From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

12. DÍTĚ ULICE

Snažím se klidně a zhluboka dýchat slaný vzduch, který mi hučí okolo hlavy.
Vlny pod námi šumí a narážejí do přídě až nehezky často, houpe to s námi jako na kolotoči.
Snažím se vnímat jen širé nebe nad hlavou, kde se mému neštěstí vysmívají tisíce hvězd. Vidí jednu malou hlupačku, která sedí v ráhnoví a drží zbytky svých nervů na uzdě, jen aby byla co nejvýš od té zpropadené černé hladiny pod ní. Vsadím, že kdyby mě viděl kdokoliv z Doupěte, přinutili by mě se tohle strachu hned zbavit za pomocí nějaké sadistické metody. Stejně jako to udělali s mým strachem z bouřek. Během každé bouřky, po dobu půl roku mě vždycky zamkli v nejvyšší věži, která neměla ani stěny a ani střechu. Byla to přesně ta samá věž, ze které o několik let později shodli Jackse.
Neříkám, že jejich metoda nezabrala... Opravdu fungovala, ale umírala jsem strachy z toho, kdy přijde další letní bouřka a mě tam zase nechají zavřenou celou noc. U Bohyně jak já to místo nesnáším... Kdybych mohla nechala bych ho srovnat se zemích do posledního kamene.
Do trupu lodi narazí jedna obzvlášť velká vlna a já svůj stisk zesílím až mě zabolí celá dlaň. Zavřu oči a snažím se dýchat co nejklidněji.
Kdyby tady tak byl Tarin... Dokázal by mě uklidnit. Nebo alespoň rozptýlit natolik, že bych zapomněla kde jsem.
Reón zavrčí u paty stožáru, jako to dělá pokaždé, když se loď moc rozhoupe. Nevím jestli cítí mojí nervozitu, nebo mě hlídá abych neomdlela. Každopádně tam leží stejně dlouho jako já sedím tady nahoře. Což už musí být kolik hodin.
Arno trpělivě stojí u kormidla a řídí loď správným směrem. Opravdu mu to plavení jde a očividně ho to i baví, protože dokud všichni nešli spát hlasitě si pískal a pobrukoval různé námořnické písně. Ne, že by uměl zpívat, ale bylo pěkné ho poslouchat. Alespoň jsem zapomněla na šum vln okolo nás.
Jenže jakmile padla noc... Nechápu jak můžou všichni tak v klidu spát, když já jsem úplně vyděšená z každého náklonu lodi. Spí jako dudci, což já nemůžu ani náhodou.
Uslyším pod sebou jakési dunění a škrábání a na malý okamžik se odhodlám podívat dolů.
Je dost šero, přestože nebe je jasné, takže ho nepoznám dokud nevyleze na druhou státní stěžně. My o vlku...
"Jak se cítíš?" zeptá se shovívavě Hunter a já se zašklebím, "Asi jako kdyby se mě snažila spolknout nějaká obrovská příšera co číhá pod hladinou." odpovím mu sarkasticky a on se usměje, "Když můžeš být sarkastická, tak je to ještě dobrý" odpoví nakonec.
"Myslela jsem, že spíš." promluvím po chvíli ticha a on pokrčí rameny, "A ono se v tomhle dá spát? Je to jako ležet přímo na hladině... Nemluvě o tom jak hlasitě Dante chrápe. Myslím, že má rýmu.", zasměju se. To Dante chrápe tak hrozně, že ani Hunter nemůže spát? To už je co říct.
"Docela teď v noci chápu proč máš z otevřené vody takový strach. Je to jak plout po nicotě do další nicoty. Je to docela děsivý." pokračuje a povzdechne si, když se zadívá do černoty před námi. Člověk ani nevidí kde končí a začíná hladina na horizontu, protože hvězdy se na hladině odráží jako v zrcadle. Jestli něco vystihuje barvu očí rodiny Winterhallů, je to právě tahle scenérie.
"Víš ty vůbec co je to strach? Podívej se na sebe, nebo na Lucu. Vy se ničeho a nikoho bát nemusíte." ušklíbnu se, ale pochybuji že to viděl, slyším jak si odfrknul, "To myslíš vážně? Každý se něčeho bojí. Dokonce i když jsi o hlavu vyšší než všichni ostatní.".
