From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

20. NA PALUBĚ

"Jsi hrozně bledá, skoro až zelená." povzdychne si Tarin a přiloží mi ruku na čelo, "Říkal jsem ti ať si nenecháváš brát krev před odjezdem. Už tak stačí, že nemáš ráda plavbu.". Stáhne ruku a já se na něj slabě usměju, "Vzali mi jen trochu. Je to prostě z toho jak se ta loď houpe. Můj strach, že se potopíme tomu taky moc nepřidává.".
Znovu si hlasitě povzdychne, a podá mi vodu, abych se napila.
"Jestli první co uděláš jako Sonemská princezna ve Varentu bude, že se vyzvracíš z podoby. Moc velký dojem tím neuděláš." zažertuje a já se slabě zasměju, "Je dost možné, že právě to se stane." odpovím mu a přiložím si studenou ruku k čelu, abych si ho ochladila.
"Vyprávěj mi něco." poprosím ho, abych se nemusela soustředit jen na to jak se se mnou točí a houpá celý svět.
"A co?" zeptá se překvapeně a já slabě pokrčím rameny, "Prostě něco. Nějaký příběh nebo historku.".
"Dobře. Tak mě nech chvíli přemýšlet." odpoví a na chvíli se odtáhne, aby něco vymyslel. Zkusím na chvíli zavřít oči, ale svět se se mnou zatočí tak až se mi málem zvedne žaludek, a tak je zase rychle otevřu.
"Tak jo. Už jsem si něco vybavil. Ani nevím odkud to znám, ale ten příběh si pamatuju už od dětství." pohodlně se usadí u mého lůžka a začne vyprávět.
"Kdysi dávno žila jistá odvážná vůdkyně. Nebyla urozeného rodu, dokonce ani rodu lidského. Byla proslulá svou divokou povahou, ale i laskavostí a moudrostí. O její kráse se šířily zvěsti všude v krajích, a lidští muži se do jejich řad hlásili v ohromných počtech. Její rozum a krása učarovaly každého, kdo se s ní setkal, všichni jí milovali. Rusovlasá kráska, se srdcem lva.
Jednou však narazila na lidského může, který nebyl jako všichni ostatní. Z nějakého důvodu se do ní neustále navážel a bral jí na lehkou váhu, přestože stáli na jedné straně bojiště. Na člověka byl silný a odvážný, nebál se vrhnout přímo do středu boje, pokud to bylo třeba. Nemohli se snést, ale byli vázání společnou úmluvou.
Dokud se vše nezměnilo v jeden osudný den, kdy spolu museli stát bok po boku, proti jejich největšímu nepříteli a ten troufalý muž byl těžce zraněn. Cítil, že jeho poslední chvíle přichází a pomalu se smířil se smrtí. Ta si pro něj však nepřišla. Místo toho se probral a spatřil nad sebou klečet právě tu statečnou, a lidem milovanou vůdkyni, kterou tak pohrdal. Zářila jako první paprsky slunce, které ho vytáhly z temnoty.
Přesně v tu chvíli, na tom místě uprostřed bojiště, mezi nimi vzniklo pouto silnější než smrt. Silnější než osud. Tehdy o tom ještě nevěděli, ale od té chvíle patřili jeden druhému. Trvalo to roky, než společně vyhráli poslední bitvu a většinu svých nepřátel potrestali a uvěznili. Jakmile však bylo vše mírumilovné a vzkvétající, lidé se rozhodli je zvolit za své vůdce, krále a královnu, jelikož jakmile ustal poslední boj rozhodli se vzít. Oba pokorně toto pověření převzali a zbytek království rozdělili, mezi své spolubojovníky, aby bylo lehčí se o říši starat a pomáhat všem kdo to potřeboval. Jejich říše se stala sídlem kultury a blahobytu, jejich rodina se rozrostla a spolu s ní i celá říše. Bylo to pohádkové království, postavené na těžce vydobyté svobodě a lásce." domluví Tarin, ale já ho sotva slyším. Cítím totiž jak se propadám do kýženého spánku, který jsem tak moc potřebovala.
Cítím letmý polibek na čele a ještě stihnu zachytit, poslední Tarinova slova, která ale nezněla úplně jako on, spíš jako by se mi vybavila stará vzpomínka, "A žili šťastně, dlouho a předlouho. Nezní ti to povědomě?".
To už jsem ale zase v paláci z bílého mramoru a dívá se na mě někdo jiný. Jeho vlasy jsou už skoro úplně šedivé a bílé. Sklání se zrovna nad malou postelí a ukládá ke spánku ještě menší děvče, které si vyžádalo svůj oblíbený příběh.
"A žili šťastně až na věky?" ozve se ospalý hlásek malé dívky a muž nad ní se usměje, "Žili šťastně velmi dlouho, ale nic netrvá věcně, ty moje Pírko.".
Cítím jak mě v hrudi trochu píchne, ale rozhodnu se to ignorovat a radši se snažím si do paměti vrýt tuto chvíli.
Děvčátko vážně přikývne, "Ale určitě byli moc šťastní. A měli veeelkou rodinu. Že dědečku?", muži se na tváři usadí, nostalgický úsměv, "Samozřejmě. Ale teď už honem do hajan, nebo se babička bude zlobit." polochtá děvče po tváři a ta se zasměje a ohlédne se ke dveřím.
"Už tě se zlobí. Dědeček dostane co proto, jelikož jsi měla spát už před hodinou." řeknu naoko naštvaně, ale mrknu na ně. Muž se s jistou námahou zvedne od postele a přistoupí ke dveřím, sehne se aby mě políbil na temeno a já se znovu usměju, "Chtěla slyšet svůj oblíbený příběh. Za chvilku ho bude znát líp než já." ohlédne se muž zpět, na teď už podřimující vnučku.
"Kdo jí ho bude vyprávět až budeme pryč?" zeptá se posmutněle a já si povzdechnu, "Přece naše dcera. A její dcera to bude vyprávět té své a ta zase té své. Dokud z toho nebude jen pohádka a mýtus." odpovím mu a něžně ho postrčím ven z pokoje. Na dlani se mi už dávno začaly tvořit jemné vrásky, stejně jako na zbytku těla.
"Víš dobře, že ten příběh není jen mýtus." usměje se na mě a nabídne mi rámě, ráda se do něj zavěsím, "Jednou to bude jen příběh, jako všechny ostatní. Nebude tu nikdo kdo by si ho pamatoval, ale přesto ho každý bude znát." odpovím tajemně a on jen zavrtí hlavou. Společně zamíříme do sluncem zalité zahrady, na naše místo, kde jsme prvně uviděli světlo jeden v druhém. Už tak hrozně, hrozně dávno.