From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

36. BÍLÝ PALÁC

Myslím, že Nik neocenil, jak rychle jsem ho vytrhla ze spánku na tvrdé zemi.
Jenže když jsem uviděla ten palác... Můj domov... Prostě jsem nemohla čekat ani o minutu déle.
Proto jsem přinutila Nika, aby se okamžitě probral a doletěl tam s námi.
O pár minut později už jsme stáli nedaleko našeho cíle. Naši chlupatí společníci si museli najít cestu po zemi, takže tu jsme jen my tři.
"Nemůžu uvěřit, že pořád stojí, když všechno ostatní úplně zmizelo." obdivuje obrovskou stavbu Nikolai, tentokrát už z blízka.
"Je to nádhera. I přes ta vymlácená okna a děravé střechy. Tvoje rodina musela být ohromně bohatá Scar. Vždyť to mělo doslova střechy ze zlata." zavrtí skoro nevěřícně hlavou Tarin.
Ale mě je jedno jak bohatá má rodina byla... Kolik území Sonem měl a kolik vědomostí se ve zdejších místech nashromáždilo...
K čemu to všechno bylo, když to říši nedokázalo ochránit před skoro kompletním zánikem?
Odpověď je jasná. Bylo to k ničemu.
"Jsi v pohodě Scar?" zeptá se Tarin a jemně mi položí ruku na rameno.
Jako by mě to vytrhlo z transu. Ani nevím jak dlouho jsem na tu strašlivou krásu zírala bez sebemenšího pohybu.
Lehce přikývnu, "Jsem v pořádku... Jen... Je to zvláštní víš? Být tady, kde to všechno začalo.", řeknu nejistě a vykročím blíž ke stavbě.
Palác je masivní, impozantní a nádherný. A vypadá to, že je z jednoho obrovského kusu mramoru, přestože je mi jasné, že to není možné. Tak velký jediný kus nemůže ani existovat.
Přesto nevidím jediné rozdělení v bílém kameni.
Položím ruku na mramorovou stěnu paláce a prsty mi projede zamravenčení.
Překvapeně ruku odtáhnu. Určitě se mi to jen nezdálo, ještě teď to cítím.
Položím proto na kámen celou dlaň, abych se ujistila, že to nebyl omyl.
Rukou mi projede příjemné zalechtání a postupně se začne rozlévat do celého těla.
Z úst mi unikne šťastný, skoro bezstarostný smích.
"Myslím, že mě poznává." řeknu, když si všimnu, že se na mě oba kluci obrátili a pozorují mě.
"Myslíš ten palác?" zeptá se pochybovačně Nikolai a znovu se na budovu podívá.
"Ano... Vím, že to zní divně. Ale jako by byl nabitý nějakou energií." odpovím mu a ruku z kamene sundám.
"Musím uznat, že i já tady něco cítím. Nevím přesně jak to popsat... Jako by tohle místo pulsovalo životem, i když je prázdné." řekne Tarin a rozhlédne se okolo.
"Já tedy nic necítím. Maximálně vás, protože jste se už pár dní nekoupali." nakrčí nos Nikolai a Tarin se na něj otočí, "Myslíš snad, že ty voníš o něco lépe?" zeptá se ho lehce podrážděně.
Nikovi se na tváři usadí vědoucí pohled, "Já vždycky voním úžasně.".
"Vážně? O tomhle se bavíte zatímco já tady prožívám velký okamžik svého života?" sjedu je nevěřícně pohledem a Tarin se mi okamžitě omluví.
Nikolai proto raději zmlkne taky.
Kluci...
"Hele, támhle už jde Reón a ta hrozná vlčí smečka." ukáže za nás Nik a my se otočíme.
"Nejsou hrozní. Jsou to skvělí společníci, občas lepší než vy dva, protože se tak často nehádají." odpovím mu a on se ušklíbne.
"Můžete tu na ně počkat? Chci se jít podívat dovnitř." otočím se na oba a Tarin zavrtí hlavou,
"Nenechám tě jít samotnou. Naposledy co jsme se rozdělili jednoho z nás unesli.".
"Kdyby na nás někdo chtěl zaútočit, už by to udělali, jsme jen tři. Nikdo tady není. Prosím Tarine... Chci to nejdřív vidět sama." zadívám se na něj a on nejspíš pozná, jak moc důležité to pro mě je.