"Například?" zeptám se ho se zájmem. Čeho se můžou bát dva statní kluci, co mají sílu jako býk?
"Tak třeba já se bojím toho, že mi zase nasadí okovy... Ty hrozné, které nám zacvakly okolo krků, jako by jsme byli zvířata. Jestli se mě znovu někdo pokusí spoutat, nejspíš pěkně narazí, protože jsem pak úplně nepříčetný" odpoví mi upřímně a já se zamračím... No samozřejmě. Čeho by se měl bývalý otrok bát víc, než že bude znovu vsazený do pout.
"To chápu... A slibuju, že se to už znovu nestane. Jsi svobodný muž a tak to taky zůstane Huntere. O to se postarám." natáhnu se k němu a poklepu ho po rameni, přičemž druhou rukou stále křečovitě svírám lano.
"Neříkej Lucovi, že jsem ti to řekl... Ale on má přímo panickou hrůzu z myší. Jednou k nám do pokoje vlezla taková malá myšička a on se mohl zbláznit a odmítal slézt ze židle, dokud jsem jí nechytil a neodnesl ven." uchechtne se té vzpomínce Hunter a já se neubráním smíchu. Obr co se bojí malé myšky, kdo by to byl čekal.
"Přísahám, že mu to neřeknu" odpřísahám to nahlas a Hunter přikývne, alespoň myslím.
"To by mě asi jinak zabil" odpoví pobaveně a já se usměju, opět mezi námi závládne ticho a rozptýlení, které mi poskytl se rozpadlo při prvním zavrzání trupu.
Zase se začnu soustředit na dýchání, Hunter mě starostlivě pozoruje.
"Vyprávěj mi nějakou historku z tvých úkolů a cest" navrhne po chvíli a překvapí mě tím. Vím o co se snaží a jsem mu za to vděčná.
"Hmm." zamručím nahlas a začnu přemýšlet a probírat vzpomínky. Zažila jsem toho hodně. Toho špatného, hodně špatného i dobrého.
"Už jsem ti říkala, jak jsem potkala královnu pirátů, Alvidu Zlaté oko?" zeptám se po chvíli přemýšlení, protože to je to první co mě napadlo, vzhledem k tomu, že jsme na vodě.
Hunter zavrtí hlavou, "Rozhodně jsi mi neříkala, že jí znáš! To je fakt hustý" zaraduje se.
"Bylo to před pár lety, když mi bylo sedmnáct. Snažila se tehdy dohodnout s Mistrem na nějakém příměří a já, Tarin a Jacks jsme byli vybraní jako prostředníci." začnu vyprávět a Hunter si přehodí nohu okolo stožáru, aby na mě mohl koukat.
"Všichni tři jsme tedy jeli na Mortem. Jak si dokážeš představit, i ta krátká plavba pro mě byla utrpení, ale zvládli jsme to. Mortem je z větší části tvořený malou džunglí a je tam dost horko. Padlé město je vystavené na jediném vyšším bodu na celém ostrově, na velké skále, aby tak měli přehled jak o vodě tak i o pozemní části ostrova." pokračuji, ale on mě přeruší, "Počkej. Jeli jste na Mortem? To je ten ostrov co vypadá jako lebka, že? Nebyla jsi ještě ani dospělá a oni tě poslali na pirátský ostrov?".
Netrpělivě si odfrknu, protože mě přerušil, "Ano, to je ten ostrov co vypadá jako lebka. A myslím, že ti nedochází, že pojem dospělost a dětství se v Doupěti značně liší od běžných standardů. Dítě přestáváš být při první zakázce a dospělým se staneš po prvním zabití.", vysvětlím mu to trpělivě.
"To je hrůza..." řekne nesouhlasně, ale dál mlčí. Předpokládám, že tedy můžu pokračovat.
"Každopádně... Přijeli jsme na ostrov pirátů. Jak si to asi dokážeš představit, bylo to něco úplně jiného než jsme doposud viděli. Všichni byli pod parou, v jakoukoliv denní dobu. Prostitutky postávali kde se dalo a ukazovaly bez studu skoro všechno, aby nalákaly zákazníky. O drogách a zbraních, které můžeš běžně koupit skoro všude ani nemluvě. A ten smrad... Ugh, bylo to tam cítit po moči, nemytých tělech a spuštění dalších věcí, které si asi umíš domyslet. Prostě místo na běžný výlet s rodinou..." slyším jak se pobaveně uchechtl, a tak se nadechnu a pokračuji dál. Vidím to živě před sebou, jako by to bylo včera. Dokonce ty vzpomínky občas přehluší nárazy a šumění vln.
