From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

9. POHYB KUPŘEDU

Stále ještě rozladěná se na Bayovi vrátím do hradu. Volným krokem nám to trvá skoro dvacet minut, Demos má opravdu rozlehlé pozemky. Od útesů, přes pláž, louky a mokřiny až po les. To všechno by člověk dokázal zkoumat hodiny, já si však oblíbila malý starý domeček, který stojí na pláži a přesně za ním se tyčí les. Je to tam malé a útulné, opuštěné a tiché. Úplný opak hradu, do kterého se teď blížím. Tam se pořád něco děje, všude jsou samé zvědavé oči a žádný klid.
"Za tohle vám nechám uvalit domácí vězení! Takhle se vytratit! Víte kolika lidem jste přidělala starosti?" vyštěkne na mě naštvaně Hasan, sotva Bayovo kopyto vkročí do stájí, nerudně si odfrknu a přehodím nohu, abych mohla sesednout. Lehce dopadnu na obě nohy, poplácám Baye po krku a dám mu další kostku cukru, "Není žádný důvod se strachovat. Umím se o sebe postarat, nejsem dítě. Krom toho jsem stále byla na pozemcích hradu, tak co?".
Předám Nikolaiovo oře podkonímu a ten s ním odejde.
Slyším jak si Hasan něco mumlá pod vousy, když zrovna drbám Baye na boku, rozhodnu se ho ignorovat. Opravdu nemám na dalšího chlapa zrovna teď náladu.
Už se chystá něco říct, když ho předběhnu, "Je Evangeline u sebe v pracovně?" zeptám se ho. Ať už chtěl říct cokoliv, nechal si to pro sebe a radši změnil téma, "Ano, ale asi odpočívá po cestě. Reón se vrátila také".
"Reón tam byla s ní?" zeptám se překvapeně a on přikývne. Říkala jsem si kam se poděla. Bez ní a Nix je to tady čistě jen lidské... A to se mi nelíbí.
Nix by se měl vrátit každým dnem s novými zprávami od svých opeřených přátel.
"Fajn" odpovím Hasanovi a rozloučím se s Bayem pohlazením po tlamě.
Předám ho podkonímu a ten se mu začne hned věnovat. Pokud si Bay něco domyslel o tom, proč se se mnou Nikolai nevrátil, chytře raději mlčel.
Nechám Hasana ve stájích a on si frustrovaně odfoukne. Neměla bych na něj být taková... Jenže mě tak štve, že se ke mě chová jako k malému dítěti! Jako dítě mě nikdo nebral už opravdu hodně dlouho, takže jsem už dávno vyrostla.
Cestou po chodbách si trochu očistím kalhoty od trávy, ale moc to nepomáhá. Stále mám na zadku trochu zelené z toho, jak mě poryv větru z křídel srazil k zemi.
Míjím zrovna tělocvičnu, když tu mě tam upoutá známá blond hlava. Dante je v napůl rozeplé bílé košili a kožených kalhotách velmi elegantní. Ten rapír v jeho ruce mu jen přidává na vznešenosti, když s ním plynule mává ve vzduchu.
Nejdřív si myslím, že jen cvičí, protože většinu času teď sedíme všichni nad knihami... Ale poté se k němu přitočí ladná postava a nechá si do ruky vložit rapír.
Drobná Alysia se v Danteho obětí téměř ztrácí, když se snaží kopírovat pohyby a švihy, které jí učí v těsné blízkosti. Jsou si možná až příliš blízko na to, aby i hlupák nepoznal, že tu nejde jen o lekci šermu, ale flirtování. Alysia se nechává Danteho pohyby ladně vést a kopíruje jeho kroky a postoj, tím, že se k němu přitiskne ještě víc. To už je na mě trochu moc a raději se dál vydám po svých. Trapas.
Ale bylo na tom něco roztomilého. Ti dva vyzařují tolik energie, že je cítit přes celou tělocvičnu. Je pěkné, že jí Dante učí šermovat a že mu Alysia dává pocit vedení... Přestože šermuje velmi obstojně a učila se to od chvíle co udržela cvičný rapír v ruce.
