From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

45. EPILOG

O mnoho let později:

Nebylo snadné vzkřísit Sonem z ruin. Stejně tak nebylo lehké sjednotit kontinent pod jedno autonomní území. Ale za pomocí spousty lidí a dlouhého usilovného vyjednávání a dohadování se to povedlo. Ember se sjednotila, válkou rozpolcená země konečně našla mír. Bratrstvo stínů bylo rozpuštěno, avšak někteří zatvrzelí zastánci se ho stále snažili držet při životě. Tentokrát už se však nejednalo o elitní špehy a zloděje, spíše zbyla už jen malá skupinka vrahů, která se snaží narušit chod říše, ale jejichž členů stále ubývalo dokud nezbyl žádný. O jejich zánik se zasloužil především Tarin, díky svým znalostem Bratrstva z první ruky a díky jeho nehynoucí touze po pomstě. Moje porušení slibu, že mu přenechám Mistrův život ho dovedlo k tomu, že chtěl skončit s celým řádem. V tom jsem s ním plně souhlasila, pro takovou organizaci nebylo v nové říši místo. Nikdo dalším by si už neměl projít tím co se tam dělo.
Trvalo mu to dlouhá léta, ale uspěl. Bratrstvo stínů zmizelo z povrchu Ember. Přece jen díky nesmrtelnosti, kterou mu má síla propůjčila na to měl času, kolik potřeboval.
Díky tomu, že při explozi mé moci v den bitvy s Loganem zmizely také čarodějnice, které byly v Demos vězněné, tak nezbyl žádný přímý nepřítel pro naši říši. Mohl tak zavládnout mír, poté co se říše ustálila z chaosu, který následně nastal.
A jak jsem slíbila, jeden z prvních zákonů, který jsem nechala zavést, byl zákon zakazující jakoukoliv formu otroctví a nejvyšší možný trest pro ty, co to poruší.
Sice to možná trochu přispělo do toho vzniklého chaosu, ale bylo to správné rozhodnutí, kterého nelituji.
Co se týče našich přátel, všichni nás postupně opustili a vydali se vstříc neznámu na druhé straně.
Luca nás opustil jako první, po smrti své druhé polovičky se rozhodl dožít své dny, jako normální smrtelník a spolu s Marien se dožil dobrých osmdesáti let. A přestože ztratil bratra, našel znovu svého otce a ten se stal jedním z mých nejlepších velvyslanců. Samozřejmě byl ale i dobrým dědečkem  Potomci Strongholdů jsou u nás doma vždy vřele vítáni, a přestože uběhlo již mnoho let, stále je v nich poznat duch jejich předků. Nejnovějším přírůstkem do vcelku početné rodiny Strongholdů jsou také dvojčata, jedna je tvrdohlavá a druhá laskavá. Velmi se tak podobají Hunterovi a Lucovi. Dokonce mám podezření, že stejně jako ti dva, mají i tahle roztomilá děvčata jednu mysl.
Nikdy jsem netoužila mít děti a stejně jsme je s Tarinem ani mít nemohli, díky tomu, že jsem posledním přenašečem síly Fénixe. Což zajistilo, že žádné děti mít nemohu, i kdybych chtěla.
Naším potomkem se tak stal Sonem.
Ani tak jsme ale díky rodinám všech našich přátel neměli v životě nouzi o dětskou přítomnost.
Poté co se Evangeline rozhodla odejít na odpočinek spolu s Hasanem, jejím manželem, převzal roli mého rádce Dante. Evangeline jsem nakonec odpustila, že chtěla nechat Tarina popravit, protože i když to trvalo dlouhý čas, nakonec pochopila, že udělal co musel.
Náš vztah se nakonec stal velmi přátelským a když mě nechala po osmdesáti letech vládnout konečně samotnou, zlepšil se ještě o něco víc.
Dante mi poté byl skvělým poradcem, lepšího přítele a pomocníka by si člověk nemohl ani přát.
Jeho nápady a rady, jak zlepšit život v naší říši mě každým rokem udivovaly stále více. Jeho hlava byla stavěná pro vládnutí, ale radši se jak ve Varentu, tak tady, vždycky držel jen v pozadí.
Alysia, která se stala jeho ženou a královnou Varentu, mu byla skvělým oponentem v inteligenci a pomáhala mi mu vymluvit některé neproveditelné plány, na které byl ještě potřeba čas. Byla z ní skvělá královna, její lidé jí milovali a ctili, dokud byla královnou a i poté.
Na počest Nikovi statečnosti mu dokonce nechala vybudovat pomník na nádvoří Varentského paláce a druhý jsem nechala vztyčit já vedle chrámu, kde zemřel. Často jsem Tarina našla právě na tomto místě, když mu bylo za těžko, nebo měl nějaké starosti.
