From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

38. PARALELY

Tím polibkem na čelo, který mi Fénix dala na rozloučenou se něco změnilo. Něco ve mě, hluboko uvnitř, něco co do teď spalo.
Tváří v tvář jsem se ocitla zlatavé postavě, která svými mihotavými křivkami jen vzdáleně připomínala člověka.
Spíš je to vlastně živý plamen, než člověk. Vím, že pokud by si na něj člověk sáhl, shořel by.
Lidé na něco takového nejsou dost silní. Až na mě.
Díky tomu, že část téhle síly mám v sobě, v mojí krvi a každé buňce.
A nejednou už mě to málem stálo krk.
Vím, že tím polibkem mi dala něco cenného. Nebylo to jen požehnání, že můžu nést její korunu, ale taky dar.
Nebo prokletí.
Dala mi dar paměti. Pamatuji si teď všechno.
Každý jeden život mých předchůdkyň, jejich probuzení i záhubu.
Pamatuji si co se stalo mě, co jsem prožila a chtěla zapomenout.
A pamatuji si i co prožila Fénix, dávno předtím než se dostala sem, na naší planetu.
Vím jak vypadal jejich domov, jak neskutečně krásné místo to bylo a co se s ním stalo.
Znám jejich jazyk, mnohem starší a jiný než je naše řeč, naše celá existence.
A proto vím, proč mi hlavou zazněla ta slova.
"Igneatus nuturela renovatim integraem." řeknu do prázdna a mihotavá postava pomalu přikývne.
"Skrz plamen se příroda znovuzrodí... Stejně jako já." řeknu prostě a udělám krok k plamenné postavě, která mě přivítá ohnivou náručí.

S trhnutím se probudím a posadím se. Jakmile však zatápu ho hlubokém nádechu, někdo mi zakryje ústa rukou.
Dezorientivaně se podívám na jejího majitele, který se mi tiskne k zádům.
Nikolai si tiskne prst na rty a varovně na mě hledí, abych nezačala panikařit.
Takže vysvětlení, proč jsem nahá uvnitř horkého pramene v nějaké jeskyni a Nikolai se v promočeném oblečení tiskne ke mě, bude muset zřejmě počkat.
Když vidí, že nehodlám křičet, ukáže pomalu na strop.
Je v něm díra, prorostlá šlahouny nějaké rostliny, ale dostatečně velká, aby sem proniklo chabé měsíční světlo.
A hlasy kohokoliv kdo se zrovna pohybuje nad námi.
"Přísahal bych, že sem tu někoho viděl proběhnout." ozve se hrubý mužský hlas a další mu odpoví, "Tož já ti to věřím. Ale nejspíš to byla nějaká srna.".
"Hovno srna, byl to člověk." brání se první muž a hlasitě si odplivne.
Někde v dálce se ozve hlasitá rána a oba muži se rozeběhnou kamsi za ní.
Ještě je slyšíme jak volají jeden na druhého, "Říkal jsem ti to! Byl to chlap.".
Když se ocitneme v tichu, Nikolai mě pustí z křečovitého objetí a uvolní má ústa.
"Co se to tu sakra děje?" zeptám se ho okamžitě a popadnu ze břehu nejbližší kus oblečení. Zvednu se z vody a okamžitě si ho natáhnu.
Neunikne mi jak jeho pohled klouže po mé mokré pokožce na zádech a zadku.
"Rozdělával jsem zrovna oheň, když se tam v té díře objevil Tarin." ukáže Nikolai nenuceně ke stropu, "A zasyčel na mě ať okamžitě přestanu. Jenže to už se sem řítili ty dva hňupové, takže se Tarin musel ztratit, aby se sem nepodívali. Do toho ses ty začala vrtět a mluvit, tak jsem za tebou skočil, aby jsi nás neprozradila.".
"Dobře..." řeknu pomalu a snažím se v tom zorientovat, "Ale jak jsme se sem dostali? Byli jsme přece v paláci.".
"To je docela zábavná historka... Zahrnuje obřího vlka a nějakou blbku, která trvala na tom, že všechno jako vždycky zvládne sama a místo toho málem umřela." provrtá mě nevídaně kyselým pohledem.
"Zvládla jsem to sama! Jen mi to trochu trvalo, ale nic to nebylo." zasyčím na něj tiše a přejdu jeho komentář o tom, že jsem se rozhodla hloupě.
"Nic to nebylo jo?" vyhoupne se rychle na nohy, přikročí ke mě a zatáhá mě za bílý cop, "A co je potom tohle?".
Probodnu ho pohledem, "Malá oběť kterou jsem byla ochotná přinést.", odpovím mu prostě a skoro nepoznávám pohled, kterým mě propaluje. Tohle je jeden z těch vzácných okamžiků, kdy zahodí všechny své masky a naučené královské chování. Žádné hry, jen čistý vztek.
"Ou, tak malá oběť." pronese kysele a stáhne okraj mojí promáčené košile dolů, "A tohle?".
Nejdřív nechápu co má na mysli, protože si samozřejmě na vlastní záda nevidím. Jenže poté se spatřím na hladině vody a zalapu po dechu. Vytáhnu si košili, abych lépe viděla.
Po obvodu páteře mám zarudlé zlaté znaky, táhnoucí se až ke kříži. Jako by mi je někdo na záda vypálil zlatem, které na kůži zůstalo. Rovná čára znaků se pak na lopatkách rozšiřuje do stran a končí na mých ramenech.
Kdybych nevěděla, že pod nimi jsou zahojené jizvy po bičování, ani bych si jich pod drobným hustým písmem nevšimla.
"Tak co je to?" trvá na svém netrpělivě Nikolai a já se na něj zase otočím.
"Je to poutací kouzlo. Aby mé lidské tělo dokázalo pojmout plnou sílu, kterou jsem zdědila." vysvětlím mu, protože znaky jsou psané v jazyce, který je z domoviny Věčných a kterému teď konečně rozumím.
Probodne mě lehce nedůvěřivým pohledem a já si vybavím muže se stejným odstínem očí, který už jsem kdysi viděla. Dávno před tím než se Nilolai narodil, nebo jeho pradědeček.
Stejnýma očima hleděl Rafael na svou choť Fénix, se kterou byl spojen ve jménu Bohů ještě v jejich domovině. Stejně jako my dva jsme byli spojení převážně povinností, přestože k sobě chováme hluboké city, které se však nemůžou rovnat tomu co pojí mě a Tarina.
Ty paralely jsou teď tak jasné! Zajímalo by mě jestli je to jen čistá ironie života nebo něco víc.
"Co myslíš plnou silou? Myslel jsem, že už jí dávno máš." zeptá se nakonec a jeho tón zní už o něco méně naštvaně.
Zavrtím hlavou, "Ale kdepak, to byla jen špička ledovce." usměju se na něj tajemně a jeho tmavé oči zajiskří zaujetím.
"Teď ale nemáme čas, měli by jsme najít Tarina než se dostane do problémů." hodím po Nikovi jeden z našich vaků.
Pohledem zavádím o svůj odraz na hladině pramene.
Téměř bez rozmyslu vytáhnu jednu ze svých dýk a rychlým pohybem utnu bílý cop u ramen.
Nikolai se na mě šokovaně podívá, "Proč jsi to udělala?", prohlédne si dlouhý cop, který mi zůstal v ruce.
"Nové tělo potřebuje i nový vzhled." řeknu mu prostě a položím cop na nejbližší kámen. Poté popadnu Nika za rukáv a oba nás vyvleču ven z jeskyně, kde se k nám u vchodu připojí vlčí smečka.