From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

21. VARENT

Srdce mi buší jako splašené, že sotva slyším hudbu a mluvení, které se na mě navalí v okamžiku, kdy moje noha přejde z můstku na souš.
Cítím jak mě někdo slabě popostrčí, protože jsem se zastavila uprostřed kroku. Ten někdo je Dante a povzbudivě na mě kývne, "Na to si zvykneš. Hlavně dýchej." zašeptá sotva slyšitelně a popostrčí mě znovu.
Zhluboka se nadechnu a nadzvednu si sukni, abych o ní nezakopla. Na tvář nasadím ten nejvíc okouzlující, ale přitom nejvíc přívětivý úsměv, kterého jsem schopná.
Cítím jak na mě zrak upírají desítky, možná stovky lidí, kteří se přišli podívat na tu ztracenou Sonemskou dívku, kvůli které je všechen ten povyk po celé říši, a vydám se uličkou, kterou jejich těla tvoří.
A že to jsou těla oděná v nádherných látkách a špercích. Šaty všech stylů, přesto však ne ve všech barvách. Převládají tu barvy tmavé a také stříbrná. Všechno tak září na jejich bledých pokožkách, které jsou jako mramor. Sem tam prosvitne i nějaká karamelově hnědá kůže, protože z Lobaru je to sem kousek. Všichni dokonalí, krásní a upravení.
Varent byl vždycky centrem módy celé říše a já mám teď pocit, že mé světlé a barevné šaty září jako maják uprostřed noci.
Snažím se držet hlavu vztyčenou a pokračovat okolo nich, i když mám pocit, že hodnotí každý uvolněný vlas a niť na mé maličkosti.
Slyším jak si šeptají. A s každým krokem směrem ke konci doků to šeptání sílí.
Mojí jedinou kotvou k téhle vlně hodnocení a kritiky jsou mí přátelé za mnou, i když se drží pár kroků pozadu.
Projdu předposlední zatáčkou, kterou tvoří obyvatelé Varentu a na konci zahlédnu připravený vršek trůnu, na kterém určitě sedí Alysiin a Nikolajův otec. Král Varentu.
Srdce se mi trochu uklidní, když vím, že už jsem skoro u lidí, které mám tak ráda a které znám.
Konečně projdu poslední zatáčkou a snažím se pohledem vyhledat své dva kamarády.
Jenže místo toho můj pohled padne na někoho jiného. Srdce se mi propadne až do kalhot a mé nohy se zastaví, když pohlédnu do známých modrých očí. Ne tyrkysových, ale modro-šedých.
Stojí tam s širokým úsměvem na tváři, v očích hladový pohled. Logan.
Spolu s malou legií stráží hned za ním a s korunou na hlavě.
"Vítej princezno Phoenix Fireborn, v našem málem království." ozve se z trůnu král Winterhall a vytrhne mě tím ze šoku. Podívám se na krále a všimnu si, že královna tu přítomná není. Nejspíš je na jedné z jejích cest po světě, co Nikolai dospěl moc se doma nezdržuje.
Znovu narovnám záda a snažím se působit co nejvíc sebejistě, i když mám chuť od Logana buď utéct, nebo mu skočit po krku a ručně mu rozsápat krk.
"Je mi ctí, že jsem mohla přijmout vaše pozvání králi. Přestože je tohle země malá, moc dobře vím, že je to nejhezčí místo, které Ember může nabídnout." odpovím mu a vyseknu hluboké pomalé pukrle, při kterém hodím úkosný pohled na Logana. Stále na mě hledí, jako na nějakou výstavní klisnu, a tak mu pohled jen pevně oplácím.
"To zajisté souhlasím princezno. Dovolte, abych vám představil své potomky..." promluví znovu král a zpoza trůnu vystoupí Nikolai a Alysia v celé své kráse.
Černé onyxové vlasy se jim lesknou na slunci, stejně jako jejich stříbrné a tmavě modré róby, když se mi ukloní.
