From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

24. VÍTR

"Tak tady ho máš. Našel jsem ho v nejbližší hospodě, jak do sebe leje jednoho panáka za druhým. Jak můžeš vidět." oznámí mi Nikolai a napůl dovleče Tarina do místnosti a co nejopatrněji ho nechá sednout na nejbližší bednu.
"Tarine! Ty vypadáš..." zakleju nahlas a přiskočím k němu, abych si prohlédla jeho zorničky. Sotva to ale vnímá a něco si nesrozumitelně blábolí pod vousy.
Stejně jsem ale ráda, že mu nic není. Kdyby se do cesty připletl Loganovi, nejspíš by už byl na cestě do jeho paláce.
"Díky Nikolai. I když bych ho zvládla najít sama." řeknu a na chvíli vzhlédnu od Tarina, jen abych na Nikolaiově tváři zastihla letmý ublížený výraz, který ovšem hned zmizel.
Místo odpovědi se tedy radši otočí na ostatní, "Proč jste vůbec tady? Vždyť ta krytá místnosti je až o několik metrů dál tohle je jen sklad zásob.", zeptá se zmateně.
"Niku!" ozve se zpoza beden Alysia, když se konečně jako předposlední probere ze spánku. Bratr za ní okamžitě vyrazí, "Papá!" vyhrkne, když spatří svého otce ležet na podlaze se zakrváceným oblečením.
"Nic mu není Niku, neboj. Dante ho ošetřil než dorazila Scarlet a ta ho vyléčila, bude v pořádku." řekne klidně, ale stejně se vrhne Nikolaiovi okolo krku, aby ho objala. Ten jí to letmo oplatí, ale dál nespouští zrak z krále.
"Mohl by někdo z vás vyběhnout ven a zavolat sem lékaře? Všechno už je venku v pořádku. Posilám se podařilo zaujmout ty zblázněné stráže." řekne nakonec a já se toho ujmu, protože jsem nejblíž k východu, který po jejich příchodu zůstal otevřený.

Když jsme konečně vylezli z tajných chodeb, zjistili jsme, že útok trval přibližně hodinu, ale všude vypukl chaos a to celou věc jen prodloužilo.
Nakonec se ukázalo, že prvotní útok si vyžádal pět obětí. Jeden z hostů zemřel na vážná zranění jen chvíli před tím, než stráže dostali všechno pod kontrolu. Celé to fiasko trvalo čtyři hodiny.
Nikdo nevěděl komu ze stráží věřit a komu ne, lidé se poschovávali všude možně a ještě několik z nich se stále nenašlo.
Nechala jsem Tarina v mém pokoji, aby se vyležel z té příšerné opilosti. Byl tak zlitý, že ho tam museli odnést obě dvojčata, protože vytuhnul jako pařez a byl moc těžký, aby ho odnesl jen jeden z nich.
Král samozřejmě byl okamžitě přenesen na ošetřovnu, i když poté co dorazili lékaři nemohli si vysvětlit, jak se jeho rána mohla tak rychle začít hojit. Alysia i Nikolai zůstali u něj.
Zbytek skupiny se někam vytratil, ani nevím kam. Myslím, že něco říkali o kuchyni a něčem na posilnění.
Mě to ovšem jako jediné nedalo a musela jsem jít pátrat po tom co se stalo. A ne jen protože, jsem potřebovala neustále myslet na něco jiného než na mé zasnoubení, a že hned na to následovalo úmrtí pěti nevinných lidí.
To nejmenší co můžu udělat je, že zjistím co se stalo. Jak se Loganovi povedlo očarovat půlku stráží a jak se mu povedlo zmizet. Ano zmizet...
Jeho loď zmizela z přístavu, jenže jí nikdo neviděl odplouvat. Byla tam a pak... Prostě najednou nebyla. Stejně tak Logan a jeho stráž. Naposledy byli vidět u vstupní brány a pak se po nich slehla zem.
Konečně zamířím do místnosti strážců, kde odpočívají, jedí a připravují na službu. Vím, že je Logan nemohl prostě jen tak na dálku očarovat. Kdyby to šlo, udělal by to tehdy stejně s Dantem, jenže neudělal. Musel k tomu mít nějakou tinkturu. Proto tomu tak musí být i v tomhle případě. Došlo mi to prakticky hned co se všechno uklidnilo.
Jeho lidi se nějak museli dostat blízko hradním strážím, ale tak aby to nikdo neviděl a nebylo to podezřelé.
Tak mě napadlo... Jak těžké by bylo dostat se do místnosti, která je většinu času prázdná, protože stráže mají pauzu jen jednou za tři hodiny, aby se mohli občerstvit a ulevit si?
