From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

3. TARIN

Musím přiznat, že život zhýčkaného synáčka boháče není nic pro mě. Chybí mi ta volnost... Chybí mi ta nejistota co se stane příští týden... Chybí mi Scarlet a chybí mi sex. Ačkoliv se mi soukromý učitelé snaží do hlavy vtlouct alespoň minimum věcí o obchodu, moc se jim to nedaří. Stejně vždycky duchem zabloudím ke Scarletiným nádherným prsům nebo jejímu roztomilému úsměvu. U Bohyně jaké bych s ní dělal věci... Ale sama souhlasila, že mi jen prospěje zůstat tady, i na úkor toho, že se neuvidíme.
"Věřím, že to bez sebe chvíli přežijeme. A kdyby ne... Nejsme přeci vězni, aby jsme se nemohli vidět.", vystihla to docela pěkně. Nejsme žádní vězni. I když bych jí moc rád připoutal k posteli...
"Pane de Castello? Haló? Vnímáte mě?" zamává mi před očima rukou profesor Smith. Nudný stařík, který učí na nejlepší univerzitě v říši. A otec ho platí, aby mi do hlavy vtloukl základy mezinárodních vztahů a obchodů.
"Ale jistě... Neříkal jsem vám ať mi říkáte Tarin? De Castello mi pořád zní moc cize." povzdechnu si a zadívám se na profesora, který se však netváří moc nadšeně.
"S obchodními partnery si také budete vykat... A oni budou vykat vám, takže by jste si měl zvykat rychle." pronese to sice milým hlasem, ale je v něm poznat jakýsi podtón hořkosti nebo netrpělivosti.
Nic mu na to neodpovím a tak se znovu pustí do výkladu "Pokud budete chtít obchodovat s Kybeou, musíte si pamatovat, že...", to už mám však v hlavě zase jiné myšlenky. Opravdu se snažím soustředit, ale prostě to nejde.
Pořád se mi v hlavě objevují různé peprné chvíle co jsem kdy zažil. Ahh Krista z malé vesnice u Safírového města... Jak ta uměla křičet, že to muselo být slyšet na celou vesnici. Nebo Sandy, už ani nevím odkud, ale jak ta to uměla s rukama.
A nebo jak mě Scar tehdy popadla a naprosto se ujmula role, že jsem málem vypustil duši. Nebo když jsem jí mohl hladit pihovatou světlou kůži... Někdy spočítám kolik má pih a kolik jizev, doufám že na to budu mít celý život s ní.
"Ale pane De Castello! S vámi to dnes nemá cenu! Jste úplně duchem mimo." plácne profesor dlaní do stolu až nadskočím. Na takového staříka má překvapivě docela sílu.
"Omlouvám se, nějak se dnes nemůžu soustředit." omluvím se mu, ale jenom proto, že mě otec žádal o slušné vychování.
Otec... Pořád mi to zní tak divně a cize. Stejně jako moje nové jméno a celé tohle místo.
"Máte štěstí, že už končíme. Pokud vím, tak máte za chvíli hodinu umění." odpoví trpce a sbalí si všechny učebnice. "Do příštího týdne mi napíšete esej o Mezinárodních právech při obchodování s nepřátelskými státy, na šest stran." dodá ještě než zmizí z místnosti. Dovolím si na hlas zaúpět. Přijdu si zase jako učeň v Doupěti! Jenže tehdy jsem byl dítě, a ne dospělý. A taky v Doupěti byla výuka většinou o něco zajímavější a opravdu se mi ty věci hodily.
Alespoň, že za chvíli mám hodinu umění. Můj učitel není o moc starší než já, takže si docela rozumíme. A vzhledem k tomu, že jsem se nikomu o svém malířském talentu nezmínil... Jsou to vlastně hodiny relaxu, které si vážně užívám. Stejně tak si je užívá i John, který za mou prokrastinaci dostává královské peníze.
