From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

34. TO K ČEMU JSME BYLI STVOŘENÍ

Celá udýchaná se na chvíli zastavím a hledím směrem, kde před chvílí zmizel Tarin s tím monstrem v patách.
A nevím co mám dělat.
Mám se za nimi rozeběhnout jak mi radí moje srdce? Nebo se mám pokusit dostat z lesa, tak jak by to po mě Tarin určitě chtěl?
Měla bych poslouchat co mi radí rozum, ale nemůžu.
Rozběhnu se tedy do míst, kde jsem viděla Tarinovu blonďatou kštici před chvílí zmizet mezi stromy. Jenže společně s tou věcí se v okolí usadila divná tísnivá mlha, která mi brání vidět dál než pár metrů.
Museli běžet tudy. Jsem si tím jistá, jenže nevidím ani Tarina, ani tu zrůdu.
Tarin je rychlý, ale ta věc je taky. Musím mu pomoct, musím to zase rozptýlit.
Nedaleko přede mnou se něco zaleskne v trávě, okamžitě k tomu zamířím.
Téměř hned poznám Tarinův meč, který jsem mu věnovala.
"Zatraceně." zanadávám a schovám dvou dýku do rukávu. Popadnu místo ní Tarinův meč a snažím se v porostu za poklusu sledovat kudy běžel.
Mlha však houstne, je bílá jako mléko. Mám z ní pocit, jako bych byla zavřená v malé místnosti jejíž stěny se stále přibližují k sobě.
"Tarine! Niku!" zavolám do okolního ticha, ale ozvěnou mi je jen můj hlasitý dech.
Dám se opět do poklusu, ale tentokrát už mířím lesem naslepo. Nemám zdání kudy Tarin utíkal, protože mlha pokryla trávu tak, že nevidím vlastní nohy.
Tohle není dobré. Takhle to nevypadalo ani v Šeptajícím lese, nebyla tam tahle mlha. Ne takováhle.
Po mé pravici se ozvou těžké dunivé kroky, nevidím však vůbec nic, až dokud do mě téměř nenarazí obrovské chlupaté tělo.
-Tady jste! Ta mlha se přihnala z ničeho nic, přišlo mi to jako špatná věc. Vydal jsem se tedy zpět, ale ta mlha úplně mate můj čich, nemohl jsem nikoho najít.- ozve se Zlovlk, když vedle mě prudce zabrzdí.
-Kde jsou ostatní?- zeptá se, když si všimne, že jsem sama.
"Já nevím! Rozdělili jsme se, aby jsme to zmátli. Nemůžu teď nikoho najít." odpovím mu okamžitě a přištihnu se, že můj hlas zní trochu přiškrceně. Teď není čas panikařit Scarlet.
"Slyšíš je? Víš kde zhruba jsou?" zeptám se ho a sama se snažím něco okolo zaslechnout. Kohokoliv, cokoliv.
-Ano něco slyším. Myslím že by jsme se ale měli vydat přesně opačným směrem.- strčí mě dopředu a tak alespoň vím, že se nám vydat na druhou stranu. Otočím se a dám se do běhu.
Běžím tak rychle, jak jen si s mečem v ruce dovolím.
-Něco tam smrdí, měli by jsme se otočit. Musím nás dostat do bezpečí.- dožene mě pár skoky Zlovlk a já jeho radu ignoruju.
Musím najít Tarina, musím najít Nika. Jestli se jim něco stane, bude to moje vina. Neměla jsem je vodit sebou. Měla jsem jít sama.
A teď tu jsme uvěznění s tou příšerou z jiného světa.
"Musím je najít. Kde jsou?" dožaduju se od něj odpovědi a sotva popadám dech. Nespokojeně zavrčí a skočí přede mě, takže musím okamžitě zabrzdit, abych do něj nenarazila.
-Naskoč. Jsou daleko.- zavrčí viditelně nespokojený s tím, že ho neposlouchám.
Bez váhání se vyhoupnu na jeho velký chlupatý hřbet. Když se dá do běhu, málem mě to srazí na zem. Naštěstí stihnu zabořit ruce do jeho měkké husté srsti.
Razíme si tedy cestu mlhou a já za chvíli konečně uslyším to, co on slyšel už dávno.
Řev. Bolestný řev.
Řev který mi drásá uši i srdce, jako rezavý hřebík.
-U velkého Zlovlka, co to je? - zastaví se Zlovlk, když spatří Loganova netvora před námi.
Příšera se sklání nad Tarinem, který je i z dálky viditelně celý od krve.
Slyším jak ze mě vyšel vzteklý řev, když seskočím ze Zlovlka a vrhnu se směrem k příšeře s připraveným mečem v ruce.
Ta se na mě otočí a její bílé oči se zafixují přímo na mě, když proti ní švihnu poprvé.
Čepel meče jen sklouzne po její černé šupinaté kůži, nezanechá na ní ani škrábnutí.