Opravdu se jí musí líbit, protože jindy nevynechá příležitost ukázat své dovednosti před kýmkoliv, kdo by jí zpochybňoval.

Ťuk ťuk, zaklepám na dveře a zpoza nich se ozve unavené "Dále", vstoupím tedy dovnitř.
Evangeline je natažená na pohovce a zívá, hned se ale posadí, když vidí, že to jsem já.
"Říkala jsi, abych přišla... Ale jestli jsi moc unavená, tak přijdu zítra" oznámím jí, ale přece jen bych to chtěla mít už z krku. Je sotva před stmíváním, ale já mám už jen chuť dát si koupel a zavrtat se do měkkých peřin.
"V pořádku, stejně ještě musím dodělat nějakou práci, tak nemůžu spát" usměje se na mě a já si sednu na volné křeslo. Reón nikde nevidím, asi Evangeline už opustila. Od svého příjezdu jsem jí jen párkrát zahlédla, ale ještě jsem s ní nemluvila. Vyhýbá se mi, stejně jako Rash nám všem.
"Dobře. Tak o čem jsi chtěla mluvit?" zeptám se jí vezmu si ze stolu sušenku, je výborná, s borůvkami a čokoládou.
"K tomu se dostaneme později... Teď mi ale pověz proč před Hasanem utíkáš do lesů v doprovodu cizího prince?" zeptá se s lehkým úsměvem, takže se na mě nejspíš nezlobí.
"Neber to špatně Scarlet... Také jsem byla mladá a chtěla projet celý svět po boku prince na bílém koni. Ale víš, že bílý kůň neznamená nic dobrého. Vlastně to pořekadlo vůbec nechápu... To je jedno. Proč s tím dělat takové tajnosti? Každý z nás byl někdy zamilovaný a doneslo se mi, že s Nikolaiem k sobě máte velmi blízko" rozvede svůj monolog a já cítím jak mi rudnou tváře, ještě nevím jestli studem nebo vztekem ze vzpomínky na poslední rozhovor se zmíněným princem.
"Tak to není" odpovím jí jednoduše a ona se znovu usměje, sebejistě a vědoucně "Není? A jak to teda je? Kromě toho, že se očividně velmi dobře znáte, objímáte se na veřejnosti jako milenci a ujíždíte spolu do lesů".
Povzdechnu si, "To je složité... A je to dávná historie, nerada bych se v tom teď šťourala. Co bylo tak důležitého, co jsi mi chtěla sdělit?" odvedu téma radši jinam, nebo přísahám na hrob mého kocoura Mikeše, že do něčeho kopnu. Nebo někoho. Nejspíš do Nikolaie.
Evangeline to vzdá a povzdechne si, unaveně se zvedne z pohovky a zamíří ke stolu, ani jsem si nevšimla že na něm leží něco zabaleného v kusu látky.
"Předpokládám, že ze své tajemné minulosti toho víš dost o způsobech boje... Nepletu se?" zeptá se a laškovný tón se jí vytratil z hlasu a nahradila ho starost, přikývnu "Ano, vím toho celkem hodně".
"Hmm" zamručí a rozbalí látku, vytáhne z ní malou zašpuntovanou nádobku, "Víš jak nejlépe dostat lidi na svou stranu?" zeptá se a podrží nádobku proti světlu, zaleskne se skleněný povrch a uvnitř zavíří světle modrá a hustá tekutina.
"Slibem, že až bude po všem dostanou odměnu" odpovím, jak nejlépe umím a dál zírám na tu drobnou nádobku.
"Nebo příslibem řešení akutního problému" odpoví a postaví nádobku na stůl, abych na ní lépe viděla. Vezmu nádobu do ruky a odzátkuju jí, přičichnu si a do nosu mě uhodí povědomá vůně "To je hvězdník... A ještě něco, voní to železitě" odpovím okamžitě. Přesně tahle rostlina mě dokázala vyléčit z ochromení měsíčníkem během úkolů v paláci. Ultimátní lék...