Trčím tu už přes týden a ještě jsem se pořádně ani nedostal z domu. A že to je pořádný dům, s ještě větší zahradou. Zbytečně okázalé na můj vkus, ale rozhodně si nehodlám stěžovat. Jídlo je tu výborné a oblečení pohodlné.
Ale šel bych se podívat po okolí, možná bych si i zašel do města... Připomenout si staré dobré časy na ulici.
Copak asi dělá máti. Otec tvrdí, že o ní nic neví, ale nějak mu to nevěřím. Způsob jakým to říká mi nesedí. Z nějakého důvodu mi lže a to i přesto, že nemám v úmyslu jí ani náhodou vyhledat.

"Ale... Koukám že tě stařík Smith opravdu nadchl pro svou věc." zažertuje od dveří John a sjede mě pobaveným pohledem. Asi jsem se na chvíli zamyslel a usnul.
"No jistě. Nechápu, že ten páprda nenapsal knihu. Zaručeně by vyléčila každého s nespavostí." odpovím mu a narovnám se.
John je vytáhlý chlap, hubený jako lunt. Vyšší než já, ale rozhodně ne vyšší než dvojčata. Jeho tmavě hnědá kůže, barvy silného kafe, dost kontrastuje s modrýma usměvavýma očima, které na mě pobaveně upírá.
"Ale on jich pár napsal. Jen je nikdo nikdy nedočetl." uchechtne se a položí na stůl něco, co povzbudivě zacinká.
Zvědavě se na to otočím a spatřím flašku jakéhosi alkoholu. Tázavě pozvednu obočí, ale John hned odpoví "Na povzbuzení uměleckého ducha.".
Pobaveně se na flašku zašklebím a otevřu jí, ovane mě silná vůně ovoce a alkoholu. "Takové povzbuzení se mi líbí." usměju se a dojdu pro dvě prázdné sklenky do vitríny vedle okna. Proč by někdo dával vitrínu se skleněným nádobím do knihovny je mi stále záhadou. Ale nejspíš tomu začínám přicházet na kloub.
"Říkal jsem si, že se ti bude hodit rozptýlení." řekne a uvelebí se na židli, nohy si pohodlně hodí na stůl.
Vedle jeho nohou přistane kožené pouzdro. Jsou v něm všechny skici, které jsem tu načrtl.
"Jsi do ní zamilovanej až po uši a máš jí plnou hlavu... Mohl sis ale alespoň dát tu práci a zakrýt to." pokyne hlavou k pouzdru a mezitím nám nalije alkohol do skleniček.
Otevřu pouzdro a hned ho zase zaklapnu. Stačila mi jediná vteřina, abych poznal kresbu úplně na vrchu. Musela se mi tam připlést, když jsem je balil ze stolu. Musím teď být rudý jako rak.
"Je moc hezká. Myslím, že jsi dobře vystihl i její duši." mluví dál a s úšklebkem se napije ze své sklenice.
Spokojeně zamlaská a mluví dál, "Divoká a něžná. Milosrdná a krutá. Velmi zajímavé a konfliktní děvče, jednou bych jí moc rád poznal.".
Neměl jsem to vůbec kreslit. Ale... Prostě jsem si tu vzpomínku chtěl uchovat i jinak než v paměti. To jak jí oči zářili, když přede mnou ležela jako hlavní chod. Jak se jí leskla kůže potem, když jsme se poprvé milovali.
"No..." promluvím a odkašlu si, "Je ti jasné, že by tě asi zabila, kdyby zjistila, že jsi jí viděl prakticky celou nahou?". John se hlasitě zasměje, "Jsi si jistý, že by chtěla zabít mě?", nervózně polknu. Zabije mě jestli se dozví, že jsem tohle namaloval... A že to viděl i někdo další.
Radši se proto napiju také, uspokojivě to zapálí v krku.
