Každá holčička v mém věku si přála panenku. Já toužila po své první hokejce. Všechny děti snily o cestě k moři. Já radši jela na kluziště zahrát si hokej. Všichni výskali radostí, když se jim podařil vyrobit sliz. Já se radovala z toho, že jsem dala...
K mému štěstí jsem nezaspala, protože jsem se probudila hodinu předem a to je myslím dost času. Dodělávala jsem si ještě něco do školy a teď přemýšlím co si mám vzít na sebe.
Momentálně tu žádný hokejový dres nemám tak budu doufat, že mě třeba vyzkouší ze střelby na bránu. Vlasy jsem si vyčesala do vysokého culíku. Na malování jsem se vykašlala a oblékla si toto:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Do batohu jsem si dala pití, brusle a Jacobovu mikinu, kterou jsem mu zapomněla vrátit. A byla jsem hotová. Bylo půl čtvrté, nejvyšší čas vyrazit. Vyšla jsem před dům a nevěřil svým vlastním očím. Přímo přede mnou byla zaparkovaná motorka a vedle ní stál usměvavý Jacob.
"Říkal jsem si, že by se ti mohl hodit odvoz" Na nic jsem nečekala a padla mu kolem krku. A to nejen proto, že se mi nechtělo jezdit autobusem...
"Takové přivítání klidně častěji" Špitl mi do ucha.
Odtrhla jsem se od něj "Děkuji ti moc, tady máš tu svou mikinu" Podala jsem mu jí vypranou a vyžehlenou.
"Tu si klidně nech, tobě sluší víc" Ve tvářích se mi objevila červeň a já jsem se jí snažila skrýt. Marně.
Jacob nasedl na motorku a já si sedla za ním. Vyjeli jsme a za chvíli byli na místě jelikož Jacob zvolil dost rychlé tempo. Zaparkovali jsme přímo před stadionem a vstoupili dovnitř. I když jsem tu už párkrát byla, pořád mě fascinovalo to, jak je to tady moderně zařízené a krásné. Nemuseli jsme ani vysvětlovat recepční, co tady děláme, jelikož znala Jacoba a to asi stačilo.
Na kluziště, tam kam mě Jacob vedl, se táhla dlouhé chodba s různými nástěnkami. Byli tu rozpisy všech zápasů včetně tréninků. Zdi byli také zdobeny staršími fotkami. Nejvíc se mi líbili ty, kde byl Jacob nebo někdo jiní v mladším podání. Vypadalo to roztomile.
Došli jsme na místo a já se nestačila divit. Bylo to tu mnohem modernější než jiná kluziště, kde jsem zatím byla. Vyleštěné mantinely, zbrusu nové sedačky pro diváky. To si nechám líbit. V první řadě už jsem uviděla kluky, kteří na mě mávali a přáli mi hodně štěstí. Divila jsem se, že jim nevadilo, že jsem jim zatajila svou minulost. Na proti nám šel jakýsi chlápek. Podle píšťalky kolem triku a klubové mikiny hokejového týmu, jsem usoudila, že to bude trenér.
Vysoký na první pohled trochu zamračený chlápek se mě měřil zkoumavým pohledem. Vlasy blonďaté přehozené dozadu.
"To je náš trenér Alex" Špitl mi do ucha Jacob "Neboj na první pohled vypadá přísně, ale to on se tak tváří na všechny nováčky. Je trochu náladový, jinak je v pohodě"
"Máte ještě víc trenérů?"
Jacob přikývl "Alex je náš hlavní trenér, potom máme jednoho trenéra určeného výhradně na posilovaní. Jmenuje se Ben. Potom máme trenérku, která s námi řeší hlavně střelbu, ta se jmenuje Kitty. Trénink před zápasem k nám chodí i trenérka Scarlett, která se zaměřuje hlavně na taktiku. No a pak nás občas trénují občas i trenéři od mladších"
Uznale jsem hvízdla, ale to už u nás stál trenér Alex. "Jacobe, buď tak laskav a běž prosím na kluky" Řekl z kamennou tváří Alex. Jacob mi ještě stiskl ruku na znamení podpory a neochotně se doplazil za kluky.
"Takže Ellie, vidím, že jste se už skamarádila s naším kapitánem"
Přikývla jsem.
"Hele nevím kdo si, ale moc to nechápu. Nevím zda si nás viděla hrát, ale tohle není žádná projížďka. Tady je hokej tvrdý a žádný zlomený nehet ti tu nikdo zalepovat nebude. Máš poslední šanci si to rozmyslet."