"Celé město je vystavené na obří šedé skále a souboru jeskyní, které se táhnou až hluboko pod ostrov. Musím říct, že to místo má své kouzlo, když opomeneš ten smrad a všechno ostatní kromě samotného města. Šli jsme se setkat s Alvidou do jejího sídla, které je samozřejmě úplně navrchu té skály. Řekni mi schválně... Co jsi o Alvidě slyšel?" zeptám se Huntera a on na chvíli zapřemýšlí.
"Hmm. Myslím, že jsem slyšel, že je odhodlaná a divoká, jak by asi královna pirátů měla být." odpoví po chvíli a já se neubráním úšklebku.
"Tak to máš rozhodně pravdu, v tomhle tedy nelhali. Já do té doby slýchala, že to byla i proslulá kráska a právě to jí pomohlo, aby se vdala za krále pirátů a po jeho smrti získala vládu nad Mortemem a celou jeho flotilou. Klíčové slovo těch legend je BYLA. Protože jsme zjistili, že kdysi možná hezká byla, teď z ní je už jen stará a pěkně vypasená velryba. Ještě k tomu s jedním okem ze zlata, protože o něj kdysi přišla. No asi si dokážeš představit, že jsme měli co dělat aby jsme zachovali vážnou tvář. Šli jsme tam s očekáváním mořské panny a místo toho jsme viděli jen běluhu na trůnu.", při té představě se Hunter rozesměje a já se z toho musím taky usmívat.
"Strávili jsme tam několik dní, během kterých se zdálo, že si dělá zálusk na Tarina. A taky, že ano... Zjistili jsme, že chce Mistrovi navrhnout, že ho od něj odkoupí, jako by byl nějaký majetek. Naštěstí pro nás se její nejmladší dcera zakoukala do Jackse a tak ho o tom předem varovala. No... Asi nemusím říkat, že Tarina to pěkně naštvalo a znechutilo. A možná, nebo taky ne, Alvidu nazval pár jmény, které se používají spíš pro velké obyvatelé oceánů a moří. Nejspíš tušíš kam to vedlo... Z ostrova jsme museli utéct, protože se do nás všichni pustili. Myslím, že jsem v životě neutíkala tak rychle, abych byla na nějaké lodi. Sama nevím jak se nám to podařilo, ale utekli jsme a jejich lodě nás ani nezačali pronásledovat. Později jsme zjistili, že když jsme pláchli z Alvidina sídla, rozčílilo jí to natolik, že dostala infarkt. Takže jsme vlastně zabili královnu pirátů tím, že jsme jí nazvali tlustou velrybou." dovyprávím příběh a už smích nedokážu dál zadržovat. S Huntrem se smějeme jako pominutí, dokud mi nezačnou téct slzy a on se nezačne zajíkat.
"Co to tam nahoře u všech všudy kouříte? Víte kolik je hodin?" ozve se náhle pod námi a oba se konečně přestaneme smát, když obrátíme pohledy dolů.
"Promiň Luco, nechtěli jsme tě vzbudit" omluvím se mu, stále ještě udýchaná a plná radosti.
"Ať už tam máte cokoliv, taky bych si docela dal" pokračuje Luca a myslím, že rozhodil odevzdaně rukama.
"Nic tu nekouříme, jen mi Scarlet povídala jednu historku" vysvětlí mu Hunter a Luca mu zklamaně odpoví, "Aha, to je škoda, protože teď už rozhodně znova neusnu. Slyšeli jste jak Dante chrápe? Je to jak když řeže pilou.".
Zašklebím se, "Až dorazíme na Měsíční ostrov necháme Danteho prohlédnout, jestli nemá chřipku" uklidním oba, protože bych se vsadila, že budou sdílet ubytování.
Hunter se vedle mě postaví a přidržuje se stožáru, "Kdy by jsme měli dorazit Arno?" zeptá se pod námi Luca hlavního kormidelníka.
