teď mi řekni Slavíku... Pamatuješ si lekce získávání informací? Určitě ano. Takže si zajisté vzpomínáš jak to začíná." věnuje mi další chladný úsměv a přitáhne si mou dlaň blíž k okraji.
Stihnu se jednou nadechnout a sotva se obrnit předtím co přijde záhy, pevně stisknu víčka abych se nemusela koukat.
Jako první uslyším křupnutí... A o chviličku později se dostaví palčivá bolest, ze které mi vyhrknou slzy do očí. Nemůžu však ani zakřičet, jen ze sebe vydám jakési bolestné zahučení.
Odvážím se oči zase otevřít a nahlédnout na malíček levé ruky, který je ohnutý na nesprávnou stranu.
Je to nechutné, ale zároveň mi něco dojde... Můžu otevřít a zavřít oči! A Mistr, tedy Malik, si toho nevšiml.
"Uff, doufám že tvoje schopnosti fungují, jinak už ho nikdy nerozhýbeš." mlaskne spokojeně nad svou prací a odebere se ke skříni.
Snažím se využít chvíle nepozornosti ke svému prospěchu, ale marně. Stále nepohnu ani jediným prstem.
Možná že to mrkání ten jed jenom neovlivnil... Každopádně jsem pořád naprosto bezmocná.
Jsem tu už moc dlouho... Tarin musí tušit, že něco není správně. Doufám, že je nenapadne se sem vydat za mnou. Pořád ještě hodlám dodržet náš plán.
Jakmile budu moct... Ale soudě podle kleští, které Malik svírá v dlani se můj stav nijak nezlepší.
"Takže kde jsme to byli? Ano... Zapomněl jsem ti poděkovat za tu ránu mečem. Málem jsi mě zabila, stačilo málo a vnitřnosti mi vypadly z těla." upře na mě svůj chladný pohled, tentokrát je plný nefalšovaného vzteku, který mě potěší. Musel si té malé radosti všimnout, protože se ušklíbne.
"Hru na myšičku jsem nehrál už dlouho. Zkusíme jestli si jí ještě pamatuji, co myslíš?".
"Vařila myšička kašičku..." začne odpočítávat prsty, dokud se nezastaví u mého ukazováčku.
Snažím se obrnit předtím co přijde, ale nestačí to.
Do očí mi vyhrknou slzy, když přiloží kleště k nehtu a zatáhne. Bolest mnou projde znovu, tentokrát ostřejší a palčivá.
Vidím jak mi z prstu teče na stůl krev. Přes ty slzy se mi to možná zdá... Ale má rudá krev v sobě má zlaté odstíny.
"Kuriózní." zahrají Malikovi v očích jiskry, když se nad mou ránou skloní.
Poté se zase narovná a s překvapivou něhou mi odtáhne vlasy z tváře, "Je to taková škoda... Byla jsi jednou z mých nejlepších učenkyň.
Mezi děvčaty jsi rozhodně vedla. Mohla jsi mít skvělou kariéru, kdyby jsi nebyla tak hodná.".
Ani neví jak ráda bych mu teď plivla do tváře.
Ozve se zaklepání na dveře a mě zalije krátkodobý pocit úlevy, když Mistr přesměruje svou pozornost k příchozímu. Rychle na sebe hodí shodnou kápi a až pak vyzve rušitele, aby vstoupil.
Koutkem oka vidím jednoho z vojáků, než mi černá kápě zacloní veškerý výhled.
Teď a tady je má jediná šance! Musím ten jed v mém těle spálit. Nic jiného mě nenapadá, bohužel ale nevím zda to bude fungovat.
Zavřu proto oči a snažím se soustředit, dokud je Mistrova pozornost odvedená jinam.
Notak Scarlet... Soustřeď se! Představ si, že tvé tělo hoří... Je to malý doutnající uhlík, co se chce rozhořet.
" - takže jeho výsost odjela na smluvené místo. Chce ten směšný odboj v Demos rozmetat na kousky, když už má co chtěl. Počítá s tím, že Jí dovezete do jeho paláce, nezklamejte ho. Nemá to rád." zaslechnu konec rozhovoru, který mě úplně vytrhne ze snažení o klid mysli.
Logan už tu není! Propásla jsem šanci, jak to s ním skoncovat jednou pro vždy. Místo toho se vydal na Demos. Začít finální bitvu... A zničit svého hlavního nepřítele.
Tělem mi prostoupí hořké zklamání, strach a panika.
Může vyhrát... Odříznul teď Varentské vojsko a Evangeline tak nemá svou největší podporu. Dvojčata se nám také neozvala, celý ten čas od nich nepřišla jediná zpráva... Jsou v tom sami. Armáda v Demos je na to sama.
Cvaknutí dveří mě probere z návalu úzkostných emocí, které mě zaplavily.
"Vypadá to, že máme před sebou dlouhou cestu domů." ozve se Malik a přiblíží se ke stolu, kde ležím jako právě ulovená ryba.
