From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

32. CESTA DOMŮ

Letěli jsme skoro celou noc. Oči už se mi začínaly klížit, když se před námi objevila masa černých mraků.
-Tohle neproletím. Musíme přistát.- zaskřehotá Nik a probudí tak Tarina z lehkého podřimování. Nebo spíš jen odpočíval, neodvážil by se usnout za letu.
"Co se děje?" chce hnedka vědět a já ukážu pár kilometrů před nás, "Je tam velká bouřka. Musíme přistát.", vysvětlím mu naší situaci.
Čím víc se k mrakům přibližujeme, tím hrozivěji vypadají. Co chvíli se tu spustí obrovská plískanice a my budeme přímo uprostřed.
Už teď se začíná zvedat prudký vítr.
"Nedá se to obletět? Neměli by jsme přistávat, nevíme kde jsme." křikne na mě Tarin a já zavrtím hlavou, "Je moc velká, museli by jsme se odklonit na sever, na Carnacu." vysvětlím mu nahlas, protože už v dálce slyšíme šum deště.
Kus od nás uhodí blesk a to nám dá jasné znamení, že rozhodně musíme přistát, hned.
Nemusím to Nikovi ani říkat, sám se dá na strmý sestup. Pevně se držím provazu, protože jsme naklonění v dost nebezpečném úhlu.
"Nemáme se kam schovat." křikne na mě Tarin zřejmou věc.
Země pod námi je pohroužená v temnotě, měsíc sem přes bouřkové mraky nepronikne.
Do obličeje mě udeří první kapka. Hned po ní další a další.
Ocitli jsme se přímo v tom prudkém lijáku. Déšť do nás buší, že sotva něco vidím. Během chvíle mám oblečení úplně promočené. Nad našimi hlavami zahřmí hrom, až mi z toho přeběhne mravenčení po celém těle.
"Vem to střemhlav dolů Niku!" zakřičím na něj, když vidím, že začíná mít mokré peří. Tahle bouřka se jen tak nepřežene, a jestli jeho peří promokne, nebude moct dobře létat.
-Je to nebezpečné. Můžete spadnout.- varuje mě, ale já se k němu sehnu a stáhnu Tarina na svá záda, aby jsme měli těžiště co nejníže.
"Lepší než být na škvarek!" zakřičím na Nika přes další hrom, který se rozlehne do širokého okolí.
"Drž se Tarine." varuju ho těsně před tím, než se Nik natočí do skoro vertikální polohy. Cítím jak se na mě přimáčklo Tarinovo tělo celou váhou a popruhy na nohou se mi bolestivě zaryly do kůže. Ale drží. A my se držíme taky, jako klíšťata.
Přivřu oči, protože se mi do tváří opře protivítr a déšť. Skrz zamlžený pohled vidím, jak se k nám neskutečnou rychlostí přibližují stromy. Těsně nad nimi se Nik srovná a náraz do jeho křídel mě donutí poposkočit v postroji, až mě z toho zamrazí po celém těle.
Nik se však ještě drží hodnou chvíli nad stromy a hledá místo pro přistání. Je moc velký, aby se vešel mezi tak blízko rostoucí porost. Chvílemi kdy bouřka nehřmí, slyším jak Tarinovi drkotají zuby zimou. I mě už stoupá pára od pusy. Musíme se někam schovat. Jenže kam? Jsou tu jen stromy, z toho mála, co jsem stihla vidět.
Jako by někdo slyšel moje myšlenky, se nám nad hlavou prožene další blesk a osvítí nám tak na krátký okamžik okolní les.
"Scar támhle!" zakřičí na mě Tarin a zatahá mi za pravý rukáv, ukáže někam do dálky, ale to už je les zase pohroužený ve tmě a dešti.
"Něco tam bylo! Nějaká malá chatka!" snaží se Tarin překřičet hromobití. Nehodlám se s ním o tom hádat, i když jsem jí sama neviděla.
"Niku leť vpravo! Tarin tam něco zahlédl!" zakřičím na Nika a on se okamžitě stočí do strany.
"Kde Tarine? Nic tu nevidím." křičím na něj a snažím se skrz černou tmu zahlédnout cokoliv, co není strom.
"Musíme být už blízko." odpoví mi a nakloní se ke straně, aby koukal pod nás.
Okolím se roznese další hlasitý hrom, až ve mě trochu hrkne. O vteřinu později pročísne nebe blesk.