"Ne dřív jak za pět hodin, rozhodně už bude slunce dávno na obzoru" informuje ho pohotově Arno a Hunter vedle mě vydá podivný zadumaný zvuk.
"Jste si jistý Arno?" zavolá na něj s pochybností v hlase a Arno mu trochu uraženě odpoví, "Jsem si naprosto jistý synku, na lodi jsem vyrůstal.".
"No, já si myslím, že se asi pletete, před námi už jsou támhle vidět světla" ukáže Hunter kamsi dopředu před příď, i když jeho ruku Arno rozhodně vidět nemůže.
"To je hloupost chlapče, jsme moc daleko. Nejspíš se jen hvězdy odráží na hladině." odvětí mu Arno skepticky a to už nevydržím a seberu veškerou odvahu, abych se také postavila a pevně omotám ruku okolo stožáru.
Ani nemusím usilovně hledat a daleko před námi uvidím ta světla o kterých mluvil Hunter.
"U Bohyně... To nejsou světla města Huntere!" zašeptám a otočím se k Arnovi, snažím se ignorovat jak to s námi teď houpe, protože za chvíli bude mnohem hůř.
"Arno musíte něco hned udělat! To není země... Je to bouře, a obrovská!" vykřiknu videšeně. Je to jako tehdy... Přišla bouře z ničeho nic a naše loď se potopila, vydala nás přímo do náručí otrokářům. Přesně jako tehdy... Úplně stejné. Zase budu plavat o život na bezedné vodní hladině. Zase někdo zemře.
"Scarlet!" probere mě z myšlenek Hunterův hlas a taky to, že se mnou nejspíš třásl, aniž bych si toho všimla.
"Musíme hned slézt dolů! Tak dělej." popohání mě a začne jako první sestupovat po stožáru dolů, kde už čeká jeho dvojče, které se dohaduje s Arnem.
"Jak jste to u všech svatých mohl nevidět? Vždyť je to obrovská bouřka!" křičí na něj zrovna, když mé nohy dopadnou na vratkou palubu a mě se sevře srdce.
"Pokud sis nevšiml, nejsem už žádný mladík hochu! Je tma jak v pytli a já už prostě tak dobře do dálky nevidím!" hájí se Arno statečně a já opravdu nevím na čí stranu se postavit.
"Prý, "Vyrostl jsem na lodi", to ani hovno. Ani nepoznáte, když se žene bouřka" osočí se na něj znovu Luca a tentokrát už se Arno vážně naštve, "A dost mladíku! Takhle se mnou mluvit nebudeš. Pro tvojí informaci tohle není obyčejná bouřka! Je to Bludná bouřka, která se objevuje nezávazně na počasí, denní době nebo větru. Nikdo jí nedokáže předpovídat! Námořníci se jen můžou modlit k Bohyni, aby se zrovna neobjevila, když budou na vodě.".
Luca je zřejmě tak překvapený Arnovou reakcí, nebo tím, že za to Arno vážně nemůže, že radši dál nic neříká.
"Co máme dělat Arno? Můžeme se jí nějak vyhnout?" zeptám se, protože se loď začíná kymácet čím dál více.
"Jděte probudit své přátele princezno, svou kočku vemte do podpalubí a všichni se pevně držte." vysvětlí mi klidně a poté se obrátí na dvojčata, "Vy dva, musíte okamžitě vytáhnout plachty. Až budete hotovi, Hunter se připojí ke zbytku skupiny. A tady Luca u mě zůstane, budu potřebovat další ruce na víc, aby jsme udrželi kormidlo.".
"Udrželi kormidlo?" zeptám se zmateně, a Arno přikývne, "Ano, při bouři to s ním pěkně cuká. A tahle bouře je zvlášť ošklivá".
"Vy do ní chcete vplout?" zeptám se zděšeně a snažím se udržet všechny ty vzpomínky co se mi derou na povrch.
"Ano princezno. Musíme vplout přímo do jejího středu, jinak zaručeně půjdeme ke dnu. Takhle máme alespoň nějakou šanci doplout do cíle." odpoví odhodlaně až mě z toho zamrazí. Musíme plout přímo do středu té obrovské bouře? Aby jsme měli alespoň malou šanci, že se nepotopíme. Bohyně chraň nás... Další potopení lodi už nezvládnu. Znovu už ne.