From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

43. DARY

Trvalo několik týdnů, než se Scar a zbytek lidí vzpamatoval z bitvy, která se odehrála na nádvoří Demos.
Prvních několik dní byla Scar v naprosto vegetativním stavu, nejedla, ani nepila. Myslím že ani nespala.
Prostě jen seděla před oknem a svírala v ruce to pírko, jako když jsem jí našel.
Poté co bitva skončila a odnesl jsem jí do jejich komnat, se uzavřela do sebe.
Nechtěl jsem jí říkat jak bitva dopadla, ale ostatní trvali na tom, že to musí vědět. Bude prý lepší truchlit pro všechny naráz, než postupně. A tak jsem to udělal a sledoval, jak se s každým mým slovem temnota v jejich očích stále více prohlubuje. Jako by se vzdalovala kamsi do dálky.
Jenže po pár dnech přišel ten čas, kdy musela začít zase vnímat.
A tak jsem si stoupl k její posteli, kde seděla a zírala z okna na západ slunce.
Vzal jsem její drobnou pobledlou ruku do své a přinutil jí se na mě podívat.
"Scar. Už je čas.", začal jsem jemně.
"Čas na co?" řekne nepřítomně a já ucítím bodnutí v hrudi z toho, že jí vidím v takovém stavu. Ale určitě se to zlepší, musí.
"Je čas se jít rozloučit." řeknu po chvíli a vytáhnu jí na nohy, lehce zavrávorá, ale podepřu jí.
"Nemůžu." řekne a pokusí se si zase sednout, ale nenechám jí.
"Jestli to zmeškáš, nikdy si to neodpustíš." řeknu pevně, protože vím, že to tak bude. Znám jí až moc dobře.
Vypadá to, že chce něco říct, ale nakonec se nechá pomalu odvést.
Celou cestu se za námi obrací lidé a klaní se. Provázejí nás jejich šepoty, ale pochybuji, že je Scar vůbec vnímá.
Nevnímá nikoho jiného než mě.
Lidé jí nazývají spasitelkou, protože viděli co ten den udělala. Viděli její sílu, ale už nevidí co jí to stálo.
Stálo jí to téměř vše. A to nemluvím jen o síle, která se jí ještě nevrátila.
Společně tedy vyjdeme ven s hradu a zamíříme do nedalekého hájku poblíž pláže.
Je to hezké místo. Klidné a mírumilovné.
Všichni ostatní už tam čekají.
Nikolai i Alysia jejichž otce pochovali společně včera ve Varentu a vrátili se sem, přestože teď mají mnohem větší starosti. Varent potřebuje nového vládce, nebo spíš vládkyni. Alysia se na přání zesnulého krále ujme vlády.
Stejně tak tu stojí Dante, kterého Logan v poslední chvíli připravil o levé oko. Přesto si myslím, že se snaží jen předstírat, že ho bratrův skon netrápí. Vyjádřil zarmoucení nad tím, že Loganova porážka byla... Příliš snadná.
Kdežto Luca nepředstírá vůbec nic. Přestože Marien je mu oporou, Luca se od chvíle co Hunter v bitvě zemřel uzavřel do sebe stejně jako Scar. Nedokážu si ani představit, jak mu teď musí být...
Hrob už je zakopaný, je to jen hrbolek půdy ohraničené bílými kameny a náhrobkem se jménem.
Přesto jsem to já a všichni nad ním, koho jakoby drtila váha vší té zeminy.
Všichni se na Scar po očku dívají, ale nikdo nic neřekne. Zkoušeli s ní mluvit, říkat jí, že to dopadlo dobře, ale nevnímala je. A tak jí radši nechali v klidu.
Stále nikdo nemluví a tak promluvím první.
Odkašlu si, přestože nic v krku uvízlého nemám, kromě hlubokého smutku "Myslím, že by bylo nejlepší říct pár slov a pak každý můžeme odevzdat svůj poslední dar. Chce někdo začít?".
Rozhlédnu se po ostatních, ale nikdo nezačne mluvit a tak si znovu odkašlu. Možná mi to pomáhá od breku, těžko říct.
"Dobrá, já začnu... Hunter byl skvělý přítel, dobrý člověk a ještě lepší bratr. Bude mi moc chybět, mohl jsem si s ním popovídat, jako s nikým jiným. Nezasloužil si zemřít, ale bohužel se to stalo. Protože stejně jako když jsme v zahradě a utrhneme si tu nejhezčí květinu, si smrt bere ty nejlepší z nás..." zlomí se mi na konci hlas a tak raději přestanu mluvit. Poté z kapsy vytáhnu zabalený dar a položím ho do prohlubně pod náhrobním kamenem.