Odpověď je jasná. Nemohlo to být zase tak těžké. Tuhle mezeru v bezpečnosti musím pak s někým probrat. Stačilo se na to zeptat první služky a hned jsem věděla kam jít, kdo tam chodí a jak se tam dostat.
Vstoupím tedy do místnosti, která se nachází ve spodním patře hradu, prakticky hned kus od vchodu, jenže se zvláštním vstupem jen pro členy služebnictva.
Je to nevelká místnost. Vlastně je tu jen pár židlí, krb a stůl s připraveným jídlem. A samozřejmě záchody a umývárna.
Člověk by nemusel být žádný génius, aby se sem dostal a už vůbec, aby něco přidal do jídla nebo pití, které se tu valí přímo na očích.
Na nic nečekám a rovnou se dám do zkoumání jídla. Jedná se většinou o namazaný chléb, sušenky a ovoce.
Všechno jídlo vypadá nedotčeně, ale několik kusů tu zjevně chybí, ne však mnoho. To vysvětluje, proč se jen většina strážců ocitla pod tím kouzlem a ne všichni.
Jenže to jídlo se zdá v pořádku. Nevidím na něm nic zvláštního, je to prostě jen obyčejné jídlo.
Není z něj nic zvláštního cítit, vypadá prostě úplně normálně.
Pro jistotu pár kusů očichám z blízka... Ale nic necítím, kromě obvyklé vůně jablka či chlebu.
"Co tady děláte? Sem je vstup zakázaný." ozve se rázně od dveří mužský hlas a já se vylekaně otočím. Tak jsem se do toho prohlížení zabrala, že jsem neslyšela blížící se kroky.
"U Bohyně... Moc se vám omlouvám Vaše výsosti, nevěděl jsem, že jste to vy." začne se hned voják omlouvat a klanět se, když pozná, že nejsem jedna ze služek. Nemůžu mu mít za zlé, že to hned nepoznal, protože jsem na sebe naházela první hadry co jsem našla, a barvy se trochu shodují s tím co tady nosí služky a sluchové.
"To je v pořádku... Nemohl jste předpokládat, že se vám tu budu potloukat oblečená jako normální člověk. Vy jste kapitán Harris, že? Vaše jednotka měla dnes službu." obrátím se na něj a on překvapeně zamrká, nejspíš nečekal, že budu znát jeho jméno.
Ještě abych ho neznala, slyšela jsem Alysiu asi stokrát opěvovat jeho ostrou čelist a šedé oči. A Nikolaie taky.
Jejich oblíbená zábava byla s kapitánem Harrisem flirtovat a sledovat ho, jak se snaží udržet profesionální výraz a nečervenat se. Moc mu to nešlo. A kdo by se mu divil... Oba mladí Winterhallové jsou okouzlující a nádherní. A on je mladý třicetiletý a pohledný kapitán, který je má neustále na starosti. Chudák.
"Ano, Vaše výsosti. Jsem kapitán Milton Harris, mám na starosti fungování stráží a obranu hradu. I když nejspíš ne už moc dlouho..." odpoví trochu sklesle, a já k němu přistoupím a upravím mu už tak dokonale umístěné medaile a hodnosti. Je oblečený ve sváteční uniformě, ještě se ani nestihl převléknout.
Trochu zmateně zamrká, ale dál se drží rovně a pevně jako správný voják.
"Kapitáne Harrisi, nemáte se vůbec čeho bát. Dnešní útok nebylo selhání z vaší strany, nemohl jste počítat s tím, že sem král Logan pošle někoho, aby zaklel vaše může." usměju se na něj mile, snad to moc nepřeháním, jen chci aby věděl, že mi může věřit. Což může.
"Ehm." odkašle si, "Zakleje? Jako kouzlem?" zeptá se nejistě a já přikývnu, "Ano, jakože kouzlem.".
Pořád ještě má v očích nevěřící pohled, když mu naznačím, aby vstoupil do místnosti.
"Budete tak hodný kapitáne, a řeknete mi jak to tady chodí? Jak se tady střídají služby, jídlo, a prostě celkový harmonogram." usměju se na něj, jak nejmileji to teď jen dokážu.
Zatěká očima po místnosti, jako by hledal nějaké diváky čekající za oknem.
"Jestli dovolíte Vaše výsosti... Na co vám ty informace budou? Slibuji, že tu všechno nechám prověřit odborníky. Nemyslím si, že jakožto princezna budete nějak nápomocná." odpoví po chvíli a taj si povzdechnu.
Dobře... Zkusila jsem to podle jakéhosi upraveného protokolu, ale na tohle teď nemám čas...