"Támhle pod námi! Nikolai klesej, rychle!" zakřičí Tarin jak nejhlasitěji dokáže, aby ho Nik přes ten okolní chaos slyšel.
Zdá se že ho slyšel, protože se okamžitě dá do klesání, jelikož porost tu není tak hustý.
Během chvíle jsme konečně na zemi a rychle si odepínáme postroje. Seskočím z Nika jako první a div se nepřerazím o mokrý kořen, který jsem kvůli tmě neviděla.
Pomůžu dolů i Tarinovi s našimi věcmi. "Kudy?" zeptám se ho a nemusím už tolik křičet, protože okolní stromy bouřku trochu tlumí. Trochu.
Za námi se ozve lupnutí a už se k nám žene na kost promáčený Nikolai.
Nebe začíná protínat jeden blesk za druhým a déšť je čím dál horší. Je to hotová průtrž mračen. Takovou bouřku už jsem hodně dlouho neviděla.
"Tudy." začne nás navádět Tarin do tmy, kterou co chvíli rozjasní blesk, takže alespoň vidíme na cestu.
Uběhneme možná tak sto metrů a před námi se skutečně objeví malý palouček s domečkem. Jestli se tomu tak dá říkat.
Je to nevelká kamenná čtvercová budova, s rozbitými okny a něčím dřevěným co stálo připevněné na střeše. To něco ze dřeva teď napůl leží na zemi, očividně to už dávno spadlo.
Všichni rychle doběhneme ke dveřím a zalomcujeme jimi. Překvapivě jsou zamčené. Okna jsou moc malá, aby se jimi někdo z nás protáhl.
Tarin tedy z vaku vytáhne šperhák a pokusí se zámek odemknout. Ve světle blesků si však všimnu, že se mu klepou ruce tak, že sotva šperháky udrží. Nikolai na tom není o moc líp, klepe se jako osika.
"Oh, dej to sem." vytrhnu Tarinovi z ruky šperháky a on ani nic nenamítá. Za chvíli už se zámek s cvaknutím otevře a všichni se nahrneme dovnitř.
Zabouchneme za sebou dveře a všichni si zhluboka úlevně oddychneme.
Opravdu tenhle domeček není moc velký. A nic tu není, jen prázdný studený krb. Kus staré látky na stěně a to je vše.
Je tu mokro, protože střecha je děravá, stejně jako okna. Ale alespoň sem neprší. A rozhodně do nás neuhodí blesk. Alespoň doufám.
"Musíme zakrýt ta okna." zadrkotá Tarin zuby a já souhlasím. Vytáhnu z vaku naše deky, "Zkuste najít něco na oheň." řeknu jim a pustím se do zakrývání prvního okna, potřebuji aby se trochu hýbali, jinak jim bude ještě větší zima.
"Vůbec nic tu n-není." oznámí mi Nik po chvíli, opravdu netrvalo dlouho, než tenhle malý prostor prošli.
"Tarine jsou tu jen dvě deky. Kde je ta třetí?" zeptám se ho, když si všimnu, že jedna chybí.
"N-nevím, možná mi vypadla." řekne a zadrkotá zuby, pažemi si obejme promoklé tělo.
"Na, dej na okno tohle." strhne Nikolai ze zdi kus látky, "Stejně je to úplně m-mokrý.". Vezmu si tu mokrou a špinavou látku a zakryju s ní poslední rozbité okno.
Slyším jako venku burácí další hrom, když se náš úkryt pohrouží do temnoty. Blesky sem přes okna pronikají jen chvílemi. I přes déšť narážející prudce do děravé střechy slyším, jak se oba dva za mnou klepou.
Náhle se v místnosti objeví světlo a já na okamžik zadoufám, že se jim podařilo najít něco na oheň.
Není to však oheň, ale něco co Tarin drží v ruce.
"Co je to?" zeptám se se zájmem a věc v jeho ruce si prohlédnu. Je to malá průsvitná koule, "J-je to lampička. Měla by v-vydržet několik hodin svítit." vysvětlí mi Tarin a já si jí se zájmem vezmu. Uprostřed má něco kulatého tvaru, co to světlo vydává.
"Fascinující." zašeptám a položím jí na krbovou římsu, aby to tu trochu osvítila. Není to žádné silné světlo, ale lepší než černá tma.
Slyším jak za mnou oba drkotají zuby. Musím je zahřát, jenže nemáme oheň... A ani mít nebudeme, všechno venku je také mokré. Já jediná mám štěstí, že mi zima není.
Otočím se k nim a vytáhnu z vaku jedinou deku co nám zůstala, a natáhnu ruku s ní směrem k nim.