"Neříkej mi, že tohle je ten lék na Kybeyský mor!" vyhrknu až skoro nevěřícně a ona přikývne, "Ano je. Kvůli tomu jsem musela tak náhle odjet. V jednom z našich táborů proběhla akce na přepadení dodávek zbraní pro Loganovu armádu... A místo toho jsme našli vůz plný tohohle. V táboře se samozřejmě strhla hádka o to co s ním, ale předně jsme potřebovali zjistit co je vůbec uvnitř. Správně jsi poznala hvězdník, je tam ale spíš jen na zakrytí pravé receptury, protože má silnou vůni a údajně vyléčí téměř vše".
Zůstanu na ní zírat, nemůžu uvěřit tomu, že oni ten lék doopravdy mají... A snaží se ho použít jako vyjednávací prostředek na získání spojenců.
"Co je uvnitř? Když to není jen hvězdník?" zeptám se jí a ona se zatváří nejistě, "Co je to?" trvám na svém.
Nervózně vydechne, "My nevíme! Nebyli jsme schopni to zjistit. Poslali jsme to našim nejchytřejším vědcům na Měsíční ostrov a ani oni zatím nezjistili co to je" , je vidět že jí to dělá velké starosti. Nejspíš proto chtěla náš rozhovor začít volnějším tématem.
"Funguje to?" zeptám se jí a zakroužím tekutinou která se na světle sotva hne, ta tekutina úplně pohlcuje světlo.
"Funguje, ne tak dobře jako tvé slzy, jelikož se musí brát jedna dávka týdně alespoň měsíc. Tedy podle kartiček co u těch lahví byly, se mají brát pravidelně." odpoví a posadí se za svůj stůl, "Ale?" zeptám se jí. Vždycky je ve všem nějaké to ale.
Znovu vytáhne něco z kusu látky a já se podivím ještě víc, je to šíp. Na jeho hrotu je nanesená modrá barva, nejspíš je to tenhle lék a také trocha krve.
"Namáčí šipky do léku?" zeptám se a obočí mi vyjede ještě výš než předtím. To přece nedává žádný smysl. Proč by v léku namáčeli šípy, které poté střílí na nepřátele? Nedává to žádný smysl.
"Taky mi to nejdřív nedávalo smysl. Jeden z našich lidí byl tím šípem zasažen, jen do ramene, nic vážného. Vytáhli jsme šíp, všechno bylo úplně v pořádku. Dokud ten samý voják nezačal být úplně poblouzněný a vedl rozhovor s někým kdo tam vůbec nebyl. Jeden ze svědků ho slyšel mluvit o poloze tábora, viděl že před tím vojákem nikdo nestál, mluvil jen do větru... Alespoň jsme si to mysleli do doby, než o den později nenapadli ten samý tábor Loganovo vojáci. Přesně věděli kde máme zásoby, slabá místa i rozmístění stráží. Byl to hotový masakr, ale naším lidem se nakonec podařilo vyhrát. Poté mě do tábora zavolali a já okamžitě odjela, abych jim pomohla přemístit co zbylo a všechno vyřešit. To by byla zatracená náhoda, aby ten tábor napadli hned den po tom co slyšeli toho vojáka mluvit o táboru s někým kdo tam nebyl, že? " čeká až její informace vstřebám," Náhoda to mohla být... I když ohromně velká... Ale moc to nechápu" odpovím jí narovinu, protože v tom mám zmatek.
Proč by lék zdravým lidem způsoboval halucinace? A proč jím byl potřený ten šíp? Nedává to vůbec smysl.
"Reón se ke mě připojila, když jsme pohřbívali padlé. Mezi nimi byl i ten zasažený voják, vypadá to že si sám vrazil nůž do břicha, ale nevíme to jistě. Jedno mě ale zarazilo... A byla to právě Reón kdo mě na to upozornil" pokračuje dál a já se nejspíš tvářím jako naprostý idiot, ale to asi protože se tak i cítím.
"Co ti Reón řekla?" zeptám se jí protože z toho všeho nejsem schopná nic vydedukovat.