S povzdechem nakonec přikývne, "Za chvíli tam, ale půjdeme za tebou. Kdyby něco, tak zakřič, nesnaž se to zvládnout sama.".
"Jako bych se někdy do něčeho vrhala po hlavě." zamumlám, když ho obejdu a on mě chytí za loket.
"Myslím to vážně Scar. Nepouštěj se do ničeho sama, i když vím že toho zvládneš spoustu, tohle není hra. Všem nám tu jde o život." probodne mě varovně svýma modrýma očima a tentokrát si povzdechnu já.
"Od kdy jsi tak vážný? Je to docela sexy." zeptá se ho Nikolai a Tarin ho probodne pohledem, poté mě pustí. Nik zvedne ruce v obranném gestu a mrkne na mě, když ho míjím.
Já už jejich další hašteření ale nevnímám. Vnímám jen tohle místo. Prvotní záchvěv strachu z tohohle místa už je pryč.
Zmizel v okamžiku, kdy mnou projela ta vlna energie.
Vstoupím dovnitř skrz dříve dřevěné dveře. Dnes z nich už zbyly jen obrovské panty a pár třísek, které se jich drží zuby nehty.
Ani nemusím vzhlédnout a vím co před sebou uvidím. Pamatuji si to.
Tu dlouhou, předlouhou místnost, na jejíchž stěnách kdysi visely majestátní tapisérie velké a dlouhé i desítky metrů.
Po obvodu místnosti stávaly desítky soch bájných stvoření.
Dnes z nich však nezbylo vůbec nic, jen holé mramorové stěny a vymlácená okna, která sem pouští denní světlo.
Jak však pomalu procházím dál, všianu si jedné věci.
Žádné z těch oken nemá na to, které je na druhém konci samotné místnosti. Kdyby jste ho položili na zem, jeho kruhový rám by byl větší než královská fontána v Carnackém paláci.
Zbytky barevné vitráže ještě ulpívají na okrajích všech jeho zákrutů, vytvořených do tvaru květin a samotného rámu.
Skrz děravá okna se sem už dávno dostaly všelijaké popínavé rostliny.
Podlaha kdysi pokryta rudým sametový kobercem je rozpraskaná a plná trávy a kvítí.
Jediná neponičená věc uvnitř je jen ten nejkrásněji zpracovaný kus mramoru, který jsem kdy viděla.
Trůn.
Trůn z bílého mramoru, který má na sobě stovky kamenných peříček.
Za opěradlem se do šířky tyčí dvě mohutná pozlacená křídla, která vrhají odlesky světla všude okolo.
Ani jsem si nevšimla, že jsem zadržela dech, když jsem jeho krásu znovu spatřila.
Jako dítě jsem ho často obdivovala a snažila se spočítat kolik peříček na něm vlastně je.
"Za každého potomka rodiny Fireborn jedno." zopakuji šeptem slova, která mi královna babička vždycky s úsměvem opakovala, když na něm seděla a mě držela v klíně.
Vždycky mi přišlo zvláštní, že na tom trůnu už nezbylo žádné místo pro další peříčko. Moje bylo poslední, které se přidalo, když jsem se narodila. Tolik dědiček mé síly zemřelo, právě kvůli ní, v brzkém věku. Proto tu těch peříček je tolik, podle Knihy života, se většina z nich nedožila ani pětadvaceti. Jen pár z nich, jako například moje babička, se dožilo vyššího věku.
Zhluboka se nadechnu a vystoupám po stupínku k trůnu. Nevím jestli si to jen nepředstavuji, ale mám pocit, že mi tělem proudí kouzelná energie, příjemně hřejivá jako oheň.
Na chvíli proto ještě zaváhám, ale nakonec se k tomu odhodlám.
Posadím se na trůn. Na trůn, který mi právem patří.
Nevím co jsem čekala, že se stane... Ale rozhodně jsem nečekala, že se nestane vůbec nic.
Zklamaně si povzdechnu. Tohle místo přímo pulzuje magií, takže jsem čekala, že by se něco magického mohlo stát, když poslední právoplatný dědic usedne na trůn. Mýlila jsem se.
Stejně si tu ale ještě chvíli posedím a dívám se na tu dlouhou místnost před sebou.
