From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

27. SMLOUVA

Přestože naše tělesné rozloučení nejspíš mělo skončit jen tím posledním polibkem pod stromem... Neskončilo tam.
Protože jakmile se naše těla spojí, je prakticky nemožné je od sebe odtrhnout. Bylo to tak, a vždycky bude. Proto se to už nikdy nesmí opakovat, proto to bude naše poslední společné tajemství.
Jako můry přitahované světlem jeden k druhému, jsme se nějak dostali do staré kontrolní stanice hradních stráží. Kde jsme si celý zbytek noci do paměti vrývali každý centimetr těla toho druhého, jeho dotek, vůni i nedokonalosti. Spočítal jsem si každou její jizvu a pihu, abych přesně věděl jak je zachytit ve svých kresbách, které nikdo nikdy nesmí vidět.
Teď tu vedle ní ležím, slyším její pokojný dech a vidím na její dokonalé tváři spokojený úsměv. Už před nějakou chvílí usnula, ale já jsem nemohl. Nebo jsem nechtěl. Ani sám nevím.
Každopádně jsem za to rád, protože tenhle její výraz rozhodně namalovat chci. Chci aby v mé paměti nikdy nevybledl a proto ho musím zachytit na papír.
Opatrně jí odhrnu pramen vlasů z obličeje, ale stejně spí jako špalek.
Možná přijde chvíle, kdy budu litovat svého rozhodnutí, že budu jejím osobním strážcem. Dost možná to bude brzy, hned jak jí uvidím ve svatebních šatech, jak kráčí k oltáři...
Ale moc dobře taky vím, že by byla chyba se jí vzdát úplně. Bylo by to jako se vzdát kusu sebe, naší minulosti a všeho co jsme spolu kdy prožili.
Slyšel jsem co řekla svojí tetě... A stydím se za to, že jsem předtím reagoval, tak jak jsem reagoval. Jako naprostý vůl, jsem vážně trochu věřil, těm slovům která jsem jí řekl.
Zaslechl jsem co jí Nikolai slíbil a co ona slíbila jemu. V tu chvíli jsem pochopil hned několik věcí.
Že Nikolai o tom zasnoubení opravdu netušil a že jí opravdu miluje, tak jako já. Dokonce tak, že by byl ochotný se smířit s tím, že by mě měla jako milence, kdyby jí to dělalo šťastnou.
Pochopil jsem, že jsem se v něm opravdu mýlil, nebo jsem při nejmenším neviděl jak v poslední době konečně dospěl.
V tu chvíli jsem věděl, že i když se mi to nelíbí, Scar už není jen moje Scar. Nikdy jí nebyla.
Vždycky byla a bude, jedinou dědičkou Sonemského trůnu.
A když nemůžu být jejím manželem, budu alespoň tím kdo jí bude chránit. Ne že by to nezvládla sama, ale v záhybech všech těch těsných šatů tolik zbraní zase neschová. A co jiného bych dělal já? Bloudil bych světem a hledal novou lásku? Přestože vím, že bych jí nikdy nenašel... Protože já vím, že mi bylo souzeno jí potkat, i když se naše osudy zřejmě nemají propléct tak jak bychom to chtěli.
Vidím jak jeden ze slunečních paprsků pronikne oknem a dopadne jí na pihovatý nos. Neklidně se zavrtí a pomalu otevře oči, pořádně si zívne a pak se naše pohledy zase spojí.
Usměje se na mě, "Dobré ráno." prohodím k ní a neubráním se úsměvu taky, když jí přejedu palcem po líčku.
Najednou se její oči rozšíří panikou a prudce se posadí, přičemž jí můj plášť sklouzne z hrudi a odhalí mi tak dokonalý výhled na její tělo zalité slunečním svitem. Radši se kousnu do rtu, aby mé tělo zase nezačalo jednat samo o sobě.
"U Bohyně už je ráno! Kolik je hodin?" vyhrkne a rychle začne sbírat své oblečení, které je rozházené všude okolo.
Znovu se kousnu do rtu a odvrátím oči, abych jí mohl odpovědět, "Je ještě brzo. Asi tak něco po páté." odpovím jí, dle odhadu podle polohy slunce. Je opravdu ještě dost nízko.
Má odpověď jí však nijak nezpomalí a rychlostí blesku na sebe začne házet oblečení, "Musím co nejdřív zpátky! Ještě si potřebuju promluvit s ostatními než půjdu podepsat tu smlouvu.".
No jistě... Tu smlouvu... Tu která nás definitivně rozdělí, protože se zasnoubí s Nikolaiem.
Začnu se také oblékat, i když mnohem pomaleji, protože má dobrá nálada je ta tam.
Než si stihnu zavázat kalhoty, Scar už je celá oblečená a nandavá si značně rozcuchanou černou paruku.
Pak se na chvíli zastaví a podívá se na mě. V jejích zelených očích se objevila ta lítost a bolest, kterou cítím také. Vím že chce něco říct, ale žádná slova z ní nevychází.
A tak si stoupnu a pomalu k ní dojdu, sehnu se, abych jí vzal poslední hořkosladký polibek. Odtáhnu se až když sluneční svit prosvítí celou malou místnost, "Tak už jdi." zašeptám, když se od ní odtáhnu, ale oči neotevřu. Nemůžu se na ní teď dívat, mohl bych pak dostat šílené nápady, jako třeba popadnout jí a sednout na první loď v přístavu.
"Vždycky budu milovat jen tebe Tarine. Na to prosím nikdy nezapomeň." zašeptá a vtiskne lehký polibek na naše spojené ruce. Pak mě pustí a bouchnou dveře. Ještě hodnou chvíli tam stojím se zavřenýma očima, než se konečně odhodlám podívat se na prázdnou místnost, kde mě nechala dívka, kterou jsem vždycky miloval a vždycky budu.