Můj hokejista

29- Rozhodující zápas- 4. část

"Doporučovala bych vám to ještě tak 5 minut ledovat a tady tou mastičkou si to klidně i namažte. Mělo by to umírnit tu bolest" Pronesla s vážnou tváří zdravotnice a já nad tím musela protočit očima. Jacob trval nad tím, že musíme jít za zdravotnicí a i přes mé škemrání a protesty mě sem prostě dotáhl. Když však zdravotnice uviděla Jacoba, které mu z nosu tekla krev a jeho tvář lemovala modro-fialová modřina, nevyhnul se lékařské prohlídce ani on. 

U mě mi to však připadalo naporsto zbytečné. Konec konců se mi pod okem usídlila jen trochu věčí modřina. 

"Děkuji vám, ale žádná mastička nebude potřeba" Zakroutila jsem hlavou a kdyby mě Jacob nedržel za ruku asi bych už odsud prostě odešla. 

"Mastičku si určitě vezmeme" Řekl Jacob ignorující mou předešlou odpověď. 

Naštvaně jsem ho kopla do holeně. Jacob moc dobře věděl, že nesnáším nemocnice, doktory a vše co je s tím spojené. Tohle mi dělal určitě naschvál. 

Zdravotnice spokojeně přikývla, nejspíš z nás chtěla dostat jen peníze. Začala mlet o tom jak se to používá, ale to mi šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Prostě mě to absolutně nezajímalo. 

Jacob však vypadal, že ho to zajímá a pozorně poslouchal. Odfrkla jsem si. To určitě. 

O chvíli později jsme se od tam tuď konečně dostali i s třemi mastičkami, která nám ta s prominutím nána podstrčila. Prý 2+1 zdarma. Pche. 

"No netvař se jako bys mě chtěla zabít, je to pro tvoje dobro" Jacob se na mě nechápavě koukal a já málem dostala záchvat smíchu. Pro moje dobro, jo? Tak to mě pobavilo.

"Jacobe, myslíš si, že netoužím po ničem jiném, než být zavřená někde u doktora a poslouchat ty jejich kecy?" 

"Hele nebyl to doktor, ale zdravotnice a ani jsme se nemuseli trmácet nikam daleko. Proč nevyužít, že máme svou vlastní tady na stadionu? Ellie já chápu, že tě to tam nebavilo, ale co kdyby si měla otřes mozku či něco horšího? To bych si v životě neodpustil" Přistoupil ke mně blíž a starostlivě mě pohladil po tváři. 

"Nechme to být" Mávla jsem nad tím rukou a vydala se směrem ke kavárně, kterou tady taky mají. Máme tam s kluky sraz a mám takové tušení, že už jsme tam měli dávnou být. 

Jacob mě hned dohnala a chytl mě za ruku. 

"Ty se zlobíš?" Zeptal se po chvíli mlčení. 

Povzdechla jsem "Ne, nezlobím"

"Ale?" Dodal Jacob

"Ale prostě mě to nebaví a nerada dělám věci co nejsou potřeba" Zastavila jsem se v chůzi a Jacob se mnou. 

"Ale Ellie, je to potřeba! Ten debil tě zasáhnul!" 

"Omylem!" Momentálně jsem byla naštvaná na celá svět. Na Jacoba, na Joshe, Tess, zdravotnici. Co tohlensto sakra je?

Jacob si rukou prohrábl vlasy "Ty vole" Zabrblal si pro sebe a asi si myslel, že jsem úplně hluchá a neuslyším to "To je úplně jedno, že omylem. Kdyby měl v hlavě alespoň něco, tak by se podíval koho mlátí! Ale ne, on je totiž zpropadený parchant, který nemyslí na nic jiného než na-"

Skočila jsem mu do řeči "To nemáš nic jiného na práci než pomlouvat mého ex? Jako vážně Jacobe?" 

"Promiň, ale mohl ti něco udělat" Skoro to na mě zakřičel až jsem sebou polekaně trhla. Dá se tohle považovat za hádku? Ani ne před hodinou jsme si tu vyznali lásku a teď se hádáme.