Vysoký strop plný kruhových zdobených půdorysů je místy propadlý, takže je skrz něj vidět modré nebe.
Na chvíli zavřu oči. Skoro jako bych mohla slyšet hudbu, která se v tomhle sále nesla při každém plesu.
Začnu si pobrukovat rytmus valčíku, když si vybavím všechny ty krásně oděné hosty a vůni květin, které byly připevněné na sloupech až ke stropu.
Nikdo z hostů však nemá tváře, nedokážu si je vybavit.
"Scarlet..." ozve se za mnou lehce a já se s leknutím otočím za hlasem. Nikdo tam však nestojí.
Místo toho si ale všimnu, že na stěně za trůnem jsou dveře. Nevěděla jsem, že tam jsou. Museli být schované za jednou z těch tapisérií, které shořely.
Vím, že jsem vždycky chodila pouze po dvou schodištích, která jsou v rozích místnosti za trůnem a každé vede do jiného křídla paláce. Tyhle dveře tu však byly skryté celou tu dobu. Dokonce ani teď bych si jich nevšimla, nebýt toho hlasu.
A že nejsou zrovna malé. Na výšku musí mít dobré tři metry a na šířku dva.
Dojdu k nim a se zájmem si je prohlédnu. Vlastně si ani nejsem jistá zda to dveře jsou. Nemají totiž žádnou kliku ani rám. Přesto jsou rovné prohlubně v kameni jasné znamení, že se nejedná jen o vytesanou ozdobu stěny.
"Scarlet..." ozve se znovu ten hlas a tentokrát jsem si jistá, že vychází zpoza těch dveří. Je to ten samý hlas, který mě volal už od chvíle co jsem se ocitla na Sonemském území.
Z nějakého důvodu vím, že z něj nemusím mít strach. Volal mě přeci domu...
Dokonce mi ten hlas přijde povědomý, přestože vím, že nikdo koho jsem poznala takhle nezněl. Nezní totiž úplně lidsky.
Přejedu prsty po rytině na dveřích. Tyhle víc než cokoliv jiného zde, vypadají velmi staře a ohlazeně.
Všechno ostatní, co přežilo požár, se zdá být jako nové. Tyhle dveře ale vykazují známky stáří a opotřebení.
Květiny a plody vyryté do kamene mi něco připomínají... Každý znak je jiný a na jiném místě.
Něco mi to připomíná...
Zkusím se zamyslet.
Byla to nějaká básnička, nebo písnička, tím jsem si jistá. Něco co mi říkávala maminka.
"Rudá růže v zahradě.
Narcis roste u vody.
Kopretina na louce.
Utrhni si jahody."
zopakuji si slova nahlas a postupně se dotknu jednotlivých květin a nakonec jahody.
Nic se neděje a tak se frustrovaně otočím k odchodu. V tom se ale ze dveří ozve slabé cvaknutí a začnou se velmi pomalu a s příšerným skřípěním otevírat.
"Scarlet..." ozve se hlas ze spodu schodů, které se za dveřmi objevily. Na stěnách se pomalu začnou rozsvěcet kamenné držáky na oheň.
Na nic nečekám a do chodby vstoupím.
"Scarlet? Všechno v pořádku? Slyšeli jsme nějaký kravál." ozvou se hlasy Nika a Tarina a já uslyším jejich rychlé kroky na mramorové podlaze.
"Myslím, že jsem to našla. Tu pokladnici. Je tady za trůnem." křiknu na něj a o chvíli později se oba objeví vedle trůnu.
Nikolai zahvízdá "Teda, budu muset ten náš nechat upravit. Tohle je nádhera." řekne, když si trůn začne prohlížet kolem dokola.
"Ty žádný takový trůn mít nebudeš. Tenhle bude jen pro Scar." odpoví mu kousavě Tarin a dojde ke dveřím, které jak předpokládám, vedou do pokladnice.
Proč jinak by byly tak dobře schované?
Náhle však Tarin do něčeho narazí a chytí se za nos.
"Co to sakra-?" začne a pokusí se dveřmi projít znovu. Nějaká neviditelná překážka mu v tom však brání.
"To neumíš ani projít otevřenými dveřmi?" uchechtne se Nikolai a pokusí se Tarina obejít. Narazí však stejně jako on.