"Jsem rád, žes to bereš z profesionálního hlediska. " zavtipkuju směrem k němu a on přikývne. "Za ty roky mi stálo modelem spousta krásných holek... Všechny byly dokonalé od hlavy k patě. Ale něco jim chybělo, pak to chybělo i mým obrazům...", pronese nostalgicky a mě zvědavost neudrží "Co jim chybělo?".
"Život. Duše. Divokost. Můžeš tomu říkat jak chceš, ale ani jedna to v sobě pořádně neměla. Byly jako ty obrazy na stěně. Dokonalé, ale ne opravdové. Ta tvoje holka to ale má v očích. A ty jsi to vystihl dokonale.", ani se mi nechce věřit že mi právě pochválil nahý obraz mojí holky.
"Ona je jiná... Nikdy jsem nepotkal někoho jako je ona." přiznám mu tiše a usměju se.
"Každý takovou holku někdy potkáme... Jen to ne vždycky dopadne tak, jak by jsme si přáli Tarine. To si prosím pamatuj.", říká to takovým zvláštním tónem, veselá nálada ho opustila a nahradila jí melancholie.
"Kdo byla?" zeptám se ho po chvíli ticha a upíjení ze sklenky.
"Jedna z mých studentek... Já vím, takové věci jsou zakázané. Taky jsme na to oba pěkně doletěli. Ale těch několik měsíců... Na to člověk nikdy nezapomene." odpoví a na tváři mu zůstane lehký úsměv.
Nechci ho nutit dál mluvit, ale stejně pokračuje sám.
"Bude to znít jako klišé, ale byla to láska na první pohled. Učil jsem jí doma, tak jako teď tebe. Byla hezká jako obrázek a křehká jako porcelán. Ale za tím vším se skrývala kuráž a odhodlání. Naše hodiny se postupně stávaly víc a víc intimní, nemohl jsem se dočkat až s ní budu zase moct mluvit. Vidět a slyšet její smích mě hřálo ještě hodiny potom." na chvíli se odmlčí a skoro se zdá, že přestal vyprávět a tak mi ujede pusa a zeptám se. "Co se teda stalo?", chci to vědět, to co mezi sebou měli bylo velmi výjimečné.
Se Scarlet jsme rozhodně neměli lásku na první pohled, spíš něco jako vzájemnou toleranci, kvůli Jacksovi. Zamiloval jsem se do ní až o roky později a jí to trvalo ještě dýl.
John se zhluboka nadechne a pokračuje ve vyprávění, "Její otec to zjistil. Na místě mě vyhodil a řekl, že jestli ještě vkročím do jeho domu postará se, aby mě už nikdo nikdy neviděl. Když jsem se stejně další den vrátil, byla už pryč. Poslal jí, aby si vzala nějakého vybraného boháče. Snažil jsem se zjistit kam jela, ale nepodařilo se mi to... A pak o pár týdnů později jsem se dozvěděl, že zemřela. Prý měla něco s plícemi a když začala vykašlávat krev, bylo už pozdě.", když domluví nastane v místnosti ticho. Je jen slyšet cinkot skla o sklo, když si nalévá další alkohol, který do sebe v obratu kopne.
"Johne... To je hrozný. Moc mě to mrzí.", nenapadne mě nic jiného než ho poplácat po rameni. Radši dělám, že jsem si jeho vlhkých očí nevšiml, přesto se na mě slabě usměje.
"Jak moc velký problém by jsi měl za útěk do města, kde se opiješ do němoty?" zeptá se náhle a já nejdřív nechápu co říká. Na konec mi to však dojde.
"Ne, tak velký jako za ty rozbité, ohromně drahé, hodiny co stály v předsíni." zazubím se na něj spiklenecky.
"Myslím, že nám to oběma prospěje." usměje se, teď už trochu víc povzbudivě, a já ho vytáhnu na nohy.
"Ty jsi ten nejlepší soukromý učitel na světě, víš to?" šťouchnu do něj a vyvleču ho ze dveří ven.