"No to n-ne. Není mi až taková z-zima." zadrkotá zuby Tarin a já ho probodnu pohledem.
Vytáhnu tedy alespoň suché oblečení, každý jsme si zabalili jedno náhradní. Oba si ho vděčně vezmou a začnou se svlékat. Sundám si koženou vestu, která je celá promáčená a vyždímám jí do kaluže, která se tvoří v rohu místnosti.
Poté vyždímám i svůj cop a začnu si sundavat nasáklou košili.
Snažím se nepokukovat na Tarina a Nikolaie, kteří už si nasazují suché kalhoty. Všimnu si, že se po mě oba občas taky podívají. A Nikolai i po Tarinovi, který k němu stojí zády. Naštěstí je jim moc velká zima, aby mysleli na cokoliv jiného.
Sundám si kalhoty a otočím se k nim zády, abych si mohla sundat spodní prádlo. Je úplně promočené, jako všechno ostatní.
Vím že se pře nimi nemusím stydět. Přece jen mě viděli oba dva úplně celou už několikrát... Ale stejně se stydím.
Jsem tedy znovu oblečená rychlostí blesku a když se na oba otočím, sedí na zemi a kolena mají přitáhlá k hrudi. Ale i v suchém oblečení se dál třesou zimou. Bez ohně se prostě nezahřejí.
Povzdechnu si tedy a sednu si mezi ně. Alespoň že podlaha před krbem je suchá, zatím.
Vytáhnu z vaku náš měch s vodou a položím si ho do dlaní. Nevím jestli to dokážu, ale snad ano.
Soustředím se na měch, jak jen to jde. Představuju si, že skrz mé ruce do něj proudí teplo.
"C-co to d-děláš Scar? " zadrkotá Tarin zuby a tázavě se na mě podívá, všimnu si, že Nik udělal totéž.
"Pst, potřebuju se soustředit." syknu na něj a znovu svou pozornost zaměřím na měch. Snažím se pravidelně dýchat, a s každým výdechem si představuji jak se voda uvnitř ohřívá.
Opakuji to tak alespoň další minutu, ale nakonec to vzdám. Vážně jsem doufala, že se mi povede tu vodu ohřát, abych je s ní mohla trochu zahřát.
Frustrovaně položím vak na zem, "To n-nevadí Scarlet. Zvládneme t-to i bez toho." ujistí mě Nikolai a poplácá mě po rameni.
Záhy se s překvapivou rychlostí přitiskne k mému boku.
Tázavě se na něj podívám, a on jen pokrčí rameny. "Krásně hřeješ.". Načež se ke mě přitiskne ještě víc.
Povzdechnu si a natáhnu se pro deku, kterou předtím odmítli. Hodím jí přes nás oba, ale Tarin pořád zůstává stranou.
"Tarine dělej. Jinak umrzneš." řeknu mu a otevřu mu část po mém pravém boku.
Trochu neochotně se ke mě přitiskne a přikryje se. Takže se všichni mačkáme pod jednou dekou, která je naštěstí dost velká a udržuje tělesné teplo.
Po chvíli kdy tam tiše sedíme jako trojice ptáků na stromě, to už nevydržím.
"Nemáte někdo hlad?" zeptám se jich. I když jsem si vědoma, že do svítání ještě nějaký čas zbývá. Ale můj žaludek už kručí hlady.
"Něco bych zakousnul." souhlasí Nikolai a rozevře deku, takže se mezi nás dostane studený vzduch. Cítím jak se Tarin vedle mě znovu začal klepat. Ne že by předtím přestal, ale bylo to trochu lepší.
Nikolai vyloví kus chleba a plátek sušeného masa pro každého z nás a pak rychle zaleze zpětnou pod deku.
Tiše tedy přežvykujeme brzkou snídani. Překvapivě chleba je jen trochou navlhlý, čekala jsem to horší.
Když jako první skončím s jídlem vytáhnu ven měch s vodou a loknu si. Málem se však udusím prvním lokem. Voda uvnitř je horká.
Překvapeně na ní zůstanu civět. Dokud mi jí Tarin nevytrhne z ruky, "Je s ní něco špatně?" zeptá se a očichá jí.
"Právě naopak." řeknu a nechám ho se napít. Slastně u toho zavře oči. Nikolai na něj jen vyjeveně zírá s napůl otevřenou pusu.
"Mnohem lepší." zalibuje si Tarin a podá vodu Nikolaiovi, který se na ní nedůvěřivě podívá. Nakonec si však taky lokne.
