From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

8. STUDIE A DRAMA

"Čekala jsem, že vás tady všechny najdu opilé do němoty, poté co jsem se doslechla od Hasana... Ale tohle?" ozve se nevěřícně od dveří Evangeline a rozmáchne se rukama, "Čtenářský klub? Vážně?".
Protřu si unavené oči a odložím knihu na stůl, stejně tak to udělají i ostatní a začnou se protahovat.
"Potřebuješ vychovat mladou generaci geniálních válečníků ne? Tak se tomu snažíme pomoct" odpovím jí s úsměvem a ona zavrtí hlavou, "Měli by jste se trochu pobavit... A ne sedět u knih. Jak je to dlouho od jejich příjezdu? Pět dní?" kývne hlavou ke spícímu Nikolaiovi. Šťouchnu do něj a on se rychle probere, "Co je? Jen jsem nechával odpočinout oči" zamumlá a zívne. Jakmile však spatří Evangeline, už je na nohou se širokým úsměvem. "Předpokládám, že vy jste Scarletina teta? Co to povídám, jistě že jste. Máte stejně půvabné rysy. Nikolai Alexander Winterhall, moc mě těší" vysekne před ní poklonu a políbí jí ruku, teta se na něj shovívavě usměje, "Také mě těší... Vy jste zase celý váš otec".
"No to potěš bohyni... To mi chcete tvrdit, že tu chodí ještě další takový...?" zamumlá směrem k Hunterovi Luca a kývne směrem k Nikolaiovi, který dělá že ho neslyšel. Požádala jsem ho, aby Lucu prostě ignoroval, nebo mu jednu vrazil při ranním tréninku.
Z nějakého důvodu Nikolaiovo charisma na Lucu absolutně nepůsobí, kdežto Dante a Hunter se k němu chovají jako k bratrovi.
"Copak to vůbec čtete?" přistoupí k našemu stolu, který se pod váhou knih jen nějakým zázrakem nezhroutil.
"Šedesát druhů čepelí. Jak vybrat to nejlepší zbroušení" přečte nahlas nadpis první knihy a pozvedne obočí, "To zní... Záživně" usměje se sarkasticky a knihu položí zpět. "Je to asi tak záživné, jak to zní" souhlasí s ní Hunter stydlivě.
"No dobrá... Nechám vás studovat. Ale Scarlet?" zeptá se a já se na ni znovu otočím, "Přijď za mnou až budeš mít čas prosím. Chci s tebou něco probrat", přikývnu "Jistě".
Rozloučí se s námi a v místnosti zavládne ticho.
"Jsi si jistá, že by jsme jí to neměli říct? Přece jen má s obranou a hledáním lidí léta zkušeností..." ozve se Nikolai a posadí se zpět na své místo, zavrtím hlavou, "Mám pocit, že čím méně lidí o tom ví... Tím větší šanci máme to udržet pod pokličkou, aby naše výhoda, tedy moment překvapení, zůstala překvapením".
"Ale zase by nám to hledání mohlo jít o něco rychleji, kdyby na to nasadila své lidi... Nebo můj otec, naši zvědi nejsou vůbec k zahození" oponuje mi znovu, "Nikolai, tohle už jsme probírali a shodli jsme se, že to tak bude nejlepší" odpovím mu trpělivě a on to nakonec vzdá. S hlasitým povzdechem vezme do ruky knihu, která ho předtím uspala, "Fajn, ty jsi tu šéf... I když jsi z nás nejmladší".
Zamračím se na něj a on zaboří oči do knihy, "Ne, že bych si stěžoval" zamumlá potichu a já si povzdychnu.
Všichni se opět ponoříme do studijního ticha.

"Fajn... Jestli se nezeptáte vy, tak já to udělám!" vykřikne náhle do ticha Alysia, který se asi před hodinou vystřídala s Nikolaiem.
Všichni na ní nechápavě zíráme, "Copak vy jste si toho nevšimli?" prohodí překvapeně, jako by nám to mělo všechno vysvětlit. Dál na ní pouze zíráme a tak rozhodí rukama, "Dante ty knihy ani nečte! Vždyť se na jedné stránce zastaví tak na patnáct vteřin a pak jede dál".
