From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

5. ŽIVOT PRINCEZEN

"Počkej! Počkej! Kolik že jich bylo?" zarazí Luca Danteho, který se chystal vykroutit z naší hry. Už jsme všichni v dost podnapilém stavu a tak Luca docela těžce artikuluje, přesto Danteho čapne a posadí ho zpět na zem.
Dante urputně vrtí hlavou a radši si znovu lokne ze staré lahve whiskey, kterou se mi povedlo vynést ze sklepení. Předpokládám, že by mi jí dali, kdybych o ní požádala... Ale kde je v tom ta legrace? Nemůžu nechat svoje zlodějské prsty zrezivět a překrýt je saténovýma princeznovskýma rukavičkama. Tolik let jsem je trénovala, že by to byla škoda.
"Tak kolik Dante? Kdo jsme my aby jsme tě soudili?" zasměju se a poukážu na naší malou skupinku. Já, zlodějka a také Hunter a Luca, dva uprchlí bojoví otroci. Všichni sedíme před ohništěm v mé komnatě. Původně jsme měli zábavu v sekci kde jsou ubytování oni... Ale Rash chtěla spát. Nebo se nám vyhnout, jako to dělá většinu času. Celé dny tráví pomocí v kuchyni, i když jsem jí ujistila, že to dělat nemusí.
Všichni tři nedočkavě čekáme na Danteho odpověď, ten nakonec rozhodí rukama a odevzdaně vydechne, "Sedmnáct. Bylo jich sedmnáct".
Luca si uznale pokývne a Hunter se trochu víc zardí, pokud je to přes všechen ten alkohol ještě možné. Já se tvářím neutrálně, protože jsem čekala ještě vyšší číslo. Dante je pohledný, byl princ a ke všemu je chytrý a šarmantní. Kdo by odolal? Rozhodně ne těch sedmnáct holek.
Je to tak fajn mít zase partu. I když notně opilou. A i když se teď každé ráno probouzím s tepáním mezi nohama, protože se mi každou noc zdá o Tarinovi. Tihle tři mě alespoň rozptylují a rozesmívají.
Tarinovo velmi barvité dopisy mi ale moc nepomáhají. Nikdy bych do něj neřekla, že má takovou fantazii.
Chybí mi, hodně. A tak to nahrazuji zábavou s ostatními členy party, kromě Rash.
Před třemi dny jsme se tak opili, že jsem zmeškala celé dopolední vyučování a musela od Evangeline deset minut poslouchat, jak mám být víc zodpovědná.
Pff! Zodpovědná! Myslela jsem si, že tady konečně budu moct trochu vydechnout. Konečně být zase sama sebou, jako jsem mohla být jen ve výjimečných chvílích. Žádná princezna, žádná zlodějka... Prostě Scarlet.
Z myšlenek mě vytrhne velká dlaň, která mi luskne prsty před očima. "Co je?" obrátím se na Lucu a ten se škodolibě usměje, "Teď ty, všichni jsme se už svěřili, nemysli si, že se z toho vykroutíš".
Chci jim to říct? Hunter i Luca se oba o své číslo také podělili, přestože nebylo tak vysoké jako to Danteho. Hunter měl tři holky, mě nevyjímaje a Luca osm.
"Dáma takové věci neříká" odpovím mu a trochu komicky nakrčím nos, Dante se ušklíbne. Nejspíš má nějakou poznámku na jazyku, ale radši mlčí. Kdežto Luca ne, "Dáma? Kde? Já žádnou nevidím. Jen nějakou holku co s námi včera měla soutěž v plivání přes římsu" začne se rozhlížet po místnosti a já do něj šťouchnu loktem. Všichni se dobře baví.
"Čtyři" řeknu nakonec, když se všichni přestanou smát a překvapeně se na mě obrátí. "Co je? Máš pravdu, že nejsem žádná dáma. Ani žádná svatá" pokrčím rameny a mrknu na Huntera, který se potutelně usměje a trochu zčervená.
"Tarin a Hunter. To dělají dva, které známe, ale kdo jsou ti další?" zauvažuje Luca nahlas a Dante se div nezadusí svým pitím, "Cože?" vykašle ze sebe a těká očima mezi mnou a Hunterem. Nevinně na něj zamrkám řasama a sladce pronesu, "Přece ani ty by jsi téhle tvářičce neodolal", chytím Huntera za tvář a otočím jí na Danteho. Hunter se na něj zářivě usměje. "A co teprve to co má v kalhotách" dodám a Luca se hlasitě rozesměje.
"Tak tohle už je na mě moc" vyvalí oči Dante a odloží lahev, mezitím pustím Huntera a ten si promne čelist, kterou jsem asi držela pevněji než jsem zamýšlela.
"Jdu si lehnout. A ty by jsi měla taky, nehodlám zase poslouchat jak tě učitelé pak drží celý den ve studovně, když zaspíš" promluví nakonec Dante zatímco nemotorně vstává.
Bohužel má pravdu. Ti učitele jsou hotová noční můra.
"Dobře dobře. Už jdu" povzdechnu si a začnu se zvedat, když tu se se mnou zhoupne celý svět a já zavrávorám. Dante mne ještě stihne podepřít než sebou plácnu na zem.
"Tak to vidím na doprovod, co říkáš?" usměje se škodolibě a zvedne celou mou váhu zpět na nohy.
Přikývnu, "To asi radši ano" odpovím a pomalu se vydám ke dveřím, Dante mě následuje.
"Brou noc" zahučí Luca a všichni to zopakují jako ozvěna, pomalu se s Hunterem protáhnou dveřmi na chodbu a jsou fuč. Dante mě trpělivě podpírá a odvádí přes velkou komnatu až ke dveřím do ložnice.
"Na někoho tak malého jsi docela těžká" zavtipkuje, když se mi trochu zapletou nohy. U Bohyně, ten starý alkohol píše víc než jsem čekala.
"No dovol..." zahučím a vypláznu na něj jazyk, měkce se usměje a zavrtí hlavou.
Když už jsem u postele těžce sebou plácnu na velkou duchnu.
Dante mi přinese na stolek sklenici vody a postaví se vedle postele. Vypadá, že se pere sám se sebou, ale nevím kvůli čemu. Nakonec po chvíli ticha promluví.
"Vím, že už jsme tohle jednou probírali... Ale rád bych ti poděkoval Scarlet" řekne do ticha a v tyrkysových očích mu zajiskří. Nechápavě na něj pohlédnu, vždyť mi teď pomohl se uložit, to já bych mu měla děkovat.
"Za tohle" poukáže okolo sebe, "Za to, že mám konečně rodinu, které na mě záleží. Za to, že se konečně někde cítím doma, i když to je třeba v chatrči nebo pod stanem. Děkuju za to, že jsi se objevila a zachránila mě, i když jsi to v plánu vůbec neměla. Nikdy ti to nebudu moct oplatit". Usměje se a mám pocit, že mu v očích nejiskří pobavené jiskry, ale slzy.
Sehne se ke mě a letmo mě políbí na čelo, "Děkuju za šanci" zašeptá ještě a pak rychle zmizí do noci, ani mu nestihnu odpovědět.
Trochu mě z něj chytne splín... Má v sobě tolik smutku, ale přesto se dokáže s přáteli smát a bavit se. Třeba když je teď mimo toxické prostředí jeho rodiny, tak se pomalu rozveselí úplně.