Přestože Alysia pochopila co se ten den v chrámu skutečně stalo, nikdy to Tarinovi nebyla zcela schopná odpustit. Nebyla k němu krutá, ale ani vřelá, chovala se k němu spíš formálně. Dante její rozhodnutí samozřejmě chápal, ale on sám se stal Tarinovým nejlepším přítelem. A poté co předali žezlo Varentu mě, když jejich království bylo připraveno, přestěhovali se sem do hlavního města Nix.
Už je to skoro dvacet let, co se manželé Reshirovi rozhodli odejít ze své nádherné zahrady, kterou vypěstovali sami od těch nejmenších semínek stromů a stát se opět smrtelníky. Stačil rok bez mé krve, oba sešli věkem a zemřeli společně v jedné posteli, šťastní a spokojení.
Jejich děti Nikolai a Hunter, se ujali jejich postů a dělají mi dobré rádce. Jsou stejné chytří, pohlední a vlídní jako jejich rodiče. Jejich jediná dcera Kara se stala nejuznávanější léčitelkou v říši, a často za námi jezdí na návštěvu, když je zrovna poblíž.
Za pomoci jejích bratrů jsem byla schopná dokončit, co jejich rodiče začali, a vytvořila jsem vládu, kterou si lidé sami zvolí, až odejdu z trůnu. Bez všech těhle lidi by to nebylo možné... Ale podařilo se nám z říše vybudovat stát.
Myslím, že až tu nebudu, je velká šance, že si jednoho z jich lid vybere za svého vůdce. Ne krále, ne monarchu, ale doopravdy lidem zvoleného vůdce nového státu.
Státu který je rozvinutý ekonomicky, sociálně i politicky. A je vzorem pro zbytek světa, kde monarchie postupně také upadá v zapomnění.
Vždycky bude v téhle zemi prostor pro zlepšení, ale člověk by se z toho zbláznil, kdyby viděl jen negativa. Ušli jsme tady dlouhou cestu.
Jak Nix jednou kdysi řekl, "Když si myslíš, že svět stojí za hovno, tak takový bude. Když si ale budeš myslet, že je dobrý, nakonec se dobrým stane. Stačí se snažit.".
Vždycky měl nějakou chytrou radu schovanou v rukávu, nebo spíš pod křídlem.
I dnes mi stále chybí, sice jsem mu nechala postavit sochu v palácové zahradě, ale když se mu chci cítit nablízku, prostě jen pohladím jeho peříčko, které mám uzavřené ve svém medailonu a vždy při sobě. Přestože jsem poznala Danteho, Nika, Alysiu, Marien, Huntera, Lucu a všechny jejich potomky, Nix navždy drží své místo jako můj nejlepší přítel. Přestože byl zvíře, a ne člověk.
Ale i takové pouto může být silnější než smrt. Jak mi bylo řečeno, sjaél je jen jeden. A za svůj dlouhý život jsem měla ještě několik zvířecích přátel, ale nikdo z nich mi nebyl tak blízko jako on.
Nikdy jsem ani nezjistila co se stalo s Reón poté, co se s Tarinem rozdělili, ale hlídky při výstavbě nového Sonemského paláce, často hlásily, že v noci v dálce vidí stín velkého zvířete, které je pozoruje.
Myslím, že to byla ona. Dávala na nás pozor, ale nikdy se neukázala. Jako tichý strážce.
To samozřejmě bylo před dlouhými roky.
Dnes palác už dávno znovu stojí na místě toho původního. Nechala jsem použít jeho základy, ale přineslo se do něj trochu ode všeho. Už to není jen palác z bílého mramoru, ale na jeho výstavbu byly použity materiály ze všech koutů Ember.
Přišlo mi to hezky symbolické. Už neexistuje jen Sonem, nebo Carnaca, nebo Varent. Ale jedna velká říše. Palác je tedy stejně různorodý jako jeho obyvatelstvo.
Samozřejmě technický pokrok z Měsíčního ostrova dorazil i k nám a před pár lety jsme zde nechali zavést elektřinu. Město pod palácem i palác samotný, tak teď doopravdy září na míle daleko. A je to nádhera. Je nádhera vidět všechen ten život a radost.
"Tady jsi. Zase dumáš nad něčím, co můžeš zlepšit?" ozve se za mnou hlas a o chvíli později se okolo mého břicha omotají dvě paže.
Zavrtím hlavou, "Kdybych nad tím neustále přemýšlela, nikdy bych nebyla spokojená." odpovím s lehkým úsměvem a nechám si vtisknout polibek na tvář.
Tarin si opře hlavu o moje temeno, "To máš pravdu, jsi až moc velký perfekcionista. Ono vyhlazení moru, sjednocení království, nejvyspělejší technologie ve známém světě a nejpokročilejší medicína, je totiž hrozně malý příspěvek zdejším lidem." zaslechnu pošklebek v jeho hlase a tak ho loktem dloubnu do břicha.
"Vždycky je co zlepšovat." namítnu, ale to už si mě k sobě otočí a já tak odvrátím pohled od balkónu s výhledem na celé město.
"To už budeš muset nechat na jiných." usměje se na mě a políbí mě.