"Určitě se nějak zabavíme." usměje se na mě, téměř nadšeně a odhrne mi vlasy z čela.
"Celá hoříš, myslel jsem, že tvé tělo vydrží o dost více." objeví se mu na čele nespokojená vráska.
"Taky že ano." ozvu se ochraptěle a ve vteřině, kdy se ho chopí překvapení mu doručím hned další. V podobě skalpelu, kterým mě plánoval dál mučit a který hloupě nechal hned v mém dosahu.
Zabodnu mu ostrou čepel přímo do slabin a kopnutím do hrudi ho srazím na zem. Nelidský bolestný řev se ozve dříve, než dopadne na dřevěnou podlahu.
"To máš za Jackse a za všechny ty ostatní co jsi zneužíval." vyhoupnu se k němu a shlížím na to, jak se pateticky snaží zastavit krvácení z uřízlé chlouby.
Promiň Tarine... Musím porušit slib, který jsem ti dala.
Ale on je jako šváb, když se neujistím že konečně dodýchal, zase se objeví aby nás strašil.
"A tohle..." popadnu ho za krk, který je mnohem širší než má malá zakrvácená dlaň.
"Tohle je za mě." dořeknu jedovatě a nechám svou sílu pracovat. Z místa, kde se má dlaň dotýká jeho, začne stoupat pára.
Začne lapat po dechu, když svůj stisk zpevním a do vzduchu se vznese pach pálejícího se masa.
Když ruku odtáhnu zůstane mu přes celý krk obří spálený otisk mojí dlaně. Stejně tak jak si značkoval on všechny svoje podřízené, jsem já ocejchovala jeho.
Upře na mě své pomalu umírající oči, jako by chtěl něco říct. Sehnu se k němu, abych slyšela. Asi jsem doufala ve slova lítosti... Jacks mě naučil vidět trochu dobrého ve všech.
"Ty..." vydere se z jeho úst z posledních sil, sehnu se o něco blíž.
"Chcípni" vydechne jak nahlas jen může a než stihnu zareagovat, malé ostří mi projede bokem.
Šokem a bolestí uskočím stranou. Z levého boku mi trčí má vlastní dýka, kterou mi předtím sebral.
Okamžitě jí vytáhnu a ven se vyhrne krev. Být to kdokoliv jiný, tohle by byla největší poslední hloupost co kdy udělá. Ale moje tělo není tak křehké jako u ostatních.
"Pěkný pokus." zašklebím se a na ránu si přitisknu nejbližší kus látky, kterou najdu. Poté se na toho hajzla znovu otočím... Jenže už nedýchá.
Je po něm. Noční můra, která mě ze stínů stíhá skoro celý život, je pryč. Ale já se necítím osvobozená. Ještě ne.
Proto trochu nejistým krokem vyjdu směrem ven, všechno ještě trochu vidím rozmazaně kvůli tomu jedu. Nebo je to kvůli tomu, že ztrácím krev? Každopádně je mi z toho trochu nevolno.
A proto, když otevřu dveře na palubu oslepí mě sluneční svit jako rána do obličeje.
Všude okolo je velký povyk, vojáci běhají z místa na místo a připravují loď k vyplutí. Dojdu až do půlky paluby, než si mě někdo konečně všimne.
"Zatraceně, ona utekla. Chyťte jí!" zařve kdosi, ale já ho nevnímám. V uších mi zvoní tisíc zvonků.
"Hrají překrásnou melodii." řeknu nahlas, aniž bych si to uvědomila.
"Blouzní. Spoutejte jí a vemte tu louči, hned." zařve opět ten kdosi a já se ocitnu obklopená tuctem stráží. Nebo šesti, možná vidím dvojitě, nevím to jistě. Ani nevím kdy jsem tu louči sebrala. To není dobré, něco není správně.
"Zatraceně, ona ho zabila." ozve se za námi a strážci přede mnou se za ním na chvíli otočí. Nic víc nepotřebuji.
Váhavým skokem se ocitnu na zábradlí, "Bum." usměju se a hodím louči do loďky, kterou jsem přijela.
Seskočím do vln a dřív než dopadu na hladinu, mě uhodí silný výbuch. Plácnu sebou do vln a pak mě pohltí nekonečná modř.
Je to úplně jako tehdy. Slaná voda, křik lidí a racků. Chaos.
Tehdy jsem ale nebyla sama, tehdy jsem to byla já, kdo volal o pomoc a koho stahovali trosky lodě ke dnu.
Dnes křičí někdo jiný, dnes mi pod nohama nezmizela má spása, ale jejich.
Flotila s tyrkysovýma vlajkama šla ke dnu jako loďky z papíru. Všechno co k tomu bylo třeba, byla jen malá jiskřička. A tu jsem doručila, tak jak Dante naplánoval, i když otrávená a zraněná a s malým zpožděním.