Na tváři se mu usadí spokojený úsměv.
"To jsi udělala ty?" zeptá se nevěřícně a já cítím jak rudnu, "Prostě mě to napadlo zkusit... Nechtěla jsem vás nechat umrznout." odpovím mu, protože sama jsem z toho ještě překvapená.
"Nevypijte toho ale moc. Není tu kam si odskočit." zasměju se a oni se oba uchechtnou.
Naštěstí jsme nedávno měli přestávku na vykonání potřeb.
"Hodil by se nějaký alkohol." pronese Nikolai a já na něj otočím, "No co? Ten by nás zahřál ještě víc. Nic proti tobě Scar, jsi jako malá kamna a je to příjemný... Ale nestačí to, pořád jsem zmrzlý.".
"Já taky. Mám nohy jako rampouchy." přidá se Tarin a já si povzdechnu.
"Sice zvládnu ohřát vodu, ale oheň vám tu vážně nezaložím. Zvlášť ne bez dřeva." omluvím se jim upřímně. Kdybych to zvládla, ráda to udělám.
"To je v pohodě Scarlet. Do rána to doklepeme." žďuchne do mě lehce Nikolai ramenem a usměje se. Až na to, že mu hned potom zadrkotají zuby.
"Ta bouřka se jen tak nepřežene. A jestli se nezahřejete, akorát nastydnete." sdělím jim oběma a podívám se na Tarina.
Tomu se hned na tváři objeví nesouhlasný výraz, protože mu došlo na co myslím.
"Ne. To ani náhodou." zaprotestuje hned a já se uchechtnu, "Co ne? Uniklo mi něco?" dožaduje se hned odpovědi Nik a já se na něj otočím.
"Je tu jeden způsob jak vás zahřát, ale jak jsi slyšel... Tarinovi se moc nelíbí." zakoulím očima a on na mě dál zvědavě kouká.
"Chce abychom se s-svlékli." vysvětlí mu Tarin a Nikolaiovi se rozšíří zorničky, pak nadzvedne obočí, "A dělali co přesně?" zeptá se nakonec.
To už cítím jak se mi na tváři objevil pobavený úšklebek, "Určitě ne to, v co doufáš." dloubnu ho do žeber loktem a on se zklamaně zakaboní.
"S vámi není žádná sranda." zamumlá nakonec a odvrátí se.
Povzdechnu si a vylezu zpod deky. Začnu si rozvazovat košili, kterou jsem si teprve nedávno nandala.
Oba na mě vytřeští oči, "Myslel jsem, že jsi říkala, že nebudeme-" začne Nikolai, ale já ho utnu, "Taky nebudeme. Budeme spát, nebo odpočívat, dokud se ta bouřka nepřežene. Takhle se normálně v přírodě přežívá, i když nemáš někoho jako soukromá kamna." vysvětlím mu a košili si sundám.
Vidím jak si také začne sundavat košili, celý se pořád třese. Věděla jsem, že kecají. Do rána by z nich byla kostka ledu.
Podívám se na Tarina a čekám. Ten se na mě ještě chvíli vzdorovitě dívá, ale pak to vzdá a začne se svlékat taky.
Když jsme všichni jen ve spodním prádle, zhasnu lampičku na krbové římse a zase si mezi ně zalezu zpátky. Okamžitě se ke mě tisknou, jak jen to jde.
"Nezkusíme se trochu vyspat? Z noci už toho moc nezbývá a přes den budeme muset jít pěšky." zeptám se jich, když vidím, že jim není moc do řeči.
Venku se bouřka rozjela v plném proudu. Blesky jsou tak časté, že je tu světlo i bez lampičky.
Oba zamručí na souhlas a tak si lehneme. To však způsobilo docela trapnou chvíli. Jak mám spát, když mám na každé straně jednoho a oba je musím zahřát?
Tarin si odkašle, "Asi by jsme si měli lehnout na bok." pronese a já souhlasím. Asi to bude nejlepší řešení. Otočím se tedy čelem k Nikovi a na chvíli tak zůstanu v tváří v tvář s jeho dokonalostí. V chabém světle jen vystupuje jeho jizva na krku, jako připomínka toho co se nedávno stalo.
Chtě nechtě mi pohled sklouzne pod deku na jeho nahý hrudník. Když si toho všimne, v očích mu pobaveně zajiskří.
