From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

13. RŮŽE

Rozhlédnu se okolo a nemůžu uvěřit vlastním očím. Znám tohle místo, přestože dnes vypadá jinak. Byla jsem tu, ale vlastně ne.
Shlížím na dav srocený pod balkonem, po mé pravici stojí prošedivělý muž a drží mě za ruku. Přestože má kůže je mladá a svěží, vím, že pod povrchem bují stovky let zkušeností a vzpomínek.
Všichni obyvatelé města vzhlíží k paláci z bílého mramoru, kde jsem právě oznámila, že má vláda končí. Všichni jsou tišší, všichni jsou smutní.
Až na muže po mé pravici, který se na mě dívá s nekonečnou láskou a podporou. Shodli jsme se na tom, že je na čase předat vládu nové generaci. Vybudovali jsme silnou říši a lid, který vydrží stovky let. A přestože vím, že město jednou lehne popelem, aby mohl povstat můj poslední potomek... Vím že to má důvod.
Přišli jsme do tohoto světa a žádali jsme o domov, za odměnu jsme zdejší obyvatele osvobodili od hrůzovlády čarodějnic. Přestože jsem Sonem budovala desítky let s vědomím, že jednou z něj nezbude nic než bolestné vzpomínky a popel v prachu.
Musí to tak být, aby tahle říše konečně našla mír nebo kompletní zkázu. Věřím, že to dokáže. Věřím, že to to nebohé děvče zvládne, bude jako já. Silná, statečná, chytrá a vlídná. Bude milovat a nenávidět celým srdcem, tak jako můj choť.
Ale nebude na to sama, vidím v jejím životě spoustu ryzích srdcí, dobroty a slitování. Všechno to ale může přijít vniveč, pokud se špatně rozhodne. Čeká jí těžké rozhodnutí a jen ona sama ho může rozhodnout.
Doufám, že si na tuhle chvíli vzpomeneš Scarlet, až ti bude těžko. Vzpomeň si na to, co můžeš znovu vybudovat, tentokrát už to vydrží navždy.
Teď ale musíš plavat. Musíš dýchat. Tak dýchej!

Se zakašláním otevřu oči a začnu ze sebe dávit slanou vodu. Stačí chvilka a oči zase zavřu, protože mě bolí ten příval ostrého světla.
"Chvála Bohyni... Dýchá!" slyším někoho radostně zavolat, ale jsem tak dezorientovaná, že nevím kdo to byl. Znovu se rozkašlu a ven vyjde další voda. Nemám ani sílu se podepřít, abych to ze sebe všechno dostala.
"Pomozte mi s ní, musí se opřít, ať se jí lépe dýchá." pronese znovu ten samý hlas a cítím jak mě někdo uchopil v podpaží a opřel o něco tvrdého.
Čísi ruka mě jemně poklepe po tvářích, "Slyšíš mě Scarlet? Notak, otevři oči.", s jistou námahou oči otevřu a zaostřím na Danteho, který se na mě usmívá, "Tys nám teda dala zabrat. Mysleli jsme, že jsme tě ztratili.".
Zmateně se podívám okolo, jsme na písčité pláži. Vždyť jsem teď stála na balkoně nad obrovským městem... Jak to že jsem na pláži?
"Co se stalo?" zaskřehotám, můj hlas zní jako by jsem polykala písek. Což se nejspíš stalo.
Dante se zatváří nejistě, "Ty si to nepamatuješ? Co posledního si vybavuješ?" zeptá se a jemně mi zvedne hlavu a zkontroluje mi oči.
"Pamatuju si, že jsme pluli do té bouře, Arno mě zrovna posílal do kajuty vás vzbudit." odpovím mu popravdě, ta odpověď se mu zřejmě nelíbila, protože se ohlédne za sebe, kde Arno ošetřuje Lucu, který má ošklivě sedřenou ruku.
"To bylo před třemi hodinami Scarlet" oznámí mi zarmouceně a já na protest zavrtím hlavou, "To není možné, byla to jen chvilka. Zdál se mi i divný sen.".