Když nad tím tak přemýšlím... Danteho hromada přečtených knih je o pořádný kus větší, než všech ostatních.
"Nojo, máš pravdu" potvrdí mou domněnku Hunter a ukáže bratrovi Danteho sbírku odložených knih.
"To není fér. Já tu čtu každou stránku pečlivě jak blbec a on to sotva prolítne" zamručí naštvaně Luca a všichni se na Danteho naráz otočíme. Ten se tváří jako bychom ho přistihli při krádeži sladkostí v kuchyni, když mu bylo pět. Zvedne ruce do vzduchu v obranném gestu, "Máte pravdu, nečtu to celé. Protože nemusím".
Rozmrzele na něj zamručím, "A to přesně proč?" dožaduji se vysvětlení dřív než Lucovi bouchnou saze.
"Já nevím... Prostě se na nějaký text jen na chvíli podívám a on se mi pak uloží v hlavě. Mám to tak odjakživa. Prostě si pamatuji všechno, co jsem kdy četl slovo od slova. Je to... Jako bych měl v hlavě přesný přepis všeho psaného co jsem kdy viděl" vysvětluje nám a my na něj všichni jen překvapeně zíráme.
"Tak tomu ani za mák nevěřím" řekne pochybovačně Luca a Dante se začervená, "Je to pravda, přísahám. Můžeš mě klidně vyzkoušet, jestli chceš".
"No to ti teda nevěřím. Ukaž, podej mi tu knihu úplně vespod jeho hromady" oponuje mu Luca, a Hunter se snaží z hromady, asi dvaceti knih, vytáhnout tu nejspodnější. Konečně se mu to po chvíli podaří tak, aby se celá hromada nezřítila na zem.
"Tak jo. Jestli si to tedy pamatuješ, řekni mi co se v téhle knize píše na straně tři sta devadesát čtyři. Je to kniha Mýty či fakta o bájných tvorech" usměje se Luca samolibě a schová malou knihu ve velkých dlaních, aby do ní Dante neviděl.
Dante jen pokrčí rameny a zavře oči, hned poté začne recitovat "Vlkodlaci jsou bájná stvoření, která prý před stovkami let kráčela po povrchu naší země. Náhle se zde objevili na naší planetě během prvního krvavého měsíce, který byl místem dopadu hvězdy Uros, právě v téže noci. Vlkodlak může stvořit sobě rovného, pokud za uplňku zakusí maso své lidské oběti. Výškou připomíná velkého medvěda a silou přemůže tucet mužů, oči má barvy zlaté a za uplňku rudé. Vlkodlaka je možné zabít pouze čistým stříbrem, přímo do srdce. Toto zvíře je považováno za bájné, protože se nikdy nenašly řádné důkazy o jeho existenci a -" Luca zaklapne knihu a hodí jí na stůl, "Fajn. Tak to asi bude pravda" zamručí rozmrzele, protože se mýlil.
"Páni! To je parádní" rozzáří se Alysia a Dante se znovu začervená, "To nic není" mávne rukou, jako by to zvládl každý.
"Nebuď tak skromný Dante. To je vážně skvělý talent" usměju se na něj a on sklopí oči, "To teda je. Co bych za to dala, když musím doma číst tuny důležitých dokumentů! Druhý den už většinou ani nevím o čem byly" odfrkne si Alysia zklamaně.
"Takže... Tohle je ta tvoje zvláštní schopnost? Ten "dar od bohyně" , co se u vás v rodině dědí?" zeptám se Danteho, protože mi zrovna došlo, že se nám o svém nadání nikdy nezmínil. Určitě nějaké má... Jen nám o něm neřekl. Ale proč?
Na chvíli se viditelně zarazí a pak zabodne pohled do stolu, "Ne... To není ono" řekne potichu, jako by se snad styděl.
"Takže umíš ještě něco dalšího? Chlape ty máš spoustu talentů, to není vůbec fér" odpoví mu Alysia frustrovaně a stoupne si, aby se protáhla.
"Věř mi... Takový talent by jsi nechtěla. Proto ho nepoužívám" odpoví jí Dante upřímně a tak tak se snaží, na ní neviset pohledem. Stejně jako Luca.