"Otoč se." přikážu mu a on se s uchechtnutím otočí. Přitisknu se k jeho chvějícím se zádům a položím mu ruku přes pevné břicho.
O chvíli později totéž udělá Tarin se mnou. Snažím se nevnímat, jak jeho ruka spočívá na mém břichu a co všechno ostatní se pevně tiskne k mým zádům a hýždím.
"Ani nevíte kolikrát se mi o tomhle zdálo." prohodí Nikolai a já cítím jak Tarin za mnou ztuhl. Snažím se zadržet smích, který se mi dere do úst.
"Perverzáku." zavrčí Tarin do mého ucha, že je ho sotva slyšet.
"Říkali mi i hůř. Moje oblíbená přezdívky je Pan velký-", "Ne! Nechci to vědět." přeruší Tarin Nikolaie, tak už o dost hlasitěji.
Tentokrát už se neudržím a rozesměju se.
"Pamatuju si jednu z tvých přezdívek. Pokud vím, jeden čas ti říkali Princ Double Šoustal." prohodím stále pobaveně, "Cože?" uchechtne se Tarin, ale spíš mu to jen vyklouzlo.
Nikolai si toho však všimnul a využil svojí šance,
"Nojo. Pojí se k tomu jedna moc zajímavá historka. Jednou jsem takhle potkal Devonovic dvojčata v přístavu. Lillian mě upoutala její obzvláště vykrojeným dekoltem, kdežto Lucas zase svým humorem... Trochu jsme se opili a-", "Myslím, že je mi jasné kam to vede. A nechci slyšet konec téhle historky." přeruší ho Tarin akorát včas, než začne zabíhat do detailů.
"Jak prudérní... Vy lidi ze severu vůbec nemáte milostného ducha." mlaskne nespokojeně Nikolai a já zavrtím hlavou.
"Mimochodem. Doufám že se pak otočíme, taky si budu chtít nahřát předek. Moje korunovační klenoty pořád mrznou.", plácnu ho přes břicho, "Niku!" zasměju se, ale jsem si docela jistá že nežertoval. Naštěstí situaci zachrání Tarin,
"Ani náhodou. Nevěřím, že by jsi ode mě udržel ruce pryč. Zvlášť po tom co jsi teď řekl.".
"Ach Tarine. Život je moc krátký na to, aby jsi byl tak prudérní. Uvolni se trochu." povzdechne si Nikolai a já cítím jak se uvolnil. Přestože tvrdí, že jeho předek pořád mrzne, už se přestal klepat.
"Já nejsem prudérní." zamrmlá Tarin nespokojeně a já se přemáhám, abych se znovu nerozesmála.
"Dokaž to." vyzve ho Nikolai a já ucítím jak se oba napnuli. "Jak to mám asi dokázat?" chce vědět Tarin a mě překvapí, že to rovnou nezamítl.
"Dej mi pusu." řekne hravě Nikolai, ale to už se ozvu já, "U Bohyně... Jděte už spát, nebo přísahám, že vás nechám zmrznout oba.".
Nikolai se vymaní z mého obětí a otočí se na mě.
"A od kdy jsi ty tak prudérní? Bývalá s tebou větší zábava. Pořád jsi chtěla zkoušet něco nového.", podle jeho výrazu můžu soudit, že mluví vážně a z nějakého důvodu se kvůli tomu zastydím. I když by to mělo být právě naopak.
Najednou jako by bouře venku ještě zesílila. Nebo se jen možná rozšířilo moje vnímání, protože se mi srdce rozbušilo jako blázen.
"Já nejsem prudérní. Víš že ne." oponuju mu a jemu zajiskří oči.
"Tak to taky dokaž." řeknu tiše a já ucítím, jak Tarinův stisk na mém břiše zesílil a mnou projela vlna nervozity.
"Jak mám něco takového dokázat?" zeptám se ho nervózně, i když sama nevím proč se vůbec ptám. Nemusím mu přece nic dokazovat.
Nikolai lehce pokrčí rameny a jeho ruka sjede kus nad tu Tarinovo a chytí mě v pase. Palcem začne dělat malé kruhy po mé kůži a obličej přiblíží těsně k tomu mému.
"Polib mě. A pak jeho." řekne klidným hlasem, jako by mluvil o ranních novinkách.
Slyším jak Tarin na chvíli zatajil dech, čekám, že něco zaprotestuje, ale on mlčí. On mlčí.
"To neudělám." uchechtnu se nervózně a Nikolai nadzvedne obočí, "Proč ne? Vím že to chceš udělat. Oba víme, že to chceš udělat. Slíbil jsem ti, že mi to nebude vadit. A teď ti k tomu dávám přímé svolení.".
