From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

26. POVINNOST NADE VŠE

"Jmenuju se Scarlet, ne Phoenix." procedím skrz zuby na Evangeline a přeruším tak její vřelé přivítání.
Trochu jí to zarazí, ale stejně pokračuje dál.
"Králi Winterhalle..." obrátí se na krále, který sedí na jedné z lavic, protože je ještě stále zesláblý. Ani mé slzy nedokáží tak rychle vrátit tolik ztracené krve, nejsem žádný zázrak.
"Moc mě těší být ve vašem hradu. I když mě překvapuje, že nás vítáte tady v chrámu a ne přímo tam." ukloní se jak se patří, dokud jí král nepropustí mávnutím ruky.
"Vítejte Evangeline Fireborn, i její doprovode." pokývne král na mou tetu, Hasana a Arna, který je sem oba dopravil. A pár desítek stráží které stojí venku.
"Říkal jsem si, že bude vhodné se setkat zde, kde brzy proběhne sloučení našich sil a rodů." odpoví na její nevyřčenou otázku a podívá se na Alysiu, "Když už jsme u toho, kde vězí Nikolai?".
Zrovna se chystá odpovědět, když se rozrazí mohutné dřevěné dveře a vstoupí řečený princ.
"Omlouvám se, že jdu pozdě. Jaksi mě o vašem příchodu pozdě informovali." začne se culit od ucha k uchu a šarmantně políbí Evangeline ruku na pozdrav.
Té se při pohledu na něj zcela rozzáří tvář a snaží se spojit s mým pohledem, ale uhnu mu.
"Proč jsi tady? Na Demos jsi jistě potřeba více." zeptám se jí přímo, když se Nikolai postaví vedle mě.
Z tváře jí zmizí úsměv, který Nikolai vyvolal, "Nebuď tak nezdvořilá Phoenix." zdůrazní mé opravdové jméno, "Přišla jsem se s králem osobně domluvit na detailech naší spolupráce a podepsat smlouvu.".
Změřím si jí naštvaným pohledem, a chystám se jí znovu opravit, ale Nikolai to udělá za mě, "Když dovolíte Evangeline... Preferuje jméno Scarlet, je na něj zvyklá.".
Věnuju mu letmý děkovný úsměv.
Evangeline si povzdechne, "To je od vás moc milé princi, že se jí zastáváte, ale její první jméno zní Phoenix. Pod ním také bude korunována a jméno Scarlet bude smazáno, díky minulosti, které se s ním pojí.".
"Tak moment..." ozve se Alysia a vykročí zpoza králova ramene, "Nejdřív jí diktujete koho si má vzít, a teď jí i seberete jméno? To přeci není nutné.".
Udiveně se na ní podívám, protože ona vždycky hraje roli poslušné princezny, když je na veřejnosti.
"Tak to, ale bylo v Sonemu vždycky zvykem. Vládce si nechá pouze první jméno a pak se za něj přidá přízvisko podle jeho skutků. Třeba Thomas Stavitel nebo Lilian Moudrá." odpoví jí Evangeline s klidem a pak se znovu podívá na Nikolaie, "Také si myslím, že s vaším bratrem bude velmi dobrý pár, podle toho co jsem slyšela.".
Radši na to poslední nereaguju, chci si o tom s ní promluvit až v soukromí... Jenže mé jméno? Nemůže mi sebrat i to, i když se k němu pojí špatné věci.
"Vím přesně jaký přídomek dostanu... Phoenix Z Popela, nebo Phoenix Královna ničeho." odpovím jí a můj zvýšený hlas se roznese po celé místnosti.
Překvapeně se na mě podívá, nejspíš si myslela že se ke mě nedonese co si o mě lidé špitají.
"Nedělejte všichni tak překvapené, víte že to o mě říkají už teď. Jsem možná princezna, ale nemám království ani armádu... Jediné co mám jsou děsivé vzpomínky na to, jak můj domov lehl popelem. Na to jak lidé křičeli, když jim maso padalo od kostí a škvařila se jim kůže... Tohohle jsem princezna, království zmučených duší." to poslední prakticky zašeptám, ale ozvěna to opět roznese po okolí. Až mě z toho trochu zamrazí.
Nikdo neví co na to odpovědět, všichni rozpačitě mlčí, protože tam tehdy nebyli. Ani Evangeline, ani Hasan. Jen já, můj otec a křik stovek lidí.
"Proto jsme tady... Aby jsme to napravili. Aby jsme pak vybudovali něco lepšího a většího." odpoví Evangeline a v očích se jí odráží opravdový nefalšovaný zármutek, všimnu si že k ní Hasan lehce vykročil, ale pak se zastavil, jako by si uvědomil kde jsou.
Já to věděla! Věděla jsem, že ty dva spolu něco mají.
Tohle potvrzení mě akorát tak naplní vztekem. Ona si může mít poměr s kým chce... Ale mě bude diktovat koho si mám a nemám brát?
Začínám si myslet, že když ona tehdy nemohla být šťastná se svou první láskou králem Dastem, nechce aby to vyšlo komukoliv jinému... Doufám že tak povrchní ale není, že jí snad doopravdy ženou jen budoucí vyhlídky pro Sonem.
Stejně ale moje ruka vystřelí k medailon na mém krku. Bez rozmyšlení ho sundám a jeho drobný obsah strčím do dlaně. Medailon samotný jí pak vrazím do ruky, "Aby jsi věděla... O tu svatbu nestojíme, ani jeden z nás. Ale udělám to, pokud mi tady a teď odpřísáhneš, že to není zbytečné, že to opravdu pomůže MÝM lidem. A taky si chci dohodnout pár podmínek...". Překvapeně medailon stiskne, stejně jako já v ruce maličký kus látky.
Na chvíli jako by se mi zdálo, že vidím na poloprosklené střeše nějaký pohyb. Když však vzhlédnu, nic tam nevidím.
"Samozřejmě, že to pomůže NAŠIM lidem. Budou obdivovat tvojí oddanost pro věc, pomůže jim to myslet na lepší zítřky... A ohledně těch podmínek... Záleží jaké budou." odpoví popuzeně Evangeline a já se zase zaměřím na ní.
"Ne nezáleží. V tomhle mi nic diktovat nebudete. Zítra ráno je předložím sepsané na papíře, a pak můžeme podepsat tu smlouvu. Bez prvního podpisu na podmínkách, nepodepíšu nic." odpovím jí a svižným krokem vyrazím pryč. Než se za mnou zavřou dveře, slyším Evangeline jak rozhořčeně prská, "Kdo si myslí, že je? Diktovat si podmínky.". Načež jí Hasan pobaveně odpoví, "Tvoje neteř. A především je to princezna, tak jsi to přece chtěla.". Nikdy jsem k němu necítila větší sympatie než v tu chvíli.