"Kdepak, byly to tři hodiny. Pamatuju si jak jsi mě vzbudila a řekla jsi, že se musíme připravit a pořádně se držet. S lodí to začalo příšerně houpat, vypadalo to, že každou chvílí omdlíš, ale držela jsi se." vysvětluje mi události, které si vůbec nevybavuju. Poslední věc co si pamatuju bylo, jak jsem mířila do kajuty a pak už jen to, že jsem stála na nějakém balkonu. To vůbec nedává smysl.
Hunter mi podá lahev s vodou a já jí vděčně přijmu, sice jsem mokrá od hlavy až k patě, ale ústa mám vyschlá od té vší soli. Všimnu si, že má na ruce spáleniny od provazu. Nejspíš z toho jak ho Arno poslal vykasat plachty.
"Takže jsem nakonec omdlela? Nebo co se stalo?" zeptám se zmateně a loknu si té nádherně sladké vody.
"Vrátil jsem se k vám do kajuty a čekali jsme, jestli tou bouří proplujeme. Chvílemi to s námi házelo, jako by jsme byli jen nějaká hračka. Dokonce i do kajuty se dostalo spoustu vody z deště a moře." odpoví Hunter a unaveně se posadí do písku, Dante ze mě sleze a posadí se vedle něj. Ani jsem si nevšimla, že na mě klečel, aby se ujistil, že nehodlám přestat dýchat.
"Trvalo to asi hodinu než se to nejhorší přehnalo, ale propluli jsme až do středu té bouřky. Byla to taková zvláštní zóna, kde se zdálo, jako by se venku ani nic moc nedělo. A pak to po chvíli začalo znovu házet se vším na palubě, když jsme vpluli do druhé části té bouřky." pokračuje Dante a začne si prohlížet svá pohmožděná ramena a záda. Muselo to s ním pěkně praštit o stěnu, podle toho jak velkou část zad má zabarvenou do ruda a fialova.
"Pořád to nechápu. Byla jsem při vědomí, tak proč si nic nepamatuju?" zeptám se a promnu si zátylek, až teď ho začínám vnímat, začíná bolet.
"My nevíme moc dobře co se stalo. Prostě jsme se všichni drželi v kajutě čeho šlo, ale najednou se na palubě ozvala hrozná rána a křik. Vyběhla jsi ven všechno zkontrolovat a už jsi se nevrátila.".
"Za to můžu já" ozve se Luca a drží se za poraněnou hlavu, všichni se na něj tázavě otočíme, "Snažili jsme se udržet kormidlo, ale mě podklouzly nohy a čelem jsem na něj narazil. Arno ho leknutím pustil, když se mě snažil chytit a loď tak na chvíli byla bez řízení. Byla to jen chvilička, alespoň myslím, protože mě ta rána omráčila.".
"Pak jste z kajuty vyběhla vy, i přes můj zákaz a kormidlo jste chytila. Od toho máte ty pohmožděné ruce." vysvětluje dál Arno a já si ruce prohlédnu, asi jsem tak otupělá, že jsem to do teď necítila, ale asi mám pohmožděné levé zápěstí. A nejspíš mám zlomené alespoň dva prsty.
Ohmatám si je a bolestně syknu, "Ukaž, zpevním ti to." řekne Dante a utrhne pár suchých větviček opodál. Přiloží mi je k prstům a sváže je k sobě utrhlým kusem košile, "Tak a je to.".
"Díky." poděkuju mu s úsměvem. "To nic není. Při vojenském výcviku nás naučili jak ošetřit taková zranění. Teď jsem to konečně alespoň využil.".
Hunter ho poklepe po zádech, ale nechá toho, když Dante bolestně zasyčí.
"Promiň." omluví se mu a ruku odtáhne, Dante jen mávne rukou, "Takže Scarlet taky praštilo kormidlo?" otočí se na Arna, ale ten zavrtí hlavou.