O tomhle Lobarském zvyku jsme se dozvěděli od Erika, který už se se svým synem rozloučil a můj dar, tak dopadl na ten jeho.
"Neznala jsem tě Huntre zase tak dlouho, ale z toho co jsem viděla, jsi byl hodný, vstřícný a milující. A to je dnes vzácné." pronese Alysia a na tváři se jí usadí posmutnělý úsměv, když na hromádku přidá svůj malý balíček.
Bylo nám řečeno, že tyhle balíčky mají obsahovat něco, co nám zemřelou osobu nejvíc připomíná, aby se jeho duše neztratila v moři dalších. Proto jsem Hunterovi dal malou kresbu nás všech, aby si nás potom našel. I když na posmrtný život tak úplně nevěřím, je to hezká myšlenka, že se s milovanými znovu někdy shledáme.
"Do dnes jsem ti nepoděkoval, že jsi mě toho tolik naučil..." začne Dante a upře oko kamsi do dálky, "Naučil jsi mě jak vidět svět víc pozitivně a jak si víc vážit maličkostí. Ukázal jsi mi, že dobrota se dá najít i mezi lidmi, kteří si prošli nepředstavitelnými věcmi. Nevěřím v posmrtný život, ale i tak doufám, že se někdy znovu shledáme a já ti budu moct poděkovat, že jsi mě naučil rozdělat oheň." zakončí svůj proslov na trochu lehčí notu a dá svůj dar k ostatním. Alysia ho poté vezme za ruku a už ho nepustí.
Sleduju jak Scar měří každý jediný pohyb všech okolo, dívá se na jejich slzy, které se lesknou ve slunečních paprscích.
Jako další promluví Nikolai, "Ani já jsem tě příliš neznal, a přestože tvůj bratr ke mě nikdy žádnou velkou náklonost neprojevoval, ty jsi byl pravý opak. Omlouval jsi jeho chování a pomáhal všem, kdo tě o to požádali i nepožádali. Lepšího přítele ani bratra člověk mít nemůže.", vystoupí z řady a položí svůj dar k ostatním. Už v prohlubni nezbývá téměř žádné místo.
Psychicky se obrním před tím co se chystá pronést Luca. Nevím jestli očekávat příval hněvu, lítosti nebo obojího. Nedokážu si ani představit jak se Luca musí cítit poté, co doslova přišel o svou druhou část.
"Ani já jsem ti neměl šanci poděkovat brácho. Nebýt tebe, tak tady už nejspíš nestojím..." zlomí se mu hlas a mě se trochu uleví, že už nekřičí. Křičel na nás všechny, křičel na své mrtvé dvojče i na Scar, která to klidně přijala.
"Znali jsme se celý život. Od prvního okamžiku, jsme byli nerozluční, jak fyzicky tak psychicky. Mámu a tátu to často pěkně štvalo, vzpomínáš?" zazní do ticha otázka, která způsobí že mi srdcem projede ledový osten.
"Veděl jsem o tobě vše a ty zase o mě. Proto jsme nedokázal, a pořád nedokážu pochopit, proč jsi proboha schytal tu ránu  a zachránil mi život za cenu vlastního, když jsi věděl, že bez tebe tu pro mě nemá nic žádný smysl! Ať mě klidně moře semele, jestli na světě kdy existoval více nesobecký člověk... Ale tohle bylo tak zatraceně sobecký Huntre!" rozkřikne se Luca naštvaně a z naštvaných očí mu tečou slzy.
"Nechal jsi mě tu, s tím příšerným tichem v mojí hlavě, ze kterého mi nejspíš brzo hrábne... Pokaždý když se vzbudím a neslyším tvoje myšlenky, je to jako by něco ve mě umřelo. Už se ani nedozvíš, že-" zarazí se a obrátí se na Marien po jeho boku, která jen lehce přikývne a smutně se usměje, "Už se ani nedozvíš, že jsi se měl stát strejdou!".
Všichni se po sobě překvapeně podíváme, kromě Scar, která upřeně zírá na hrob a v jejím výrazu jako by se znovu něco zlomilo.
"Zachránil jsi mi život a já ti to nikdy neodpustím... Ale pokusím se ho žít za nás za oba, jak nejlépe budu umět." dodá ještě Luca potichu a položí svůj balíček mezi zbytek.
Poté lehce vystoupí Marien a položí si ruku na břicho a poté na Hunterův hrob. Stoupne si a pronese svůj projev ve znakové řeči.
"Říká, že to dítě se bude jmenovat po něm, a že její dar tak bude dar života." přeloží šeptem Dante a všichni se povadle usmějeme.