Zalapala jsem po dechu. To o nás holkách mají všichni kluci takové představy? Docela mě to naštvalo. Co kecám, mám pocit, že za chvíli vybouchnu vzteky. "Nechápu jak můžete odsuzovat lidi podle pohlaví či vzhledu. To že jsem holka, neznamená že tady budu brečet jen kvůli zlomenému nehtu. Hokej miluji a opravdu jsem doufala, že by to šlo. Vím co si přesně teď říkáte. Další děvka, co se chce vyspat se všemi kluky z týmu. Pravda však je, že tu víc než polovinu kluků ani neznám a opravdu mi nejde o tu si tu přitahovat pozornost. Zhroutil se mi svět, když jsem zjistila, že tu není holčičí tým a tohle byla nová šance. Nemyslím si, že jsem lepší než kluci tady, ale..... Doufala jsem, že mi dáte šanci. Sbohem" Tohle tady nebudu poslouchat. Otočila jsem se a chtěla jít pryč, když v tom mě zastavil jeho hlas.
"Počkejte, prosím zůstaň tě" Zhluboka jsem se nadechla a otočila se tedy zpátky. Přitom mi neušli zvědavé pohledy kluků, co na nás zírali. Bylo daleko, takže nás neslyšeli a mohli si akorát tak domýšlet co si tu říkáme.
"Nechtěl jsem tě urazit" Řekl Alex
"Právě se stalo" Zamumlala jsem
"Hele, nechceš začít na novo" Alex mi podal ruku a já ji po krátkém zvážení stiskla.
"Jsem Alex" Představil se mi.
"Já Ellie"
"Tak mi o sobě něco pověz Ellie. Mám tu pro tebe na potom nachystaných i pár otázek, ale nejprve chci slyšet stručný obsah tvého života" Zasmála jsem se výrazu "stručný obsah"
"Takže, narodila jsem se 5. března v Los Angeles. Můj táta zrovna v tu chvíli neřešil práci tolik jak teď a jeho hobby představoval hokej. Tím pádem jsem dětství strávila prakticky na ledě. Bruslit jsem se naučila dřív než chodit. Můj táta dostal novou pozici a tím pádem se mi přestal věnovat a jeho zájem o hokej odpadl. Tem můj však ne. Už v pěti mě rodiče mě rodiče přihlásila do nějakého dětského kroužku, kde jsem se naučila základy hokeje. Později jsem přestoupila do týmu a vyhrála s ním jako kapitánka plno pohárů a medailí. No a když jsem nastoupila na střední, stala jsem se automaticky kapitánka dívčího hokejového týmu v Los Angeles. Potom jsme se kvůli taťkové blbé práci museli přestěhovat. No a dál to už můj osud zřejmě leží ve vašich rukou" Řekla jsem tedy stručně a pokrčila rameny.
Alex vypadal, že nad něčím přemýšlel "Dobře, to bylo výstižné. Mám tu pro vás pár otázek. Takže, vaše pozice při hraní?"
A takto vypadal celý rozhovor. Po chvíli jsme se přesunuli na led a mě se nenápadně začali klepat prsty. Páni, takhle nervózní jsem už dlouho nebyla.
Trenér něco zakřičel na kluky a potom na led přijel nějaký hokejista. Byl to zrzek s vražedným výrazem ve tváři. Co jsem mu udělala, že se na mě dívá, jako kdybychom mu snad vadila? Nechápala jsem jak může mít Jacob v týmu takové idioty.
"Ellie tohle je Nick, tvým úkolem bude vystřelit gól do 1 minuty a Nick tě bude muset ubránit" Souhlasně jsem přikývla a radši nevěnovala pozornost tomu, že 1 minuta je dost málo. Moc mi k tomu ani nepomáhali hokejisti, kteří byli přilepení o mantinel a bedlivě nás pozorovali.
Dojela jsem na místo, které mi určil Alex, že odtud má nejet na bránu. Nick se přede mě postavil a já věděla, že po tomhle si odnesu více než jednu modřinu. Znala jsem tyhle výrazy a věděla, že hokejisti, kteří tyhle výrazy na sobě nesou, budou agresivní a neohlížet se na to, že nejsme kočky, které mají devět životů, ale lidi, kteří mají pouze jen jeden.
Trenér zapískal na píšťalku a tato "hra" mohla začít.