"Vyměnil jsem se s ní, začal jsem znovu řídit loď a ona probrala Lucu a snažila se s ním dojít k vám do kajuty. Jenže loď sebou hrozně házela a kolíbala se... A Scarlet dostala ze zadu ránu do hlavy od spodního ráhna, přepadla přes palubu a zmizela ve vlnách.". Vytřeštím na něj oči. Spadla jsem do té rozbouřené vody v bezvědomí? Tak jak to, že jsem teď tady, živá a víceméně zdravá?
"Ale chvíli na to co Scarlet vyběhla ven ta bouřka přestala. Vypluli jsme z ní, vím to, protože ta loď sebou přestala házet." namítne Hunter a ustaraně si mě prohlédne.
"Jenže my jsme z ní nevypluli. Byli jsme pořád v ní, když princezna přepadla přes palubu. Jenže ve chvíli kdy zmizela ve vodě, bylo po bouřce. Prostě přestala, mraky ustoupily a objevilo se slunce a kus před námi i Měsíční ostrov." odpoví mu Arno a všichni na něj zůstaneme jen nevěřícně koukat, "Má pravdu. Vážně to tak bylo. Skočil jsem pro tebe do vody, ale nemohl jsem tě nikde najít, ale pak jsme se přiblížili k ostrovu a uviděli jsme tě ležet na břehu." potvrdí jeho slova Luca a všichni se na mě otočí. "Nedívejte se tak na mě, já si z toho nic nepamatuju" zvednu ruce v obranném gestu a rozhlédnu se. Loď je pár metrů od nás na vodě, "Kde je Rash a Reón?" zeptám se, když si uvědomím, že jsem je tu ještě neviděla ani neslyšela.
"V klidu. Poslali jsme je pro pomoc, aby sem přivedli místní." uklidní mě Hunter a já si oddechnu. Kdyby se jim něco stalo... Nikdy bych si to neodpustila. Na té lodi byli jenom kvůli mě.
"Musím říct Scarlet... Při tobě asi stojí sama Bohyně, jinak si to tvoje štěstí neumím představit" ozve se Luca skepticky a já nemůžu než souhlasit, alespoň částečně.
"Myslím, že kdyby při mě někdo doopravdy stál, nepotkala by nás žádná bouřka." odpovím mu a pomalu se zvednu, trochu se zapotácím. Zahlédnu Danteho jak vstává, že mi pomůže, ale já ho jen odmávnu, "Jsem v pořádku. Teď koukej odpočívat ty.". Vděčně se na mě usměje a lehne si na zem.
Zamířím k loďce, abych vytáhla nějaké léky a obvazy, co mám vždycky v tašce. Ale přeruší mě dusot nohou. Na vrcholku kopce se objeví malá postava, Rash, a gestikuluje naším směrem.
Zanedlouho se za ní objeví další lidé a všichni se se spěchem pustí dolů z kopce.
Jako první je ale předběhne obrovská kočka, protože je daleko rychlejší. Reón se u mě bleskově objeví a začne se mi otírat o boky, radostně jí podrbu za ušima.
-Bála jsem se, že se neprobereš. Běželi jsme jak nejrychleji to šlo- zapřede a nepřestává se o mě otírat. "Jsem v pořádku, jen trochu mimo." ujistím jí a on se posadí vedle mě, bedlivě sleduje všechny příchozí.
Myslela jsem, že všichni obyvatelé Měsíčního ostrova mají mít popelavou kůži, ale místo toho k nám přišla směsice všech možných barev.
Je ale pravda, že se sem sjíždí geniální mozky z celého světa... Takže není divu, že některé odstíny pleti a vlasů ani nepoznávám.
Jeden z mužů v bílém plášti se hned začne věnovat Lucovi a štěká na svého pomocníka různé rozkazy.
Takže ti v bílém jsou léčitelé, ti v šedém jsou učedníci nebo asistenti.
Žena v bílém plášti zamíří ke mě, má nažloutlou kůži a krásné havraní vlasy, splatné do jednoduchého uzlu.