Dante je geniální. Ani je nepadlo, že tou pastí nejsem já, ale ta miniaturní loďka, jejíž dřevo bylo napuštěno nějakou chemickou výbušnou směsí. A pár tyčinek výbušniny bylo nacpáno i do základů, kdyby náhodou.
Výsledkem byl ohlušující a masivní výbuch.
Což vysvětluje to, proč mi z uší vytéká krev a mísí se s vodou.
Dante je génius, s ním má odboj šanci vyhrát. Nebo alespoň odolat nějaký čas, kvůli rozdělení sil, které Logan chytře zapříčinil.
Zvládnou to... I beze mě. Nemám sílu vyplavat k hladině, nemůžu hýbat nohama. Myslím, že mi ta nárazová vlna zlomila páteř. Nebo ten pád do vody.
Měla jsem vyskočit z lodi a až pak jí pomocí mé síly zapálit... Ale ten jed a všechno co se událo po něm mě úplně vykolejilo.
No... Pozdě bycha honit.
Pomohla jsem Varent uvolnit, můžou se dostat na moře a odjet bojovat. Měla bych si teď odpočinout...
"Opovaž se tu vodu vdechnout." zazvoní mi v hlavě hlas, když se propadnu do temnoty z nedostatku kyslíku.

"Jste si jistí, že je to ona? Však není ani zrzavá." propluje ke mě skrz šum vln čísi hlas. Podle všeho postaršího cizího muže.
"Samozřejmě, že jsem si jistý. Možná že změnila účes, ale je to ona." odpoví mu hlas druhý a já otevřu oči.
"Podívejme se, utopenec se probral." zatlačí mi jemně do ramene ruka a můj pohled padne na dívku, která mi věnuje nejistý úsměv.
Rysy má tvrdé a měkké zároveň. Černá pokožka silně kontrastuje s modrýma očima, které na mě upírá.
"Jen klid. Byla jsi ve vodě bohyněví jak dlouho, není kam spěchat." zastaví mě opět, když se pokusím vstát.
"Kde to jsem?" zeptám se a začnu se rozhlížet. Jsem si jistá, že ten hlas patřil...
"Na to, že tvrdíš jaká jsi soběstačná, není tohle poprvé co jsme tě vytáhli z bryndy. Nebo spíš moře, v tomhle případě." objeví se ve vchodu do stanu mohutná postava.
"Luco!" vykřiknu nadšeně a posadím se. Ostré píchnutí v boku a kříži ignoruji.
"Notak! Jsi zraněná, musíš odpočívat." snaží se mě dívka zastavit, ale to už jdu Lucu obejmout.
"Říkal jsem ti Kar, že se uzdraví sama, nepotřebuje lékaře." houkne zpoza mého ramene Luca, když mě opatrně obejme.
"Hm, takže hádám, že mě tu už nikdo nepotřebuje." vyštěkne překvapivě úsečně Kar a prosmýkne se vedle nás ven ze stanu.
Slyším jak si Luca lehce povzdychnul, ale když mě pustí usmívá se. To je nezvyklé.
"Nevšímej si jí, co jsme se tu objevili je na nás jak pes. Asi nám nikdy neprominula, že jsme tu nezůstali." pokrčí silnými rameny.
"Tady nezůstali?" zeptám se ho zmateně, protože si nejsem jistá co myslí.
"Ano, na Lobaru. Voda tě donesla až k našim břehům, kde tě ráno naši rybáři vytáhli." odpoví mi a já na něj zůstanu zírat. Doplula jsem takovou dálku mořskými proudy? To je šílenost.
"Od kdy znovu nazýváš Lobar svým domovem? Myslela jsem, že jste se sem nechtěli vracet, ale udělali jste to pro dobro odboje.".
"Víš... Když jsme sem dorazili, ukázalo se, že sehnat spojence nebude tak těžké." odpoví mi nervózně Luca a vyhlédne ven ze stanu na pláž zalitou sluncem.
Blíží se k nám dvě mohutné postavy. V jedné poznám Huntera a vedle něj kráčí o ještě něco větší muž, pokud je to vůbec možné.
"Tak kde je? Chci vidět tu holku, kvůli které jste se rozhodli vrátit domů." promluví muž a sehne se, když vstoupí do stanu a za ním i Hunter. Najednou je tu neuvěřitelně těsno. Je to jako být v stanu se třemi slony najednou.
"Myslel jsem, že bude větší." změří si mě muž přísně hnědýma očima, ale poté se mu po tváři rozlije obrovský hřejivý úsměv. Velmi známý úsměv.
"Tak to ty jsi mi postrčila chlapce zpátky domů! A teď tě vítr přivál také. Ha! Tomu říkám hra osudu." popadne mě do náruče, ve kterém se skoro ztrácím.
"Scarlet, rád bych ti představil hlavu zdejšího odboje. Erika Strongholda, našeho otce." seznámí mě Hunter, který mi věnuje svůj široký úsměv, tolik podobný otcovu.