"Řekla, že ten voják byl cítit stejně jako Dante, když vás ještě stopovala. Prý to z něj bylo cítit už jen lehce a postupně se to vytratilo úplně, ale je si jistá, že to je ta stejná látka" vezme si nádobu zpět a zašpuntuje jí, schová jí do svého šuplíku a zamkne ho.
"Je to ta samá věc, kterou Logan ovládal Danteho?" sice to vyzní jako otázka, ale spíš byla jen řečnická. Teď už mi to dává dokonalý smysl, alespoň většina toho.
Vlastně je to úplně geniální plán. Látka kterou maskuje jako medicínu na Kybeyský mor, bude žádaná všude. Nevím jestli to má nějaký účinek na nemocné, ale zdravé jedince to přemění během chvíle v poslušné loutky a všudypřítomné špehy. Moru se tu bojí každý, skoro každý někoho ztratil právě kvůli němu. Takže ihned hrábnou po léku, jakmile dostanou tu možnost.
Nevím jestli mám být udivená, nebo vystrašená. Nejspíš obojí, je to děsivé, účinné a geniální. Myslím, že jsem Logana ještě hodně podcenila, protože mě by něco takového ve snu ani nenapadlo. Nejspíš protože nejsem zvrácený psychopat.
"Ano, je to ohromující. Získá si tím na svou stranu každého vyléčeného i každého, kdo bude lék užívat jako prevenci" unaveně si promne oči a poté si podepře bradu, "Na někoho tak mladého je překvapivě dobrý stratég" uzná Evangeline deprimovaně.
"Ale... Co budeme dělat? Můžeme zkusit vyvinout protilátku. Až tedy zjistíme co to vůbec je" rozhodím rukama jako hadrová panenka. Něco musíš jít udělat. Prostě musí. Jinak jsme tuhle vzpouru předem prohráli.
"Naši vědci to zkusí. Už to zkouší... Jenže temná magie, nebo spíš magie obecně a věda... Nejdou moc dohromady. Ale je to naše jediná naděje. Proto jsem se tě chtěla na něco zeptat Scarlet...", všechno to řekla s lehkou nadějí v hlase. I přesto, že tvrdí, že magie a věda nejdou dohromady.
"Ano?" zeptám se jí napjatě a čekám co je ta důležitá otázka. Třeba bych byla schopná nějak pomoct s protilátkou, mé slzy jsou přeci ultimátní lék... Jenže bych musela vyplakat celé moře, aby to pomohlo všem.
"Jsi připravená stát se princeznou Sonemu? Jsi připravená nám pomoct? Jsi připravená, abych tě uvedla do všeho co se tu děje? A hlavně... Jsi připravená udělal co je třeba, aby jsi pomohla svým lidem?" položila ty otázky tak pevně a sebejistě, že je mi jasné, že tohle je ta chvíle. Jsem připravená stát se tím, čím jsem měla být už dávno? Jsem připravená zahodit minulost a vrátit se tam kam patřím?
Posadím se rovně a odhodlaně jí odpovím, "Ano. Ano jsem". Snad se mi netřásl hlas, protože jsem měla chuť to vykřiknout. Jsem připravená být jejich princeznou. Jsem připravená pomstít svou zemi a svou rodinu, ohněm a popelem.
"Dobře! Výborně" zaraduje se Evangeline, "Tak začneme tím, že tě pošleme na Měsíční ostrov, aby jsi naším vědcům pomohla s opravdovým lékem a protilátkou na ten falešný" usměje se, tak plná naděje, až mě to zahřeje u srdce.
"Za dva dny vyrazíš, můžeš si s sebou vzít své přátele, když budeš chtít. Musíme tuhle rebélii trochu rozdmýchat!" bouchne radostně rukou do stolu až se rozklepe svícen, co na něm stojí.
Hned jakmile opustím její pokoj běžím sepsat zprávu pro Tarina. Za žádnou cenu nesmí ten Loganův lék pozřít, musí vědět co se děje. Musí být v bezpečí.