"Já jsem v pořádku, ošetřete ostatní." zvednu ruce. Dřív než ke mě dojde, přejede mě jedním rychlým pohledem a rázně zavrtí hlavou,
"To víte, že jo... Vy tu máte největší prioritu, jak jsem se doslechla v Jádru. Takže se posaďte a já vás prohlédnu.".
Povzdechnu si, ale nakonec se posadím na blízký kámen. Až teď si začínám všímat, že písek okolo mě má zvláštní našedivělý odstín. Stejně jako všechno tady, kromě úborů léčitelů.
Všimnu si, že se třetí lékař věnuje Dantemu, který se jen velmi neochotně svléká z košile.
Lékařka mi začne měřit tep, zkouší reakce mých očí a prohmatává a oťukává různé části mého těla. Sem tam s sebou cuknu nebo syknu, když narazí na nějaké bolavé místo.
Po chvíli se odtáhne a přivolá si svou učedníci, která je určitě místní, podle šedivého odstínů pokožky.
"Naštěstí to nevypadá na commotio cerebri, ale budeme to hlídat. Dále jsem zjistila avulzní frakturu druhého a třetího metakarpu, bude to chtít pořádně zpevnit, nevypadá to na trvalé poškození. Měli by jsme také hlídat její rameno, vypadá to na mírnou luxaci ramenní kloubu. Na to, že vypadla z lodi je překvapivě zdravá." uzavře souhrn mých zranění a učednice si vše poctivě zapisuje do tlusté knihy. Popravdě jsem nerozuměla ničemu, kromě toho částečně vykloubeného ramena.
"Řekněte slečno. Ta zlomenina je starší? Už se vám začala hojit." zeptá se náhle lékařka a já zaváhám. Můžu jí to říct? Zahlédnu jak v pozadí Dante lehce vrtí hlavou a dívá se přímo na mě.
"Um, jo. I tak by se to dalo říct." odpovím tedy vyhýbavě a zadívám se na prsty. Ani jsem si předtím nevšimla, že ta rána po noži už zmizela a zanechala jen velmi tenkou jizvu.
"Dobrá dobrá. Vypadáte v pořádku, máme nařízeno vás dovést do Jádra, jak nejdříve to půjde. Takže jestli nic nenamítáte, vydáme se na cestu." odpoví lékařka a zvedne se, ostatní už jsou také ošetření. Ve městě se jim nejspíš dostane větší péče.
"Tak jo, už se těším až si budu moct lehnout. Jsem úplně vyšťavená" odpovím jí a namáhavě se zvednu, v tu samou chvíli mi učednice začne cpát jakési divné hnědé plátky.
"Snězte tyhle dva. Dodají vám energii a urychlí proces hojení lehčích zranění. Je to prototyp, ale funguje velmi spolehlivě." řekne s úsměvem a já od ní příjmu dva tenké plátky o velikosti listu.
Nedůvěřivě k nim čichnu, tu vůni vůbec nepoznávám.
Učednice se znovu zasměje, "Nejsou nebezpečné. Sama jsem je vymyslela a používám je kdykoliv je třeba.".
Sice stále nedůvěřivě, ale poděkuju jí a do jednoho plátek si strčím do úst. Dokonce to i má konzistenci lístku, uschlého při nejmenším. A chutná to zvláštně sladce, všichnu si, že ostatní dostanou svůj příděl také. Dvojčata dostanou každý dokonce tři kousky, kvůli své velikosti.
Všimnu si, že má tělo začíná příjemně brnět a úplně cítím, že mi v žilách proudí nová krev. Ostatní taky vypadají, že chytají druhý dech.
Nejstarší z léčitelů se postaví a začne všechny instruovat, "Tak fajn. Do města je to ještě kousek, ale jste ve stavu, aby jste to zvládli. Tam vám ošetříme vážnější zranění a postaráme se o vás. Čekali jsme vás až někdy odpoledne, ale to nevadí, ubytování pro vás máme zajištěné. Jestli nikdo nic nenamítá, vydáme se na cestu.".
Všichni přikývneme a vyrazíme za učedníky, kteří se se spěchem pustí do výšlapu kopce.