Stihnu od Alysie zachytit potměšilé mrknutí, než skloní hlavu dolů. To samé bych čekala od Nikolaie, ale ten se mému pohledu vyhýbá. Podívá se na mě až když jim úklonu oplácím, jeho hravost je však ta tam, jeho oči jsou místo toho nepropustné jako ranní mlha.
Dokonce i s nečitelným výrazem vypadá jako vytesaná socha, dokonalá, bezchybná.
"A nakonec princezno, jak jistě už víte, tohle je král Logan Redshire, Carnacký vládce. Měl dnes odjet, ale trval na tom, že váš příjezd si nenechá ujít." promluví nakonec král Winterhall a v poslední větě zazní slyšitelný tón nelibosti. Ne že bych se mu divila. Loganova přítomnost dělá celou tuhle situaci velmi napjatou.
Místo toho, aby se Logan uklonil na místě kde stojí, se ale vydá pomalým krokem ke mě.
Na tváři mu hraje pobavený úšklebek, který však maskuje za okouzlující úsměv.
"Je mi ctí poznat dívku, která dodává zbylým Sonemským lidem trochu naděje." promluví klidně, když ke mě dorazí a v tu samou chvíli mě do nosu uhodí nasládlý pach mandlí.
Vezme mou ruku do své a já slyším jak se kus za mnou ozvaly kroky, ale vzápětí ustaly. Logan se posmněsně ušklíbne, "Na mrtvolu za tebou chodí poslušně jako pejsek." sykne potichu, aby ho nebylo přes hudbu slyšet. Musím vynaložit veškeré úsilí, abych ho nepraštila a nesetřela mu tak ten úšklebek z úst.
"Copak by udělal? Praštil by mě a přišel tak o hlavu? Ne že o ní nepřijde stejně, jakmile má armáda rozdrtí ten tvůj směšný odboj a ty se mi dostaneš do rukou." zašeptá posmněsně a sehne se, aby mi ruku políbil. Jakmile jeho rty dopadnou na mou kůži, celou rukou mi projede zamrazení a s hrůzou si všimnu, že ledové označení, které mi zjizvilo kůži před tolika týdny, při doteku jeho rtů jemně modře zasvítilo.
"Ale... Vidím, že sis z mého paláce neodnesla jen jednu knihu ty zlodějko." promluví a pomalu se narovná, vidím že znovu střelil pohledem za mě, nejspíš po svém bratrovi. Vidím také jak nás všichni pozorují a snaží se nastražit uši, aby zaslechli co říkáme.
"Také je mi ctí, králi Redshire." promluvím nahlas, aby mě každý slyšel a vytrhnu mu ruku ze sevření, provedu pomalou úklonu, "Jestli na ně jen sáhneš, přísahám, že tě upálím zaživa." zasyčím na něj a jemu se na tváři znovu rozlije ten široký úsměv. Všichni okolo v tom úsměvu vidí pravděpodobně radost, ale já v něm vidím pravdu. A tou pravdou je, že konečně pochopil, že se nevzdám tak lehce. A také kde je moje největší slabina.
Všechny stojí právě teď za mnou. Jedním příkazem by je mohl všechny nechat zatknout a popravit. Přesně o to se snažím. Vyprovokovat ho.
Zkus to. Zkus si něco a začneš válku, tady a teď, protože tohle není tvoje území. Moc dobře ví o co mi jde. A tak se jen skloní k mému uchu, pro všechny okolo to asi musí vypadat jako intimní gesto, jako že se mi dvoří.
Stále ještě na tváři má ten okouzlující úsměv, když zašeptá, "Už jsem si pro ně všechny připravil vhodný trest. Něco co tě zničí až to uvidíš." zašeptá a jeho dech mě pohladí po krku, naskočí mi husí kůže, ale přiměju se udržet úsměv, dokonce se i trochu zardím, jako by mi právě složil poklonu.