Poté nastane ticho. Nikdo nepředpokládal, že by Scar chtěla nebo mohla něco říct, a proto nás překvapí, když dojde k hrobu a vloží tam malý dar, který se přesně vpasuje mezi ostatní. Něco začne šeptat směrem k náhrobnímu kameni, ale je to tak tiše, že jí nikdo neslyší.
Všichni po sobě házíme pohledy, ale každý má úplně jiný výraz.
Scar se po chvíli zvedne a beze slova dojde až k vodě, která jí téměř omývá nohy.
Opatrně k ní dojdu, abych se ujistil, že je v pořádku.
Stoupnu si vedle ní a ona se dál dívá kamsi dopředu, "Jsi v pořádku?" zeptám se jí tiše a on si povzdechne.
"Ne." řekne prostě a zavře oči, "To opravdu nejsem.".
"Můžu ti nějak pomoct Scar? Řekni mi co mám udělat, aby jsem ti pomohl. Mluv se mnou." položím jí ruku na rameno, a její koutky se lehce zvednou v úsměvu.
"Nemyslím si, že by se ti má odpověď líbila." řekne nakonec a já se zamračím.
"Udělám cokoliv Scar, cokoliv co ti pomůže.".
Její smutný úsměv se ještě prohloubí, a oči má stále zavřené, když odpoví, "Tak mě zabij Tarine. Udělej všem tu dobrou službu a prostě mě zabij.".
Její slova mě přimrazí na místě, otevře oči a podívá se na mě.
"Všechno tohle utrpení, všechna ta ztráta a bolest... A pro co? Protože jsem se narodila, protože mám sílu, která je teď pryč, ale o kterou všichni tak moc stojí? Lidé na kterých mi záleží kvůli ní umírají, a já už to nesnesu. Ta vina mě ubíjí ode dne, kdy jsem zjistila pravdu a kdy tohle šílenství začalo. Jacks... A teď Nix a Hunter, Rash a otec Alysie a Nika a tolik dalších nevinných lidí. Luca přišel o své dvojče, nikdy mi to neodpustí, ani já si to nikdy neodpustím... ".
"O tom bych možná měl rozhodovat spíš já, nemyslíš?" ozve se Luca, který spolu se zbytkem skupiny přišel k nám, aniž bych si jich všiml.
"Neviním tě za jeho smrt Scarlet, všichni jsme se rozhodli jít bojovat, nikoho z nás k tomu nikdo nenutil." pokračuje Luca a přes obličej mu přejede naštvaný výraz.
"A náš otec prakticky žil proto, aby odčinil co se tehdy stalo. Zemřít pro osvobození Ember pro něj byla čest." doplní mě Alysia a stiskne mi ruku.
"Máš pravdu Scar, možná by bylo lepší tě zabít." promluvím a všichni ostatní ztichnou a šokovaně se na mě podívají.
"Zbláznil jsi se?" vyjede na mě Dante a odstrčí mě od Scar.
"Nezbláznil, jen jsem říkal, že by asi bylo lepší Scar zabít..." zopakuju znovu pevným hlasem, ale nenechám nikoho, aby mě přerušil. "Myslím, že je na čase zabít starou Scar, aby mohla přijít ta nová. Ta která bude vládnout království a postará se o to, aby k ničemu, co se v Ember dělo za posledních dvacet let, už nikdy znovu nedošlo. Musíme zabít starou zničenou a polámanou Scar, aby mohla přijít ta znovuzrozená vládkyně, kterou má být.".
"Překvapivě to zní docela logicky. Zvlášť když má zítra korunovaci." podpoří mě Nikolai, "Dopřejme staré Scarlet poslední den, kdy může lpět na minulosti a na věcech, které už stejně nezmění. Poslední den před znovuzrozením. Je to docela poetické ne?".
Nikdy bych neřekl, že zrovna on dokáže pochopit poetičnost čehokoliv, ale alespoň se shodneme. I když vím, proč na tom trvá.
"Ano, pojďme se opít do takového stavu, že všichni budeme zpochybňovat svou existenci." navrhne Luca a po obličeji mu přejede slabý úsměv.
"To není to co jsem měl úplně na mysli. Ale myslím si, že by nám všem prospělo udělat za minulostí tlustou čáru. Co říkáš Scar?" zahraje mi na rtech nadějný úsměv.
Jeden poslední normální den, kdy zapijeme mrtvé a živé zároveň.
Jeden poslední den před její korunovací a týden před její svatbou.
"Tak jo." souhlasí, i když stále ještě trochu nepřítomně.
Jeden poslední den.