"Nemyslím si, že Tarinovi by to nevadilo." nadhodím a čekám, že něco řekne. Cokoliv.
Místo toho však ucítím, jak jeho prsty začaly tančit po mém břiše. Tentokrát se napnu já.
"Nezdá se, že by protestoval. Asi mu vadí, když ho nazývám prudérním." uchechtne se Nikolai a opře se na loktu, palcem nepřestává dělat kruhy po mám boku a zádech.
"Je to docela urážlivé." odfrkne se Tarin a jeho teplý dech mě pohladí po krku.
Jak jsem se do takové divné situace vůbec dostala?
U Bohyně byl to můj nápad nás všechny svléknout... Ale moje úmysly byly čistě dobré, abych jim pomohla. Netušila jsem, že se to odebere takovým směrem.
"U Bohyně Scarlet. Tobě trvá než se rozhodneš." zamručí Nikolai netrpělivě a ruka, která mi kreslila kruhy po boku se ocitne zezadu na mém krku.
Nikolai si mě přitáhne a políbí mě. Chvíli mi trvá, než zpracuji co se to vlastně děje, ale nakonec se tomu poddám. Položím mu ruku na tvář a začnu ho líbat.
U Bohyně Scarlet, ty jsi se asi zbláznila.
Jenže Nikolai má pravdu.
Chci je oba, nemůžu si pomoct. Vím kterého chci víc, toho kterého nemůžu mít. Ale teď jsem k tomu dostala krátkou výjimku.
Ke každému mě táhne jiný druh citů, ale už dlouho dobu jsem mezi nimi chycená, jako ryba v síti.
Na břiše ucítím, jak Tarinův stisk zesílil. Odtáhnu se od Nikolaie a otočím se na něj.
Vidím jak se v něm pere jedna myšlenka za druhou. Na chvíli je v místnosti slyšet jen můj splašený dech. Docela se divím, že nejsou slyšet i mé myšlenky, podle toho jak nahlas mi řvou v hlavě.
Nakonec se na mě Tarin rozhodně zadívá a přitáhne si mě blíž. Naše rty se konečně zase spojí. Tak dlouho jsme to oba chtěli. A konečně je to tady.
Tak krásné, tak smutné.
I když bych si nikdy nepomyslela, že to bude v takové situaci.
Přesto jeho polibek chutná stále stejně. Tak správně, tak jak to má být.
Na stehnu mě začne hladit Nikova ruka, ta Tarinovo zase proplete prsty s mými, zatímco si mě k sobě tiskne a vychutnáváme si každý jeden polibek.
Cítím jak se ke mě Nikolai zezadu pevně přitiskl. Jeho rty mi jemně začnou přejíždět po rameni a krku.
U Bohyně tohle je tak špatné... Tak hříšné.
Celá bez dechu se od Tarina odtrhnu a on své rty namíří na mou hruď. Jeho ruka začne přejíždět po mém vnitřním stehni.
Ze všech těch doteků a polibků si připadám, jako bych měla hlavu v oblacích. A to jsem jí tam nedávno doslova opravdu měla.
"Neříkal jsi jen pusu?" zašeptám k Nikovi omámeně, protože mým tělem teď prochází až moc vjemů najednou.
Ucítím výdech na svém krku, jak se uchechtl, "Řekl. Stačí říct a přestaneme. Nebo alespoň já, Tarin se tebou zdá být zcela pohlcený.".
Oblohu venku pročísne další blesk a já tak na chvíli zahlédnu naše propletená těla. Nikolai mi vtiskne další polibek zezadu na krk a já se prohnu.
"Ne že bych mu to dával za vinu, Scarlet. Moc dobře vím, jak působíš na mě... Co teprve na něj." uchechtne se mezi polibky a sleduje jak Tarin, rozpustil naše prsty a nyní volnou ruku přesunul pod mojí podprsenku.
Při tom doteku se celá zachvěju a bezděky se prohnu ještě víc. Můj zadek narazí na něco známého a tvrdého v Nikovo klíně. Z úst mi vyklouzne zavzdychání.
To Tarina přiměje vzlétnout. Jeho pohled je skoro zastřený chtíčem. Nikdy jsem u něj něco takového neviděla.
Vytáhne se nahoru a znovu mě začne líbat, slyším Nikolaiovo spokojené zamručení, "Konečně jsi se trochu odvázal.".