"Už asi chápu, proč se sem nikdo z lidí poslaných Evangeline nedostal." řeknu jim a vrátím se o pár schodů nahoru a bez sebemenších potíží vchodem projdu.
"Říkala jsem, že je to určitě chráněné stejným kouzlem, jako byla ta kniha. Tak aby nic z pokladnice nepadlo do nepravých rukou.".
"Dolů sama nepůjdeš. Co když to je nějaká Loganova past? Co když to nemá nic společného s tvým rodinným odkazem?" založí si Tarin ruce na hrudi a zatváří se neústupně.
"Tarine nebuď tak paranoidní. Ani Logan nedokáže zfalšovat magii krve, Dante mi to říkal. Čarodějnice umí krev jen použít jako ingredienci nebo součást kletby, neumí kouzla Věčných." odpovím mu klidně.
"Krom toho... Co jiného nám zbývá? Došli jsme až sem, přece se teď neotočíme jenom protože se ti něco nezdá." podpoří mě překvapivě Nikolai a oba se na Tarina podíváme.
Světlé obočí se mu skoro srazí dohromady, když odpoví, "Nesnáším, když máš pravdu.".
"Dobře, tak tu tedy počkejte. Sejdu dolů, popadnu korunu a tu ruku a ihned se vrátím." řeknu nakonec a oběma nezbude nic jiného než souhlasit.
"Buď opatrná Scar... Zdá se mi, že nalezení těch dveří bylo podezřele jednoduché. Víš, že máme štěstí na komplikace." napomene mě ještě Tarin, když znovu vstoupím na schody, které se svažují kamsi dolů.
Je pravda, že občas mi štěstí přeje až moc, ale jindy zase vůbec... Tak musím doufat, že tohle je jeden z těch dobrých dní.
S hlubokým nádechem se vydám po překvapivě dobře osvětlených schodech. Cítím jak mi v těle narůstá jeden uzlík nervozity za druhým s každým krokem.
Nejdu však dlouho a ocitnu se před dalšími dveřmi. Tyhle už jsou ale menší, normální velikosti.
Jsou však ze solidního železa. Poznám značky, které jsou do nich vyražené. Je to Starý jazyk.
Alysia byla tak hodná a sem tam mi dala krátké doučování, nenaučila jsem se však mnoho. Nemám na to hlavu jako ona nebo Dante.
Tahle slova ale naštěstí znám. Jsou to ta samá, která byla na kamenném vchodu v Carnackých tunelech.
Tyhle dveře chtějí krvavou oběť.
S nespokojeným zahučením vytáhnu dýku. Poučila jsem se však z minula a místo do dlaně se radši říznu na vršku ruky. Rozhodně to nebolí tolik, jako do dlaně a je to víc praktické, když potřebuje něco držet.
Třeba zbraň, když po vás jde šílený budoucí král co právě nechal zabít vlastní matku.
Připlácnu krvácející ránu na železo a tělem mi projede stejné zašimrání, jaké jsem cítila při dotýkání se venkovní stěny.
Dveře se skoro neslyšně otevřou a já tak konečně poprvé spatřím pokladnici Sonemské královské rodiny.
Z nějakého důvodu se však začnu cítit jako zloděj, vetřelec, přestože tohle všechno teď právem patří mě.
A že toho není málo.
To co jsem viděla v Carnackých tunelech je oproti tomuhle jako jezero vedle moře.
Věci tu leží srovnané na policích, opřené o šedé stěny nebo jsou položené na zemi.
Nejsou to však všechno jen blyštivé šperky a drahé kameny, naopak, těch je tu po málu.
Jsou to knihy, zbraně a zbroje, koberce, svitky a další a další věci, které ani nepoznávám.
Všechno je uložené dle určitého řádu a na jediné z těch věcí není jediné smítko prachu.
Leží tu skoro patnáct let... Jak je to možné?
"Konečně..." ozve se ten přízračný hlas znovu, ale tentokrát už není v mé hlavě, jeho zdroj je někde tady v místnosti.
"Kdo jsi?" zeptám se nahlas a rozhlédnu se, zda se někdo nevynoří mezi těmi stovkami pokladů.
"Poslední z linie." ozve se hlas a já se za ním vydám dlouhou středovou uličkou. Jsem si jistá, že vyšel odněkud zezadu místnosti.
