Můj hokejista

Prolog

Už od malička jsem většinu svých víkendů trávila někde na zápase, buď jsem se prostě jen na hokej dívala nebo jsem ho hrála. Ta druhá varianta byla samozřejmě vždycky ta lepší. A když už jsem měla nějaký ten víkend volný, jela jsem stejně na stadion si chvíli zabruslit. Dnešní víkend nebyl výjimkou. Zrovna jsem hráli pro ti nějakému silnému soupeři, který nám dával dost zabrat. 

Do konce zápasu nám zbývala už jen minuta, jedna blbá minuta a skóre zápasu je stále 2:2. Všichni už jsme se doslova koupali v potu a přáli si dát gól. Hlavně ať není prodloužení. To ovšem chtěli také soupeři. 

Uviděla jsem, že naše čtvrtá formace jde postupně střídat. To znamená, že jdu na led. Přeskočila jsem mantinel a okamžitě na sobě pocítila pohledy publika. Na to si člověk musí zvyknout, když je kapitán. Rychle jsem šla do obrany a na to hned hráč s číslem 67 vypálil. Naše gólmanka si připsala další dobrý zákrok, jelikož puk pohotově chytla. Šla jsem na vyhození, které jsem hravě vyhrála a přihrála puk mé kamarádce Mie. Ta se chvíli rozhodovala co dál a nakonec to nahrála Stephany. Ta jí to však hned nahrála zpátky, jelikož se na ni tlačila dva obránci. Tím pádem byla Mia volná a jela do našeho útočného pásma. Okamžitě jsem si k ní najela a ona mi ho nahrála. Byli přede mnou dva obránci. Jindy bych je jednoduše objela ale teď chci trochu nechat napnout diváky.  Jo jsem v tomhle trochu pokušitel. 

Přesně jsem věděla, že za mnou jede volná Mia a tak jsem jí to nahrála. Objela jsem jednoho obránce a snažila se co nejvíce uvolnit. Mia naznačila střelu a pak mi dala opět krásnou přihrávku a já jednoduše vypálila. 

Rána jak z děla, tak by to řekla moje babička, která teď sedí někde mezi publikem a určitě mi fandí. Nechci si fandit ale gólman neměl šanci. Gól. Všechny holky na ledě mě objaly a já si šla pro placáky směrem ke střídačce. Koukla jsem na časomíru. Ten gól jsem dala v poslední sekundě. Tím zápas končí. Šla jsem si ještě rychle napít a potom hurá do šatny. Tam jsme z dobrou náladou převlékli. 

"Holky, dneska se nám to fakt povedlo, úplně jsme ten tým zničili." Smála se Mia, tak že se málem udusila vodou, kterou zrovna hltavě pila z flašky.  

"To bych úplně neřekla, málem jsme s nimi prohráli" Řekla Kyra, což nebyla zrovna moje kamarádka. Byla přesný opak kamarádky, chovala se totiž s prominutím jak debil. Ne kecám, ona se tak jen nechová, ona totiž ten debil je. Ale fakt. Nejenom, že mě nesnášela, což mi samozřejmě dávala jasně najevo, ale ještě k tomu neustále vyvolávala konflikty. Taky ji nemám ráda aby bylo jasno a pro sebe si to rozhodně nenechám. 

"Neřekla bych, jen jsme měli trochu smůlu na góly, to je vše" Zamračila jsem se na ni. Musí vždycky zkazit vše co jde.

"No jo ale pak přijdeš ty, slavná hrdinka a střelíš nám dva góly a mi ti musíme líbat ruce" Je pravda, že jsem ten první gól dala taky já ale byla to spíš náhoda. Ale teď mě Kyra hodně naštvala.

Ale než jsem stihla něco říct Mia už mě bránila. Ona je tak boží.

"Hej to není pravda, měla bys být ráda. Nebýt jí tak teď nejsme tam kde dnes" Usmála se na mě Mia a já ji úsměv oplatila. 

"Hele holky já už musím jít mějte se" Kývla jsem na ně. Vzala si mikinu, jelikož už bylo září a celkem foukalo. Přes rameno jsem si přehodila kabelu s věcma a odešla. 

Před dveřmi už na mě čekal můj kluk Josh. Kapitán zdejšího hokejového družstva. 

"Ahoj" Řekl jen a chytl mě za ruku. S Joshem to nebylo nikdy vážné, nebo alespoň já jsem to tak viděla. 

"Skvělý zápas, nikdo ti s týmu nesahá ani po paty" Usmál se na mě a já se zamračila. Jak tohle může vůbec říct? Nebyla to vůbec pravda. 

 "Neurážej ostatní holky, i ony jsou velmi dobré"

Josh se zasmál "To jo ale ty si nejlepší" Pohladil mě po zádech. Společně jsme se vydali k mým rodičům. Tam mě Josh pustil a já se objal jak s mamkou, tak i s taťkou. 

"Hrála si moc dobře zlato" Pohladila mě mamka. "Ale už musíme jet domů, musíme ti říct něco důležitého" 

Přikývla jsem, rozloučila jsem se z Joshem s tím, že si zavoláme a šli jsme směrem k autu. 

Po chvíli jsme dojeli domů a tam jsme za sedli ke kuchyňskému stolu. I babička přišla. Tak sem se mýlila, že sedí v publiku. Asi se jí nechtělo nebo tak něco. 

"Ellie, máme tě nadevše rádi a chceme pro tebe jen to nejlepší" Spustila mamky. Ajaj, to nevěští nic dobrého. 

"S maminkou a nakonec i s babičkou jsme se rozhodli, že se budeme stěhovat. Dostal jsem dobrou pracovní nabídku a-" Dál už jsem taťku přestala poslouchat. Stěhovat? Kam? Proč? Chtějí mi zničit život? Přeci ví, že zdejší lidi a hokej je pro mě vším. Do očí se mi draly slzy a já jim nechala volný průběh. Na nic jsem nečekala a vyběhla na horu do svého pokoje. Ze zdola jsem ještě slyšela rozčílený hlas babičky jak říká mým rodičům, že mě to zničí a že to neměli dělat. Taky že jo. 

Lehla jsem si na postel a rozbrečela se. Na naší skupinu z holkami z hokeje jsem poslala že se budeme stěhovat a že budu muset opustit náš tým. To jsem rovněž napsala do osobního ještě Mie a Joshovi. A rozbrečela jsem se na novo.