Tarin se ode mě na krátkou chvíli odtáhne a probodne Nikolaie pohledem, než se zase vrátí k mým ústům.
Nikolai se zachechtá a mými zády to projede jako příjemná vibrace.
Přitiskne ústa k mému ramenu a jeho ruka najde vnitřek mého druhého stehna. Oba teď mají ruku jen pár centimetrů od mého klína, který už mě přímo prosí, abych je nechala dělat si co chtějí.
U Bohyně, já je chci nechat dělat co chtějí.
Nedělám to náhodu už teď?
Přesto Tarina nepřestávám líbat. Rukou na kterou mě Nik líbá sáhnu dozadu, abych nahmatala jeho tmavé kudrliny.
Rozhodla jsem se tomu prostě poddat. Poddám se téhle šílené chvíli. Konec konců, nikdy nevíme kdy jeden z nás umře.
Cítím jak Nik pode mnou provlékl druhou ruku a vzal do ní mé prso. Při tom doteku mu zaryju ruku do vlasů ještě víc.
Snažím se vnímat každý Tarinův polibek, ale všechny ty vjemy mi začínají splývat v jednom mlžném oparu.
Emoce mnou proudí tak, že venku sotva slyším hromy, které nás před před pár hodinami vyhnali z oblohy.
A pak Tarin konečně pohne rukou směrem vzhůru a otře se tak prsty o můj rozkrok. Při tom návalu vzrušení stisknu stehna k sobě, ale za chvíli je zase uvolním.
Ucítím jak se Nikova ruka také pohnula směrem vzhůru, ale místo toho, aby zajela tak kam chci, chytí tu Tarinovo.
Cítím jak se jich prsty propletly a Nikolai začne navádět Tarinovu ruku, na to pulzující místo mezi mýma nohama. A on se nechá vést. Přestože sám moc dobře ví, co má dělat.
Nik vede jeho pohyby, když zalapám po dechu a přestanu Tarina na okamžik líbat.
Zadívám se mu do tváře a všimnu si, že se mu tam střídá spousta emocí. Stejně jako ve mě.
Vzrušení, chtíč a bolest. Všechno najednou.
Tohle není milování, které jsme spolu dělali předtím. Nehledě na Nikolaie, je to i víc zvířecí, syrové a drsné.
O chvíli později mě zase začne líbat a já volnou rukou zajedu k jeho klínu. Nikova ruka přestane vést Tarina a přesune se k mému obličeji. Trochu hrubě nás od sebe odtrhne.
Tarinovi se hrdla ozve něco, co trochou připomíná nespokojené zavrčení. Nikolai se zasměje, "Přece nebudeš mít všechnu pozornost jen pro sebe." prohodí a v očích mu zazáří.
Tarin se tváří tak, že to je nejspíš přesně to, co měl v úmyslu.
Nikolai si ho ale nevšímá a otočí mou hlavu směrem k němu. Lehce mě kousne do rtu a začne mě líbat o to vášnivěji.
Přisune svůj klín blíž k mému zadku. A já se jím otřu o jeho chloubu, z úst mu vyjde spokojené zamručení.
Má ruka, která spočívá na Tarinovo chloubě se dá ta pohybu také. Slyším jak mu z úst uniklo slastné vydechnutí, těsně před tím než své rty přitiskl na má, teď už obsažená, ňadra.
Cítím jak Nikolai zase začal vést Tarinovu ruku v mém klíně.
Tentokrát ho ale už navedl pod látku mého prádla.
Když se tam konečně dostanou a na prstech sami pocítí mou vlhkost, slastně zasténán do Nikovo úst. Kouknu ho do spodního rtu a nastavím jim boky tak, aby jejich prsty měli přístup na to správné místo.
Nikolai se ode mě na chvíli odtáhne, v očích mu jiskří vzrušení, které mě často v noci pronásledovalo ve spánku, po tom co se naše cesty rozdělily.
"Měla jsi pravdu. Rozhodně nejsi prudérní. Na to jsi až moc vlhká a natěšená." pronese vzrušeným hlasem a na důraz jeho slov zavede Tarinovy prsty dovnitř mého těla.
Ten pocit mě div nedonutí vybouchnout.
"Tak nestydatá princezna." uchechtne se znovu a nechá Tarinovy prsty, aby si uvnitř mě dělaly co chtějí, zatímco ty jeho začnou hladit uzlík vzrušení kousek nad ním.
Zalapám po dechu, jak mi všechna ta rozkoš projede tělem jako vlna.