Neubráním se však okukování těhle všelijakých udělátek a věcí.
Postupně se začnu blížit k sekci na konci. Sotva se však stihnu zastavit, ten hlas se ozve znovu, "Zkažená.".
Nervózně polknu.
Ví ten hlas snad co jsem za ty roky dělala? Čím jsem se živila?
Je to snad duch místního paláce?
Zahnu tedy za poslední regál odkud hlas vychází a zůstanu přimrazená na místě.
Přede mnou je... Zrcadlo.
Odráží svět v pokroucených šedých barvách, ukazuje mě, ale vypadám jinak.
Jsem si jistá, že se teď tvářím šokovaně... Přesto se na mě můj odraz dívá s chladným úsměvem.
"Myslím, že sis přišla pro tohle." stáhne si můj odraz korunu z hlavy. Krásnou korunu, která se třpytí jako stovky hvězd. A schová jí do záhybů zlatých šatů s korunovačním pláštěm.
"Předpokládám, že mi jí jen tak nedáš?" zeptám se trochu nadějně a můj odraz se skřípavě zasměje, "Co myslíš? Jsem ty, dala by jsi mi jí tak snadno?".
"Ty ale nejsi já... Nemůžeš být." odpovím rozhodně a můj odraz povytáhne obočí. Mrtvý chladný výraz jí však nezmizí z tváře. Nebo snad mě?
"Samozřejmě že jsem ty. Copak se nepoznáváš? Vím o tobě všechno.".
"Ne... Nemůžeš být já. Musíš být určitě nějaká zkouška, nějaká magická ochrana té koruny, že? Kralování není zadarmo, korunu si musím zasloužit. Proto tu jsi. Jsi zkouška toho co jsem schopná obětovat." odpovím jí, dívce v zrcadle která není a je já.
Její tvář se stáhne do úsměvu, "Jsi chytřejší než vypadáš. Máš pravdu, chráním tuhle korunu už od dob kdy jsem bylo stvořeno. Nelze mě uplatnit, oblafnout ani rozbít. Korunu dostaneš jen pokud tě uznám jako vhodnou následovnici trůnu.".
"Jsem poslední z rodu, nikdo jiný na ní právo nemá." odpovím odrazu, který stále ještě drží mou chladnou podobu.
"A přesto... Mé kouzlo nebylo uvolněno, to znamená, že koruna stále váhá, zda jsi jí hodna." protáhne můj odraz rty do škaredého úsměvu, ze kterého mi naskočí husí kůže.
"Co jsi tedy zač? Duch?" zeptám se se zájmem, protože jsem ještě nikdy nic takového neviděla. A doufám, že už neuvidím.
"Jsem strážce téhle koruny a ostatních pokladů. Jsem někdo a nic, jsem kdo potřebuji zrovna být. Ale jedno je jisté... Odrážím to, čeho se nejvíc bojíš." odpoví můj odraz neurčitě a nasadí si korunu zpět na hlavu.
To čeho se nejvíc bojím?
"To přeci nedává smysl." odpovím strážci koruny a zelené oči bez života se na mě upřou.
"Naopak, dává to perfektní smysl. K čemu by byla taková zkouška dobrá, kdyby nebylo třeba postavit se svým vlastním strachům? Nic neukáže lidskou sílu a charakter jako strach.".
Nervózně polknu... Ty šaty... A ta koruna.
Možná že má pravdu. Protože se bojím toho kdo jsem, kdo budu. Děsím se toho být korunována královnou. Jenže zároveň vím, že když to udělám pomůžu tím spoustě lidí...
Proto se se tedy narovnám a nadechnu se.
"Co mám tedy udělat? Co je ta zkouška?" zeptám se odhodlaně a můj odraz se usměje ještě víc. Až má koutky nepřirozeně blízko uším.
Poté se mi ukloní a natáhne ke mě ruku, nejdřív nechápu co po mě žádá, ale pak mi to dojde.
Trochu zaváhám, ale natáhnu ruku směrem k mému odrazu. A má ruka projede zrcadlem, jako by to byla vodní hladina.
To uvědomění mě na krátký okamžik zastaví na místě, ale to už se studená ruka obtočí okolo mé a vtáhne mě do říše za zrcadlem.