From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

25. OSUD

Už jsem se do svého pokoje ten den nevrátila. Ani v noci ne.
Nikolai mě přenesl do svého pokoje, protože se mi nohy klepaly tak, že jsem nemohla udělat ani krok.
Uložil mě do své postele a zkoušel do mě dostat jídlo a vodu. Zkoušel na mě mluvit, ale já mluvit nemohla. Nechtěla jsem a nešlo to.
Ne, když se mi do hlavy zase začaly drát všechny ty vzpomínky. Na moře, na řev racků, pak kouř. Spálené maso. Všude kouř.
Trvalo několik hodin než to vzdal a prostě si unaveně sedl do křesla. Ležela jsem k němu zády, ale vím, že po chvíli usnul. Přes místnost se nese jeho pravidelné oddechování, které mě jako jediné drží jakž takž myslí tady.
Když zmizí kouř, znovu se objeví ta nenadálá potřeba letět. Být volná. Roztáhnout křídla a zmizet.
Vím, že mě tu Nix byl zkontrolovat, zkoušel na mě taky mluvit, ale dělala jsem, že spím. Nechci aby věděl, že jsem se málem zabila.
I když to můj úmysl vůbec nebyl. Vůbec nevím kde se to ve mě vzalo, ale jako by to tam prostě vždycky bylo... Ta potřeba roztáhnout křídla a letět.
Křídla která jsem opravdu měla, nebyl to jen výplod mojí fantazie. Nikolai je taky viděl, vůbec se nad tím však nepozastavil, jako by to odjakživa věděl. I když já sama to netušila.
Potichu se posadím a otočím se na něj. Hlavu si opírá o dlaň a v klidu pochrupuje. Venku už je černá tma, musí být pozdní noc.
Tak jsem se ztratila v myšlenkách, že muselo uběhnout několik hodin. Snažila jsem se usnout a na nic nemyslet, ale prostě to nešlo. I když už jsem dvě noci nespala.
Vůbec nechápu jak se jednoho dne mám stát královnou. Nikdy to přece nemůžu zvládnout...
Mohla jsem se narodit do královské rodiny, ale vychovali mě zloději a vrazi. Vychovali mě k neviditelnosti, být jen jeden člověk v davu. I když ani to mi nikdy moc nešlo, moje nazrzlé vlasy jsou příliš nápadné na to, aby se ztratily v davu úplně.
Jediné co mi šlo a jde, je okouzlování lidí. Tehdy to ale bylo, abych z nich dostala informace, ne abych si je udržela jako životní spojence, jak je to na dvoru třeba...
Přes všechno to co se málem stalo a co se má stát, mě nejvíc však trápí myšlenky na Tarina. To co řekl mě ranilo, vůbec to neznělo jako on. Vím že byl stále přiopilý, naštvaný a frustrovaný... Ale stejně to seklo hluboko.
Zajímalo by mě jestli zůstal v mém pokoji... Nepůjdu tam, abych to zjistila. Nejspíš bych po něm něco hodila.
Přejedu rukou po medailonu, který jsem kromě županu měla stále na sobě. Teď je v něm i kus látky, co mi Tarin daroval jako slib.
Slib, který už možná ani nechce dodržet... Slib, kterému brání osoba spící na křesle. I když nevěřím, že by v tom měl Nikolai prsty, jak Tarin naznačoval. Nikdy nebyl manipulativní.
Děvkař a okouzlující? To ano, ale nikdy ne manipulátor.
Pohled mi zabloudí zpět k němu. Proti vlastní vůli však začnu přemýšlet, jestli je něco pravdy na tom, že mě Nikolai miloval a pořád miluje. Vždycky jsem si myslela, že je prostě jenom do větru, že se zamilovat neumí a není na to dost vážný. Jenže se změnil... Nebo se o to alespoň snaží.
Moje tělo se zvedne z postele dřív, než stihnu myslet.
Musím zjistit jestli má Tarin pravdu. O všem co říkal.
Potichu k Nikolaiovi dojdu a na chvíli zaváhám. Jenže touha dozvědět se pravdu mě popostrčí kupředu.
Sehnu se nad ním a položím si jednu otázku. Cítím k němu ještě pořád něco?
Poté jemně přitisknu své rty na jeho. Nejdřív nereaguje, ale pak jeho tělo pochopí co se děje, dřív než se jeho mysl stihne plně probrat.
Když mi přiloží dlaň na tvář, aby si mě přidržel blíž, ucouvnu.
Trochu nevěřícně nad tím co jsem udělala, si přiložím prsty na ústa.
Nikolai se na mě dívá, noční obloha v jeho očích září tisícem hvězd, ale jeho ústa mlčí. Čeká co udělám dál.
Když však vidí jak se tvářím, světla v jeho očích trochu pohasnou, "Je to pryč, že jo?" zeptá se potichu a já lehce přikývnu.
Cítím jak na mě padá jistý smutek, když vidím jeho reakci, ale i úleva.
"Nemůžu říct, že ti to dávám za vinu Scarlet. Můžu si za to sám." promluví znovu a já bych s ním ráda nesouhlasila, ale nemůžu. Vím že má pravdu.
Měl tehdy šanci získat si mé srdce a taky ho měl. Jenže mi nechtěl, nebo neuměl, dát to své.
"Až se rozední tak půjdu za otcem a řeknu mu, ať naše zasnoubení zruší. Stejně jsem to měl v plánu." pokračuje a snaží se skrýt zklamání, jenže jeho oči se v něm přímo topí.
Vezmu ho za ruku a přinutím ho, aby se ne mě podíval, "Oni to nezruší Niku, vím že ne. Nejlepší a nejspolehlivější způsob jak zajistit alianci, je vždy jen přes manželství a tvůj otec i má teta to dobře ví.".
Podívá se na mě jako by se přesně téhle odpovědi bál. Je zvláštní na jeho dokonalém a vždy rozzářeném obličeji vidět takovou škálu protichůdných emocí. Jako socha co poprvé procitla k životu.
"Stejně to zkusím Scarlet. Nemůžou nás k tomu přece nutit. Nemůžou chtít, aby jsi si vzala někoho jiného, když miluješ Tarina... To prostě není správné." odpoví odhodlaně a stiskne mou ruku, slabě se na něj usměju, "Niku... Pro tohle jsme se přece ale narodili. Ne aby jsme vedli život jaký chceme, ale jaký máme vést pro své poddané. To je cena za modrou krev, povinnost které se jen tak nevyhneme. ".
Sklesle na mě zůstane zírat, "Stejně to zkusíme. Za pokus nic nedáme... Víš co? Nechám ti přinést oblečení a půjdeme tam teď. Musí se to rozhodnout co nejdřív.", říká to s takovým odhodláním, že už mu nemůžu odmlouvat. Vyběhne proto z místnosti a já zůstanu stát u prázdného křesla. V hloubi duše vím, že z tohohle se nevyvléknu. Ta svatba proběhne, a já to jen budu muset přijmout. Ačkoliv jsem budoucí královna, nemám teď ani království ani lidi na své straně. To všechno má v moci Evangeline, já jsem zatím jen symbol toho všeho. Pouze symbol, nikoliv vůdce.