Otočím se k němu, a všechnu princeznovskost hodím za hlavu, "Kapitáne Harrisi... Jsem si vědoma toho, že tu sloužíte už pět let... A také jsem si jistá, že mě znáte z mých dřívějších návštěv. Oba moc dobře víme, že jakožto hlava bezpečnosti jste na mě dohlíželi, kdykoliv jsem do hradu vkročila. Takže víte kdo jsem, kdo mě vychoval a vycvičil. Samozřejmě budu ráda pokud si to necháte pro sebe... Ale teď mě opravdu zajímají hlavně informace o tomhle místě. Detaily.".
Chvíli to vypadá, že zápasí s odpovědí. Nakonec se ale porozhlédne a usoudí, že nás nikdo neslyší a nevidí.
"Samozřejmě, že vím kdo jste. Okradla jste našeho prince, více než jednou. Přesto si k vám on i naše princezna vybudovali silný přátelský vztah a zvali vás do hradu, kdykoliv byla nějaká příležitost. Dokonce i když nebyla. Nemluvě o tom, že vím jak... Ehm, blízký, vztah jste navázala s naším princem. Jenže teď jste princezna taky, takže se nepřísluší, aby se o tomhle mluvilo. Navíc nám bylo králem zdůrazněno, že pokud si to někdo pamatuje, měli by jsme to velmi rychle zapomenout. Stále mi však není jasné, na co vám ty informace budou. Nebo z vás v Doupěti udělali i soukromé očko?".
Za normálních okolností by mi asi zrudly tváře, že zmínil můj... Blízký vztah s Nikolaiem.
Ale dnešek mě tak vyčerpal, že ani to už nejde.
"Soukromé očko sice nejsem... Zato umím dobře číst stopy. Takže prosím... Vyklopte to už." trvám dál na svém, načež přikývne a začne odříkávat jak to tady v místnosti chodí.
"...Stráže tedy plní svou povinnost od šesti do šesti, než je vystřídá další směna. Během toho mají každé tři hodiny povolenou patnácti minutovou pauzu, během níž si sem mohou zajít a občerstvit se. Čerstvé jídlo se mění před každou směnou, tudíž v 17:45 a v 05:45. Každá pauza se musí zapsat támhle do té knihy." ukáže zpět ke dveřím kde je umístěná tlustá kniha plná podpisů a časů.
"To je v podstatě vše. Nenapadá mě už nic, co by mohlo být nějak důležité zmínit." dokončí své vysvětlování, "Teď pokud mě omluvíte, měl bych jít králi nahlásit, že jste se o to zajímala. Musíme ho informovat o všem co se tu dnes špitne. Vaše výsosti..." ukloní se mi a vytratí se ze dveří, přičemž mi neunikne pobavený úsměv, který se snažil zamaskovat.
Myslí si, že jakožto zlodějka nemám kouska rozumu. Přitom mi je už prakticky jasné, jak poznat, že někdo s jídlem manipuloval a něco do něj přidal.
Radši si to ale ještě jednou ověřím z blízka a tak se znovu nahnu nad stůl.
Stačí mi jeden pohled a vím, že mám pravdu.
Podle toho co říkal... Se tohle jídlo měnilo naposledy před více jak dvanácti hodinami, protože dnes ráno se na to kvůli večernímu povyku zapomnělo.
Jenže jídlo vypadá stále naprosto čerstvě. Jediný chléb není okoralý, jediné ovoce není nahnědlé. Je naprosto čerstvé, což po skoro čtrnácti hodinách v docela teplé místnosti prostě není normální.
"Kapitáne Harrisi?" zavolám hlasitě, když vyběhnu z místnosti. Zastavím ho akorát na začátku schodů, "Ano Vaše výsosti?" zeptá se a znovu se pokloní.
"To jídlo opravdu bylo očarované. Všechno ho nechte spálit... Nápojů se radši zbavte taky." odpovím mu a do ruky mu nacpu jeden z chlebíčků, "Jestli mi nevěříte, tak si to jídlo prohlédněte sám... Je naprosto čerstvé, vůbec se nezačalo kazit ani osychat." pokračuju a předběhnu ho na schodech, "Jo a než odtud odejdete. Zkuste najít majitelku toho dlouhého vlasu, který se zachytil na jednom z nápojů. Pokud si pamatuju správně, říkal jste, že v téhle části hradu slouží jen muži, stejně tak i ve vaší kuchyni. A podle protokolu jsou oni i vaši muži na krátko ostříhaní. Najděte majitelku a najdete viníka, dost možná ale bude očarovaná taky." dopovím mu svoje závěry a než si stihnu vychutnat jeho překvapený výraz, zmizím po schodech nahoru.