"Tady mě máš, tak si pro mě pojď." namířím proti ní hrot meče, i když je mi jasné, že udělá asi tolik škody co motýlí křídlo.
Z hrdla příšery se ozve zasyčení, ze kterého by mě normálně zamrazilo. Ale tentokrát ne.
Moje útroby žhnou vztekem, jako ve chvíli, kdy přede mnou postřelili Nika. Tarin je sice zraněný, ale ne smrtelně. Přesto je zraněný a má bolesti.
Přesto se mé útroby svíjí vztekem jako by je olizoval oheň.
Ta věc ho zranila, Tarin krvácí. Zaplatí za to, i když s mečem jsem proti ní bezmocná.
"Scar... Tvoje oči..." ozve se skřípavě Tarin, protože mu z předešlého křiku zeslábl hlas.
"Teď není čas na komplimenty Tarine." vyjde ze mě s úšklebkem, až mě to samotnou překvapí. Strach z té zrůdnosti je naprosto pryč, už žádné další návaly zlých vzpomínek.
Cítím v sobě oheň.
Za mnou se ozve zavrčení Zlovlka a to příšeru uvede do pohybu. Ožene se po mě drápy a já se jim s lehkostí vyhnu, přestože vím že ta věc útočí nelidsky rychle.
"Scar..." ozve se znovu Tarin a snaží se postavit, zrůda se na něj na vteřinu otočí jako by chtěla kořisti zabránit v úniku.
To byla chyba.
Cítím jak po meči z mé dlaně stéká oheň, jako med po celé délce čepele.
Vidím jak Tarin vyvalil oči a když se Loganova příšera otočila zpět na mě nezaváhala jsem ani na chvíli.
Vyskočím, mnohem výš než bych měla být schopná. Vyskočila jsem alespoň dva metry vysoko, tak abych se té věci vyrovnala výškou.
Než na mě však stihne upřít své prázdné bílé oči, seknu mečem přesně a rychle.
Čepel projde skrz šupiny na krku, jako by nebyly víc než máslo. Hlava se příšeře oddělí od krku a než dopadnu na zem, celá se rozprskne v poprašek šedého sněhu.
Rázem je mlha pryč a okolí se opět změní v pozdní slunečný den.
"Scar... Jak jsi to-?." vydechne Tarin a opeře se o kmen stromu. Upustím meč z ruky a okamžitě se k němu rozběhnu, "Tarine! Jsi v pořádku? Slyšela jsem tvůj křik... A nemohla jsem tě tu nechat. Vynadat mi za to můžeš později.".
Hned začnu kontrolovat odkud se vzala všechna ta krev, kterou je pokrytý.
Okamžitě je mi to jasné. Od spodku jeho čelisti až k uchu se mu táhne precizní řez, jako od skalpelu. Vytáhnu ze svého vaku čistý obvaz. Jen nějakým zázrakem jsem vak neztratila při tom zběsilém běhu.
"Já jestli jsem v pořádku? Právě jsi měla oči jako zlaté žhnoucí uhlíky a z ruky ti vylezl oheň!" zadívá se na mě jako bych byla nějaký úplně nový druh. Dívá se na mě se zvědavostí a možná trochou strachu.
"Já... Když jsem tě slyšela křičet bolestí, příšerně mě to naštvalo. Věděla jsem jen, že ti chci pomoct. Moje tělo... Prostě vědělo co dělat, tentokrát jsem tomu jen poručila a ta síla se sama objevila." přiložím mu obvaz na ránu a sama se snažím srovnat si, co se vlastně stalo.
-Tady jste! Měl jsem o vás strach!- ozve se nad námi zahoukání a o vteřinu později se objeví Nix.
-Jsem rád, že jste v pořádku. Ale musíte si pospíšit!- pokračuje Nix naléhavě a sedne si na větev kus nad námi.
"Viděl jsi něco, když jsi byl nahoře?" zeptám se ho zatímco utáhnu uzel na Tatinově obvazu. Snažím se u toho nemyslet na to, že ta věc se mu zrovna chystala zaživa sloupnout obličej, aby si ho mohla nasadit.
-Viděl jsem velké prd co se dělo tady. Ale pak se z lesa vypotácel Nikolai, vypadal mimo. Jenže než jsem k němu doletěl, někdo ho chytil! Nějací lidé ho přepadli a odvedli!-.
Okamžitě se vymrštím na nohy, "Cože? Kdo ho zajal? Víš kam ho odvedli?".
"Nikolaie někdo odvedl?" vyhrkne překvapeně Tarin a sehne se pro svůj meč.
-Ano! To se vám snažím celou dobu říct. Někdo ho odvedl. Nechal jsem Reón, aby je sledovala zatímco já vás budu hledat shora.- zahouká naléhavě Nix.
U Bohyně... Tohle je jako z deště rovnou pod okap.