From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

19. HLAVU VZHŮRU

"Měla by jsi spát. Na rozhodování je vždycky nejlepší se vyspat." ozve se za mnou ve tmě, ale já se neleknu. Slyšela jsem něčí kroky, jen jsem chtěla dělat, že tady nejsem.
Tarin už spí jako poleno, ale já prostě nemohla usnout. Mozek mi pořád jede naplno, promýšlí všechny možné vývoje mých rozhodnutí.
"Já vím, ale prostě to nejde." odpovím Dantemu po chvíli mlčení a on se usadí vedle mě na římsu terasy.
"Taky by jsi měl spát. Za chvíli bude svítat." řeknu do ticha noci, které sem tam naruší nějaký předčasně probuzený pták.
"Na to jsem moc umanutý. Jakmile si něco vezmu do hlavy, nemůžu spát dokud to nezjistím." usměje se kysele a něco mi chce dát do ruky. Všimnu si, že je to deník jeho matky, který jsem předtím ukradla. "Nechci na to sahat. Natož to číst." odpovím mu a na knihu se zhnuseně podívám, povzdychne si a knihu si položí na klín. Otevře jí, takže alespoň není vidět její odporná vazba.
"Čtu jí pořád dokola, zepředu i ze zadu. Znám všechno co se Kaře honilo hlavou, i jaké plány měla do budoucna. Nikdy nechtěla, abych vládl Carnace víš... Považovala mě za lidského slabocha, který nezdědil nic z její čarodějnické krve." promluví ke mě a začne knihou listovat, zamrazí mě.
"To mě mrzí Dante. Podle mě by jsi byl skvělý král. Čestný, chytrý a šlechetný. Tak jak to má u vůdců být." usměju se na něj a jsem ráda, že alespoň pro tuhle chvíli nemusím myslet na své problémy. Vlastně to už nejsou jen moje problémy, ale problémy všech přeživších ze Sonemu.
"Proč to vůbec čteš? Nedozvíš se z toho nic nového, akorát se s tím trápíš." zeptám se ho a pokusím se mu knihu zaklapnou, ale nenechá mě. Pokrčí rameny, "Prostě jsem měl dneska pocit, že bych měl tu knihu otevřít. Nevím proč, celé týdny jsem na ní nepomyslel, ale poslechl jsem ten vnitřní hlas. Ukázalo se to jako správné rozhodnutí.", poté nalistuje stránku, která je potřísněná nějakou tmavou skvrnou.
Nechápavě zvednu obočí, "Omylem jsem se o jednu stránku řízl a podívej...", strčí mi knihu až skoro k nosu, abych si jí lépe prohlédla. V té malé kapce krve, která se vsákla do listu se objevil jakýsi zlatý text. Písmenka se pohybují jako vlny na vodě. Je to však psané znaky kterým nerozumím. Je to úplně jiná abeceda, než kterou jsem kdy viděla.
"Tajný text... Že mě to nepřekvapuje. Víš co je to za jazyk?" vyhrknu překvapeně a znovu se na Danteho podívám.
"To nevím. Ale mám takové tušení, že by to mohl být jazyk čarodějnic. Asi to bude znít šíleně... Ale jako by ta kniha ke mě šeptala, myslím že reaguje na mou čarodějnickou krev." odpoví zamyšleně a trochu zahanbeně. "Popravdě Dante? Nezní to šíleně. Rozhodně ne víc, než černý sliz co ovládal Tarinovu ruku." poplácám ho po ruce a on se usměje.
"Hned ráno se vydám do knihovny a pokusím se najít nějaké texty, které jsou psané stejným jazykem. Budu to pak moct přečíst." zamyslí se nahlas a já se trochu zarazím, "To zvládneš? Dokážeš se naučit jazyk bez slovníku nebo nějakých pomůcek?".
Trochu se začervená, "No... Jo. Už jako malý jsem zvládl rozluštit šifry od otcových špehů. Vymřelý jazyk je jen o jeden stupeň těžší.". Zavrtím hlavou. "Nedivím se že se ti tady tak líbí. Myslím teda... Všem se tu líbí ty nové věci a vynálezy. Ale nemysli si, že jsem si nevšimla, že ty na ně koukáš úplně jinak. Chceš jim porozumět, rozebrat je a zase složit. Patříš sem mezi všechny ty génie a velké mozky.".
"Hah. Je zvláštní, že to říkáš. Jako malý jsem nikdy nechtěl být králem. Chtěl jsem se učit, chtěl jsem porozumět tomu jak funguje svět a život. Časem jsem se ale naučil přijmout svůj úděl, který mě čekal. Mezi moje první plány, coby král, patřilo předělat naší říši na tu nejvyspělejší civilizaci. Centrum vědění a porozumění. Je mi jasné, že dokud vládne můj bratr, tak se ten sen vzdálí ještě víc..." tu poslední větu řekne tak hořce, že to úplně cítím.
"Musíš věřit, že tenhle konflikt vyhrajeme. A až ho vyhrajeme, může se přesně tenhle tvůj sen stát skutečností. Tentokrát budou všechna tři království spolupracovat, ne se snažit předčit ty ostatní." řeknu povzbudivě a znovu se mi do hlavy vloudí ty samé myšlenky. Zůstat tady nebo jít do Varentu? Lék nebo aliance? Ztratit spojence, něco ztratit životy?
"Doufám, že máš pravdu Scarlet... Víš... Myslím si, že z tebe bude dobrá královna. Máš srdce na správném místě. Občas rozum není to jediné, co království potřebuje. Teda... Víš jak to myslím to nebylo urážka." opraví se rychle, ale alespoň už zní trochou víc pozitivně. Poté se zvedne a protáhne se.
"Jdu do knihovny. Otevírají prý za svítání a nehodlám marnit žádný čas, s největší pravděpodobností nás tvoje teta pošle do Varentu. Já bych to tak alespoň udělal." řekne a vzdálí se.
"Mám strach, že srdce na správném místě bude právě to, co mě může stát všechno." řeknu potichu do větru, aby odnesl moje obavy dál, někam kde je nikdo neuslyší.