"Kluci... Myslím že vám trochu tečou sliny. Přímo tady" prohodím k nim a ukážu si na koutek úst, Luca po mě hodí nonšalantní pohled a obrátí svůj zrak zpět na Danteho.
Ten už se na Alysiu také nedívá, zato oba se dívají na něj. Udělala to schválně! Chtěla ho rozptýlit. To by jí bylo podobné, je si moc dobře vědomá toho že vyhrála genetickou loterii, stejně jako její nevlastní bratr.
"Tak jo Dante... Vyklop to. Také o nás víš první poslední, tak by bylo jenom fér, aby jsme to věděli i o tobě" oznámím mu a myslím, že všichni souhlasí, protože mlčí.
"Snažili jsme se to z tebe vytáhnout už dávno. Tak konečně kápni božskou. Je to snad něco ohromně trapnýho? Jako, že se umíš nafouknout nebo tak něco?" naléhá na něj Hunter a Dante se pousměje, "Ne, neumím se nafouknout jako balón" odpoví mu pobaveně.
"Tak co teda?" promluví tentokrát Luca a Dante si povzdechne, "Aby jste věděli... Nepoužívám tu schopnost z dobrého důvodu. Přijde mi... Drastická až krutá, pokud je to správný popis" snaží se z toho Dante vykroutit, ale ví, že se mu to nepodaří. Teď už ne.
"Tak teď už mě to tuplem zajímá" posadí se zpět na své místo Alysia a zamrká na něj svými kukadly. Dante samozřejmě povolí.
"Já... Dokážu zjistit čeho se člověk nejvíc ze všeho bojí. A nemyslím tím strach z pavouků nebo hadů... Ne. Myslím tím opravdu ty nejhlubší obavy, které lidské srdce skrývá. Tenhle strach potom můžu přímo v jejich hlavě zhmotnit, aby se jim zdál naprosto reálný. Někoho to jen na chvíli ochromí, ale může se stát že se z toho někdo i zblázní", poté co domluví nastane hrobové ticho. To je opravdu hodně krutý trik, jak ochromit nepřítele.
Hlasitě polknu, "Jak poznáš čeho se kdo nejvíc bojí?" zeptám se ho nejistě a on pokrčí rameny, "Prostě se jich dotknu a vím to. Jako kdyby ke mě jejich srdce promlouvalo, vyjeví mi největší tajemství každého člověka... Skoro každého tedy. Na pokrevní příbuzné to nefunguje".
"Chci to zkusit. Řekni mi čeho se nejvíc bojim? Ukaž mi to... Alespoň na chvíli", musím to vědět. Opravdu někdo takovou schopnost má? Je to až neuvěřitelné a děsivé.
"Scarlet to asi není dobrý nápad.." protestuje hned Dante, ale já trvám na svém, "Zkus to" řeknu a natáhnu k němu ruku, nejistě jí uchopí.
Jeho oči pokryje šedá mlha při prvním úderu mého srdce, na vteřinu zahlédnu mlhu i okolo sebe a náhle stojím úplně jinde než v knihovně.
Je tu kouř a prach, skoro nic tu není vidět, smrdí to tu jako spálené maso. O krok ucouvnu a něco mi křupne pod nohou, zadívám se na zem a spatřím zčernalé kosti. Lidské kosti. Jsou všude na zemi, desítky a desítky ohořelých pozůstatků. Když vzhlédnu, vzduch se trochu pročistí, přede mnou se táhnou lány spálené trávy a kostí. A tam na úplném konci louky, nabodlá na kůlech, stojí těla. Dante, Luca, Hunter, Nikolai, Alysia... A jako poslední Tarin. Všichni jsou mrtvý. Zůstala jsem úplně sama.
Jsem úplně sama. Uprostřed popela. Zase.
Během chvíle už jsem opět zpět u stolu. Dante už mě nedrží za ruku, je provinile opřený o opěradlo židle, "Říkal jsem ti, že to nechceš vidět". Polknu, jako bych stále cítila ten kouř, "Chtěla jsem to vidět. Musela jsme to vidět... Abych zajistila, že se to rozhodně nikdy nestane" odpovím mu pevně a pravdivě. Udělám všechno co můžu, aby se to nikdy nestalo.