"Pokud dovolíte princezno. Je mi ctí vás pozvat na ples, který jsme uspořádali na vaši počest. Kočáry nás dovezou do paláce, který jsme dnes večer otevřeli i pro veřejnost." usměje se na mě král Winterhall, ale na očích mu vidím starosti. Obezřetně Logana pozoruje.
"Ples? Proč jsem o něm nebyl informován? Jsem si jistý, že to bude velká událost." ozve se Logan a vrátí se na své místo vedle králova trůnu, "Mysleli jsme, že už budete na cestě domů králi Redshire. Nechtěli jsme vás zdržovat od vašich povinností." usměje se na něj král Winterhall a mě je jasné, že je to prachsprostá lež.
"Myslím, že jeden večer navíc mi tady neuškodí. Je to tu krásné, jeden se tu cítí skoro jako doma." odpoví mi Logan s úsměvem a já vidím jak se Alysia na chvíli zamračila, než to stihla zamaskovat za kýchnutí. Moc dobře pochopila co tím Logan myslel, rozhodně to nebyla jen prázdná slova. Skoro jako doma, to znamená, že má v plánu z tohohle království udělat své království.
"Samozřejmě budete na plese více než vítán králi." ozve se Nikolai a vrhne na něj zářivý úsměv, v jeho očích se však zračí jasné varování.
Logan na něj upře pevný pohled, s falešným úsměvem na rtech, "To moc rád slyším. Alespoň budu mít čas zeptat se princezny, proč cestuje ve společnosti nejhledanějších zločinců mého království.".
Cítím jak se na mě opět upřely všechny pohledy, které do teď sledovaly výměnu skrytých narážek obou králů.
Otočím se na své přátele, kteří jsou celí nesví, nervózní a bledí.
"Protože co jsme udělali neurčuje to co jsme. Na rozdíl od plánů, které se teprve chystáme vykonat." odpovím Loganovi pevně a pohledem ho vyzvu, ať si jen zkusí říkat ještě něco dalšího.
Ten se na mě jen hrozivě usměje, pak se otočí a pomalou, klidnou chůzí dojde k jednomu z kočárů. Všichni jeho strážci ho následují jako pejsci.
Rodina Winterhallů se také dá do pohybu a spolu s nimi i jejich poddaní, kteří si ode mě však drží uctivou vzdálenost, takže se cítím jako bych okolo sebe měla neviditelnou bublinu. Pomalu se vydám směrem ke kočárům a pokynu ostatním, ať se taky pohnou. Rozvážně kráčím po dlážděné cestě a dav se přede mnou rozestupuje, jako bych je snad mohla popálit.
Vím že je to protože jsem urozeného původu, ale přijde mi to hrozně izolující.
Vidim jak přede mnou zakopne malá holčička a tak k ní přispěchám a pomůžu jí na nohy.
"Jsi v pořádku?" zeptám se jí jemně a ona jen vyvalí oči, když si všimne že to jsem já kdo jí pomohl. Přikývne.
"Tak buď příště víc opatrná." usměju se na ní a ona zamrká, "Je pravda, že jsi z popela?" zeptá se náhle a tentokrát zamrkám já.
"Proč si to myslíš?" zeptám se jí a ona se začervená, "Všichni říkají, že jsi princezna popela a suti. Podle mě ale vypadáš normálně." odpoví a usměje se, na chvíli mě to tak zarazí, že nejsem schopná slova.
"Taky bych řekla, že jsem normální." oplatím jí váhavě úsměv, "Podívej" řeknu a vezmu její ruku, aby si sáhla na mou dlaň.
"Jen krev a maso. Jako všichni ostatní." mrknu na ní a ona znovu přikývne, "Já věděla, že mi kecají!" zapiští a odběhne do davu, aby kamarádům řekla, že nemají pravdu.
S hlubokým nádechem se postavím. Tak tohle si o mě tady lidi šeptají. Jsem princezna ničeho, jen popela a suti.
Nejhorší na tom je, že mají pravdu.