Přitisknu se k Nikovi jak nejblíže to jde a začnu rytmicky pohybovat boky, zatímco Tarinův úd pevně pohladím okolo špičky. Oba dva vydají slastné zvuky a mě to jen víc nabudí.
Konečně se odhodlám sáhnout Tarinovi pod látku krátkých kalhot a vezmu ho do ruky v celé jeho kráse. Hladově mě kousne do bradavky a já zasténám.
Nikova ruka, která laskala mé prso se odtáhne a já ucítím, jak si stáhl své kalhoty níž. Jeho pulzující chlouba se teď opírá o můj zadek. Až se tenká látka mých kalhotek zdá naprosto směšná a bezvýznamná.
Nikolai mě jemně kousne do krku a pak se zase vrátí k mým ústům.
Celým tělem mi probíhá stejné mravenčení, jako když kousek od nás zaburácel hrom. Je to dechberoucí a drsné. Přesto překvapivě něžné.
Nikova ruka přestane dráždit mé místo rozkoše a místo toho mi stáhne kalhotky dolů. Nechám ho, protože ten kousíček látky se mi zdál skoro zbytečný.
Do teď se všechno odehrávalo napůl pod dekou, ale Tarin se rozhodl jí shodit a odkopal jí k našim nohám.
Je teď vidět úplně všechno, kdykoliv se blesk prožene po obloze. A to je zatraceně často.
Pomalu začne své polibky sunout níž a níž a tak mi jeho chlouba vyklouzne z ruky.
Odtrhnu se od Nika a zhluboka se nadechnu těsně před tím, než Tarin přitiskne své rty k mému rozkroku, zatímco jeho prsty si se mnou uvnitř dál pohrávají.
Všimnu si, že Nikolai to pozoruje s lehkým úsměvem na rtech. Opravdu nelhal, když říkal že si tohle vysnil. Ten perverzní bastard.
Když Tarin olízne to správné místo, celá se zachvěju a položím se na záda.
Vidím jak se na mě upřely jeho oči, modré rozbouřené jako oceán. "Snad ti není zima Scar? Nějak se třeseš." pronese zastřeným žertovným hlasem.
Neschopná odpovědi, prostě jen zajedu prsty do jeho vlasů a stáhnu mu obličej zpět dolů.
Slyším jak se pobaveně uchechtnul, než pokračuje ve své předešlé práci.
Nikolai se teď vedle mě opírá o svůj loket a druhou rukou přejíždí ve spirálách po mém těle. Sleduje můj výraz při každém Tarinově přisání a na tváři má zvláštní fascinovaný výraz potěšení.
Vzhledem k tomu, že jsem změnila pozici, už nemám jeho úd přitisklý ke svým hýždím. Místo toho tam na mě připravený čeká, až ho vezmu do ruky.
A tak to taky udělám. Jinak bych se z toho co mi dělá Tarin asi zbláznila.
Nikolai spokojeně přivře oči, když se mu začnu plně věnovat. Jeho ruka vyjede k mé tváři, zrovna když ve mě Tarin vyvolá další vlnu zachvění. Přitáhne si mě pro polibek, a pak další a další.
Zaryju své prsty do Tarinovo blond vlasů, protože už se dostal nebezpečně blízko. Ví přesně co to znamená a tak ten parchant přidá na tempu.
Zamručím na protest, ale Nikolai mě umlčí svými rty.
Když mi vlna slasti projede v křeči celým tělem, přidrží si má ústa u jeho a tak můj vzdych utlumí. Přesto si však nemůžu pomoc a stisknu svá stehna okolo Tarinovy hlavy, aby se ještě neodtahoval.
O pár vteřin později se celá bez dechu odtrhnu od Nikolaie, abych se mohla vydýchat. Jinak bych asi samým vzrušením omdlela.
Povolím stisk svých stehen a Tarin se odtáhne od mého klína.
A hladovým výrazem se vytáhne nahoru a ukradne mi další polibky. Je mi jedno, že z jeho úst cítím chuť sama sebe.
Mezi nádech si všimnu, že Nikolai má v puse Tarinovy prsty. Ty samé, které ještě před chvílí byli uvnitř mě.
Z nějakého důvodu mi to ani nepřijde divné, naopak. Líbí se mi to.
A vím že chci víc. Chci to cítit všechno.
Vymaním se zpod Tarinova rozpáleného těla, které se opět třese. Jenže tentokrát ne zimou.
Konečně tak nechám plavat i poslední zbytky ostychu a vezmu si to co chci.