Ucítím zalechtání v podbřišku, stejně jako tehdy poprvé. A vlastně vždycky potom.
Líbá mě už dobrých čtyři sta let, ale vždycky mi to přijde jako poprvé.
Prohrábnu mu rukou hojně prošedivělé vlasy. I ta trocha vrásek mu sluší. Věk mu sluší. Vypadá na pětačtyřicet, ne na svůj skutečný věk.
"Nad čím tedy přemýšlíš?" zeptá se po chvíli a přitiskne si mě ještě blíže.
"Že na někoho komu je čtyři sta dvacet sedm, vypadáš pořád dobře." neodpustím si malé popíchnutí. Uchechtne se, "Stejně tak i ty. Proto to nechápu Scar, proč teď?" změní náhle téma a já si povzdychnu. Probírali jsme to už tolikrát.
"Protože už je na čase. Protože už jsem unavená Tarine, čtyři sta let vládnutí je dlouhá doba. Chci si čas, který nám zbyde, užít jen s tebou.".
Už dávno jsem se rozhodla dneškem odložit svou korunu. Řekla jsem si, že země už je konečně dostatečně stabilní a vyspělá, aby se dokázala udržet i bez monarchy na trůně.
"Víš ale že nám pak zbývat jen pár měsíců, maximálně pár let, jako všem ostatním co se rozhodli tvou sílu přestat používat." namítne argument, který ještě nepoužil. Usměju se a položím mu dlaň na hruď, kde bije jeho srdce.
"Jsem si toho vědoma. Ale chci svoje poslední dny trávit s tebou Tarine, tak jak jen budeme chtít. Jen ty a já, žádní rádcové, poslové a velvyslanci. Jen my. Bude to taková dovolená. Pamatuješ si, kdy naposledy jsme měli čas jen pro sebe?" zeptám se ho a on se zamyslí.
"Mám pocit, že to je už tak sto let." řekne nakonec a já se zasměju, "To protože to už skoro sto let je. A bylo to naše třísté výročí.".
"To už je hodně dávno." potvrdí mi a v jeho modrých očích se objeví upřímná starost, "Máš pravdu. Asi už je na čase jít.".
"Přesně tak. Proto si pojďme užít dnešní noc. Je to poslední noc kdy budeme král a královna. Pak už to budeme jen my, dva smrtelníci, užívající si odpočinek v domě na pláži.".
"To zní báječně." zazubí se na mě, tenhle jeho výraz se ani trochu nezměnil.
Vezme mě za ruku a začne se mnou kráčet zpět do paláce. Ale ještě se zastavím, "Vydrž chvilku." poprosím ho a vrátím se zpět na balkon.
Otevřu medailon a vytáhnu s něj skoro rozpadlé pírko. Vtisknu mu polibek a pak nastavím dlaň před sebe, "Už jdu za tebou Nix, jen ještě chvíli vydrž" zašeptám a dlaň otevřu. Vítr sebere pírko téměř okamžitě a začne ho unášet směrem k městu, které jsem po svém opěrném příteli nechala pojmenovat. Až dnes jsem měla konečně pocit, že ho můžou nechat jít. Protože jestliže je posmrtný život, brzy se s Nix zase shledám. A pokud ne, nechala jsem jeho vzpomínku stát se součástí říše, kterou tu zanechám.
Je to jako by se z mého srdce společně s tím prken zvedl i smutek, který mě tak dlouho tížil. Za Nix, za Huntera, Rash, Jackse i Nika. Za všechny, kteří nemohli tenhle krásný nový svět vidět, ale bez kterých bych tu dnes nestála.
Otočím se k Tarinovi a všimnu si jeho zjihlého výrazu, poté mi nastaví rámě. Zaháknu se do něj a vydáme se tak společně dovnitř.
O chvíli později se zastavíme těsně před dveřmi do trůnního sálu, kde konečně oznámím náš odchod na odpočinek.
Jsem už utahaná, cítím že moje síla je utahaná, i Tarin je utahaný. Už dávno jsme byli utahaní.
Proto se své síly dneškem vzdám, stejně jako koruny a království. Nechám na sebe použít kouzlo, které mou sílu vypustí z mého těla a budu tak zase jen normálním člověkem.
Pomohla jsem svému království ke šťastnému konci za pomoci Tarina a všech ostatních.
Teď je čas, abych i já našla svůj klidný a šťastný konec. Bez Tarinovi podpory za ty roky bych to nezvládla. Oba si zasloužíme odpočinek a trochu toho normálního života. Protože až do teď jsme vedli život neobyčejný, a ačkoliv bych na něm nic nezměnila, byla to náročná a dlouhá cesta. Tarin se na mě otočí.
"Připravená?" zeptá se mě a v očích mu zajiskří, jako tehdy. Na to samé se mě totiž zeptal, když jsem před ním stanula u oltáře.
Usměju se a odpovím mu stejně jako v ten dávný den, "S tebou? Vždycky.".